Zatímco Protektor je vystavěn na půdorysu klasického příběhu odněkud někam, forma, kterou jste zvolili, od střihu až po hudbu, je velmi moderní a odvážná. Takhle si divák zpravidla dobovku nepředstavuje.
Základní východisko bylo takové, že nerekonstruujeme dobu, nýbrž vytváříme svoji představu o ní. Přitom jsme vyšli z přesvědčení, že lidé tehdy prožívali svoji autenticitu, svoji přítomnost velice podobně jako dnes my. Jenom se změnily společenské, politické a vizuální kulisy, i když ty ne tolik. Tehdejší Praha není až tak odlišná od té současné, pakliže se budeme bavit o centru a ne třeba o Jižním městě.
Chtěli jsme, aby naše postavy mluvily volně, víceméně současně. Byli jsme přesvědčení a snažili jsme si to ověřit i v rámci rešerší, že hovorová mluva nebyla od té dnešní až tolik odlišná. Samozřejmě, například v rozhlase se mluvilo strojeně, ale normální lidé si doma běžně neříkali „milostpaní". Potvrdit tuhle domněnku nám pomohly mj. i nahrávky s Voskovcem a Werichem.
S tím souvisí všechno ostatní. Snažili jsme se dělat současný film z minulosti. Elektronická hudba, kterou jsme použili, není ve filmu proto, že bychom chtěli prvoplánově demonstrovat, jak jsme progresivní. Šlo o to najít styl, který bude ladit s moderní formou vyprávění, a zároveň bude mít dobový odér. Smyčky ve stylu Gershwina, které použila skupina Midi Lidi, pro nás představovaly ideální řešení.
Však také byly oceněny Českým lvem. S čím ale vstupujete do filmu - s očekáváním, přáním, či dokonce cílem?
My do filmu vstupujeme s tím, že nás osloví nějaké téma. Z něj pak vyplyne příběh, který se následně snažíme vystavět tak, aby fungoval. Abychom s ním primárně byli spokojení my. Sekundárně nás pak samozřejmě zajímá, jak to bude působit ve vztahu k publiku, k odborné kritice, k festivalům a ke všemu ostatnímu.
Takže v tomto směru s Protektorem spokojenost?
Divácky jsme se dostali někam na sto tisíc, což je docela dobré. Osobně jsem se bál, že to bude horší, to musím přiznat. Zároveň to ale samozřejmě není komerční úspěch, to bychom museli mít nejmíň tři sta, spíš čtyři sta tisíc. A to by v případě takového filmu, jaký jsme udělali, byl spíš zázrak.
Kritika, ne všechna, ale většina byla příznivá, na to si stěžovat nemůžeme. Ceny dostáváme, vyhráli jsme v Denveru, jezdíme po festivalech, měli jsme dobré odezvy v Hollywood Reporter a Variety, o Českých lvech ani nemluvě. Takže těžko můžeme být nespokojení.
Daří se prodeje do ciziny?
Získali jsme prodejce, což je samo o sobě úspěch. Prodávat nás bude anglická firma High Point. Osobně si nejsem jistý, jestli je tu větší šance na nějakou zásadnější kinodistribuci, spíš věřím v prodeje do televizí. Ale dopředu se to dá jen velmi těžko odhadovat.
Protektor nás reprezentoval v širším oscarovém klání, České lvy vyhrál. Jak moc je to pro vás důležité?
Ceny jsou vedlejší produkt filmového průmyslu. Jsou užitečné mediálně a také pro naše ega, protože něco vyhrát je samozřejmě vždycky příjemné. Na druhou stranu je nutné tohle všechno relativizovat, protože s podstatou věci to nesouvisí. Tedy pokud děláte film z nějaké vnitřní potřeby, což je, doufám, náš případ. My při psaní nemyslíme na ceny a nemůžeme ani moc myslet na diváka. Zdroj je v nás, odtud všechno vychází; a co se následně stane nebo nestane, už neovlivníme. Kalkulovat dopředu s úspěchem, jít mu nějak naproti, to podle mě nefunguje. Nebo aspoň málokdy.
Letos se hodně mluvilo o nominacích na České lvy. Novinářům se zdálo, že spousta dobrých výkonů a filmů byla přehlédnuta. Co vy na to?
Akademie, ať už česká nebo americká, představuje jasně definovaný okruh lidí, který naplňuje stejně jasně definovaný systém volby. Ten občas plodí absurdity typu, že nejlepší film nevyhraje žádnou z dalších kategorií, takže důsledně vzato nejlepší film nemá žádnou ze svých složek nejlepší.
To všechno je ale jen součást hry, na kterou přistupujete, takže ode mě nikdy neuslyšíte si na tohle naříkat. Nevyhráli jsme s Mistry, respektoval jsem to, vyhráli jsme s Protektorem, respektuji to úplně stejně.
Není důvod si myslet, že Oscaři nebo Čeští lvi jsou něco božského, jakési absolutní zhodnocení kvality, to je nesmysl. Nic to ale nemění na tom, že obě ty soutěže jsou pro mě zajímavé. Kdyby tomu tak nebylo, do Lucerny bych nechodil.
