Rodáci se vrátili. Po třiadvaceti letech

Knihy Jaroslava Matějky Rodáci a odrodilci a Kam jdete, rodáci? určitě nepatří ke skvostům české literatury, za socialismu ale představovaly v moři ideologického braku ještě přijatelně rychlé čtení. První díl byl především o dospívání, mladických láskách a prvních sexuálních zkušenostech svéhlavého exstudenta Petra Vitáska, přičemž okupace se všemi těmi odbojáři, kolaboranty a převlečkabátníky dodávala jeho osudové lásce ke Zdeničce spíš jen dobový kolorit než cokoliv jiného (či dokonce hlubšího). Druhý díl už v sobě nesl mnohem větší ideologické zatížení, protože směřoval k Únoru 1948...

A právě tato skutečnost se ukázala klíčovou ve druhé polovině 80. let, přesněji řečeno v okmažiku, kdy šéfové původní dramatické tvorby Československé televize tak trochu na poslední chvíli začali hledat látku, kterou by přispěli k (důstojným) oslavám 40. výročí (Vítězného) února 1948.

Na jedné straně zjevně nepřipravený, na straně druhé ale také evidentně velký projekt, který bude mít na všech stranických a státních úrovních zelenou. Ujal se ho průrazný a sebevědomý režisér Jiří Adamec (Sanitka, Pojišťovna štěstí), který vsadil na špičkové herecké obsazení. Chtěl využít zkušeností a kvalit Hrušínského, Hlaváčové, Brzobohatého a dalších nebo se respektovaná jména stala toliko rukojmími jeho osobních ambic? Na to by nám museli odpovědět oni sami. Zatím odbočme zdánlivě jinam.

Původní seriálová tvorba se po náhlé smrti Jaroslava Dietla (1929-1985) ocitla ve druhé polovině 80. let v těžké krizi. Řada scenáristů tehdy naříkala na dietlovský kult, ale ve chvíli, kdy místo krále českých seriálů mohli sami zaujmout, nikdo z nich v této výzvě neobstál. Dál se tak vytěžovaly mistrem rozpracované látky (Dobré sedlo, Válka volů) či se rychle psala pokračování kdysi oblíbených kusů (Zlá krev, Panoptikum města pražského). Premiérové uvedení Rodáků tak v roce 1988 provázela, řekl bych, až výjimečná divácká  vstřícnost.

Jednak to nebyla taková prvoplánová politická příšernost jako jiné tehdejší seriály (například ten s všeříkajícím názvem Gottwald) a jednak superhvězdné herecké obsazení opravdu lákalo. Konkurence tehdy v televizi nebyla žádná, takže prakticky celý národ poctivě absolvoval všech jednadvacet hodinových dílů. A jak byli spokojeni? Nejvíc asi vypoví dobová říkanka: "Jednadvacet večerů čekal jsem jak vůl, než Vitásek konečně zahodí tu hůl."

Tvůrci totiž podlehli pocitům výjimečnosti své i svého díla natolik, že Rodáky, kteří původně měli mít klasických třináct dílů, natáhli na dílů jednadvacet. Po fiasku, s jakým se seriál setkal u diváků i soudruhů nahoře, rozhodl tehdejší generální ředitel Československé televize Jan Zelenka Rodáky přestříhat do původně zamýšlených třinácti dílů. A v této podobě je dnes (vlastně v premiéře) vidíme na obrazovkách TV Barrandov.

A jaká je to podívaná? Ve všech ohledech smutná. Spousta herců už je po smrti (dokonce i někteří z těch, co hráli studenty!!!), přičemž forma i obsah jsou tak k uzoufání nudné, neživotné a ideologicky pokřivené, že je vlastně zbytečné v tomto směru plýtvat slovy. Za zmínku spíš stojí srovnání s jiným seriálem, Vlakem dětství a naděje režiséra Karla Kachyni. Pojednává prakticky o tomtéž, vznikl v téže době a rovněž podle literární předlohy, která nepatří mezi špičkové, a přece je to (narozdíl od Rodáků) mistrovský kousek! Karel Kachyňa totiž nebyl ani tak ambiciózní, jako spíš schopný. A nedovolil svůj seriál poničit ideologickými úpravami i za cenu toho, že musel čtyři roky čekat na jeho uvedení.

Takže, milí normalizační nostalgici, kdo chcete, čekejte si třináct nebo kolik večerů, než pajda Vitásek zahodí svou hůl (tehdy se všeobecně soudilo, že tahle role začínajícímu Janu Šťastnému zcela zničila kariéru a ejhle, dnes už je zase seriálovou hvězdou, tentokrát Ordinace v růžové zahradě 2), já si radši počkám, až budou dávat seriál se srágorkou, dítětem nešťastným a ženskou, která je na tragickej život pes.