Kde jsou výbuchy a zkáza? Velebený Oppenheimer se v Japonsku dočkal rozpačitého přijetí

Japonskou premiéru doprovází i varování ohledně toho, jak film zachází s tematikou, jejíž praktická část se před takřka osmdesáti lety nejživěji dotkla právě tamních měst a obyvatel. Mnozí oceňují oscarové kvality a silný osobní příběh, který vykazuje Oppenheimerovy negativní emoce a vnitřní bolest. „Jeho poslední pohled byl plný bolesti,“ potvrzuje podle webu Movieweb jeden ze spokojených návštěvníků Koichi Takeshita, jenž bydlí v Nagasaki. „Byl to pohled vyjadřující lítost, neboť byl stvořitelem A-bomby. Popřípadě nevěděl, co si počít, jelikož zemřely desítky tisíc lidí.“

Častějšími se však staly rozporuplnější názory, jež vyjevují neutuchající bolest v srdcích i myslích japonských obyvatel, jejichž rodiče či prarodiče (a ve vzácných případech i oni sami) poznali následky dvou výbuchů na vlastní kůži. „Je to úžasný film, který si zasloužil vyhrát všechny ty ceny Akademie,“ nechal se slyšet jiný člen publika. „Jenže současně vykresluje atomovou bombu, jako kdyby ji oceňoval. A jakožto člověku s kořeny v Hirošimě se mi to obtížně sledovalo.“

Japonci si nesou živé trauma a od globálně velebeného filmu očekávali doklad vlastního utrpení, jímž Američané vykoupili ukončení druhé světové války. Svědčí o tom například reakce dvaaosmdesátiletého Toshiyuki Mimakiho, jenž ve třech letech přežil hirošimský výbuch. „Celou dobu jsem čekal a čekal na scénu z Hirošimy, která nikdy nepřišla,“ posteskl si a vyjádřil rozpaky, které před ním filtrovalo i několik filmových osobností včetně režiséra Spika Lee (Jednej správně). Zmínil je také bývalý starosta Hirošimy Takashi Hiraoka, podle něhož se dostatečně neznázornila všeobjímající hrůza námětu.

„Z perspektivy Hirošimy se horor nukleárních zbraní nepodařilo dostatečně otisknout. Film byl natočený tak, aby obhájil tvrzení, že atomová bomba byla použitá k záchraně amerických životů,“ podělil se Hiraoka o své dojmy, které jsou vzhledem k historické úloze Japonců v projektu Manhattan pochopitelné. Přece však kontrastují se záměry Christophera Nolana, jenž evidentně vytvářel subjektivně orientovaný snímek naplněný morální a politickou ambivalencí. Pro režiséra, jenž si v březnu dokráčel pro prvního Oscara, bylo udržování vypravěčské soudržnosti vždy důležitější než vyplývající emotivní reakce. „Odchýlit se od jeho zážitků by zradilo vypravěčský koncept. O bombardování Hirošimy a Nagasaki se dozvěděl z rádia – stejně jako zbytek světa,“ bránil se Nolan v rozhovoru pro Variety.

Režisér dal před názornou ukázkou přednost komorní informovanosti následované až hororově laděnou scénou, v níž Oppenheimer hovoří k nadšeným Američanům a nedokáže skrývat rozrušení nad tím, kolik lidí má jeho vynález čerstvě na svědomí. V poslední části tříhodinové podívané se poté zasazuje o ukončení programu vývoje ještě ničivější vodíkové bomby.

Ambivalentní dopad na japonské publikum přitom vycítil i režisér loňského hitu Godzilla Minus One Takashi Yamazaki, jehož dílo, v němž obří monstrum terorizuje Japonsko ochromené jadernými údery, mělo být jistou reakcí na poetiku a sdělení Oppenheimera. „Nemyslím, že Godzilla je nutně přímou odpovědí, ačkoli poukazuje na podobné motivy,“ řekl režisér senzační Godzilly, která navzdory malému rozpočtu vyhrála Oscara za vizuální efekty a poskytla odlišnou válečnou perspektivu. To Oppenheimer zůstává hlavně protiválečným dílem o vynálezu, který mnozí považují za definitivní mírový prostředek. Přirozeně ovšem ne Japonci, jež v srpnu 1945 jako jediný nemuseli poslouchat rádio.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů loňského roku, v němž samozřejmě najdete Oppenheimera hodně vysoko.

zdroje: Movieweb, Variety