Slavné propadáky: Soudce Dredd - počátek konce hvězdné kariéry Sylvestera Stalloneho
Soudce Dredd je typickým příkladem adaptace komiksu, při které bylo většině lidí takzvaně šumák, jaká je předloha. Šlo o to vytvořit hit. A postupovalo se podle rovnice „velký rozpočet + slavná předloha + ještě slavnější herec = 100% hit“. Těžko si lze představit naivnější přístup.
Když se nepovedlo ukecat „největší akční hvězdu všech dob“, zkusili producenti štěstí u dvojky. A zadařilo se. Na palubu Soudce Dredda nastoupil Sylvester Stallone, jehož kariéra v té době mírně pohasínala.
Problémy se netýkaly jen obsazení tvůrčího týmu. Na scénáři se vystřídalo šest nebohých duší a pořád nevládla spokojenost. Snímek měl původně vycházet z komiksu The Day The Law Died!. Ten pojednává o šíleném soudci Calovi, který ovládá Mega-City diktátorskou rukou (žádné projevy, hojné veřejné popravy atd.). Scenáristé nakonec využili jenom jeden z motivů - falešného obvinění Dredda z vraždy.
Stallone před natáčením nikdy o předloze neslyšel, což se negativně odrazilo na dodatečných úpravách scénáře, jenž si podmiňoval. Nešťastným hráčem v téhle mašinérii byl hlavně (ve velkorozpočtových projektech neotrkaný) režisér Danny Cannon, který se prezentoval jako ohromný fanoušek předlohy. O to více ho muselo natáčení bolet. Cannon se rychle dostal do křížku se Stallonem ohledně toho, jak by měl film vypadat. Vzhledem k tomu, že byl Stallone hvězda a Cannon „jen klikař, co s ním může pracovat“, vyhrálo Slyovo ego. Scénář se během natáčení měnil ze dne na den a to tak radikálně, že byl dokonce porušen jeden ze základních motivů komiksu: v něm si Dredd téměř nikdy nesundá svou helmu. Ve filmu ji naopak odloží velmi záhy a prakticky až do konce tak zůstane. Dle Cannonových slov je výsledný film na hony vzdálen tomu, co stálo na scenáristickém papíře.
Trailer:
Soudce Dredd vzbudil vlnu nevole již svými trailery, kdy bylo z uvolněných materiálů patrné, že častěji než helmu uvidíme Slyovu tvář. Bylo to pro fanoušky předlohy stejné znásilnění klasiky, jako kdybyste vzali Terminátora, donutili ho otěhotnět a mít mateřské sklony (ups, to se vlastně stalo).
Další ranou pod Dreddův pás byl přístup MPAA. Ta mu udělila i přes Stalloneho protesty Rko (tedy nepřístupno mládeži). Producent Andrew Vajna (Rambo, Total Recall) sice nařídil zkrácení, díky kterému prý přišel Dredd o dobrých dvacet minut nejkrvavějších záběrů, ani to ale filmu ve výsledku nepomohlo. Do kin putoval s Rkem, což znamenalo, že na film směla mládež do 17ti let pouze v doprovodu dospělé osoby.
Aby těch problémů neměl Cannon málo, během natáčení mu odstoupil skladatel Jerry Goldsmith, jehož přestaly bavit nejrůznější průtahy (nicméně jako službičku producentům složil alespoň hudbu pro teaser). Hbitě byl angažován David Arnold, kterého však záhy vystřídal Alan Silvestri, neboť měli producenti pocit, že je Arnold s Cannonem až příliš velký kamarád.
Stalo se, co se stát muselo. Z problematicky vznikajícího filmu, který během své výroby pozměnil téměř vše, co činilo předlohu skvělou, se stal jeden z největších propadáků Stalloneho kariéry. Soudce Dredd vydělal v USA 34 milionů dolarů, což byl pro 90 milionový projekt slušný trapas.
V tomhle případě lze mluvit o zaslouženém propadáku. Fantastická výprava (jediný 100% fungující element) slouží debilní zápletce, zmatenému střihu a na konci film klesne až k vykrádání Stalloneho staršího hitu Demolition Man. Cannon se po premiéře zapřísáhl, že již nikdy nebude pracovat s velkou hvězdou. A dodnes se toho drží.
Pro Stalloneho šlo o jeden z posledních hřebíků do rakve jeho tehdejší kariéry, kdy (jak on sám mnohokrát později přiznal) byl příliš arogantní a to mu zlomilo vaz. Poté si musel počkat dlouhých jedenáct let, než se mu povedlo s oživením Rockyho v Rocky Balboa znovu získat přízeň diváků.