Čeští lvi jsou u nás pořád tlačeni do srovnávání s Oscary…
Laická veřejnost má pocit, že Oscar je nejvyšší meta filmařů. Vyhrát Oscara je určitě perfektní z mnoha a mnoha důvodů, ale já jsem nezačal dělat filmy proto, abych jednou vyhrál Oscara. Oscar pro mě není tou nejvyšší metou, kterou si v životě dokážu představit. Z toho vyplývá, že když nemám osobní důvod, tak se o Oscary ani České lvy nezajímám. Nemá to pro mě žádný praktický význam. S lidmi od filmu, se kterými se chci potkávat, se potkávám jinde a jinak.
Loni vzniklo nějakých třicet sedm celovečerních filmů. Tolik filmů u nás vznikalo jen v první polovině 70. let.
Je to přirozená věc. Neděje se to pod tlakem nějaké dotace či nařízení, proto je zbytečně s tím polemizovat. Faktem je, že část těch filmů se asi rodí za poměrně komplikovaných podmínek, což se odráží na jejich kvalitě.
A pokud se pak do distribuce dostávají nedotažené věci, může z toho plynout dojem, že takhle to s českou kinematografií vypadá obecně. A to je škoda. Z tohoto hlediska je těch filmů asi opravdu moc. Ale jak říkám, nejde s tím nic dělat a sám jsem zvědavý, kam a jak se bude tenhle trend - navíc v době krize - vyvíjet dál.
Zhruba každý desátý den loňského roku byla premiéra českého hraného filmu. Divák logicky nestíhá na všechno chodit do kina. Neohrožujeme touto nadprodukcí obchodní značku český film, která funguje natolik dobře, že nám to všude v Evropě kromě Francie mohou závidět?
Je to možné, ale zase - nedá se s tím nic dělat. I když proti tomu, že by spojení český film fungovalo samo o sobě jako zaručená obchodní značka, bych se ohradil. To platí jen v naprosto specifických případech. Zářným příkladem je Svěrák a Svěrák. Když se dnes podíváte na internet, tak naopak zjistíte, že český film = špatný film. Tohle sousloví má na webu tak silně pejorativní nádech, až je to pro mě nepochopitelné.
Souvisí to ještě s jednou věcí. Velice často tu slyšíte někoho říkat, že jsme v tom malým českým rybníčku… Ano, je dobré vědět, že nejsme v žádném ohledu velmocí, na druhou stranu pokud budeme pořád mluvit o rybníčku, tak v tom rybníčku zůstaneme a nikdy se z něj nevyhrabeme. Myslím, že záleží jenom na nás, na kolik budeme schopní konkurovat světu třeba právě v oblasti filmu. Tím jsem ale asi hodně odběhl od toho, na co jste se ptal.
Odběhl, ale zároveň jste nakousl zajímavou věc - mladé a nejmladší publikum se na internetu velmi ostře vyhraňuje proti českému filmu. Už dopředu dští síru nejen na Troškovy filmy, ale dneska už i Hřebejkovy a další. Což je v případě Hřebejka dost nespravedlivé. To je tvůrce, který pořád dělá všechny věci na určité úrovni. Vždycky. Ještě jsem od něj neviděl film, za který by se musel nebo dokonce měl stydět.
Víte, to je takový náš místní folklór. Lidé, kteří se takhle ostře vyjadřují, často vůbec nevědí, o čem mluví. Někdy
z toho mám dojem, že jim vadí už jenom to, že v českém filmu se mluví česky.
Ale proč?
Tím, že daný člověk vyřkne onu zmíněnou tezi o českém rybníčku, získá mylný dojem, že se z té bažiny automaticky vynořuje. To je ale obrovská iluze. Stejně jako my žije v Čechách, a pokud bude ze všeho zvracet, tak nedocílí ničeho jiného, než že bude všechno pozvracené. Já takhle uvažovat odmítám. Netrpím komplexem z toho, že jsem Čech nebo český filmař.
V souvislosti s Protektorem jsem častokrát slyšel, že nevypadá jako český film. Mělo to znít jako pochvala, ale pro mě to představuje úplný nesmysl. Proč by neměl vypadat jako český film? Nebo tím český chtěli říct blbý? Ale já jsem viděl spoustu debilních filmů z celého světa. Vždycky záleží na konkrétní věci, jaká je sama o sobě.
Na Českých lvech jsem chvíli mluvil s Martinem Hubou a bylo zajímavé slyšet názor z venku. Používal diametrálně jiný slovník a jiné přívlastky, než slýcháváme u nás. O české kinematografii mluvil s velkým respektem a obdivem. Říkal, že nám upřímně závidí dokonce i tu řevnivost, která je s tak velkým počtem filmů logicky spojená.
Pana Hubu jsem neslyšel, ale srovnání Slovenska s námi bych nevnímal tak ostře. V každé zemi, která má nějakou filmovou tradici a nějaké filmové zázemí, musí logicky existovat určité procento talentů a schopných lidí, kteří dokážou dělat filmy na podobné úrovni jako talentovaní a schopní lidé v okolních zemích. Na Slovensku byl útlum díky tomu, jak se společnost chovala ke kinematografii. Nebylo to dané tím, že by tam neexistovali schopní tvůrci.
Kam po Mistrech a Protektorovi směřují vaše filmové kroky? Naznačoval jste určitý návrat ke kořenům, tedy k dokumentu.
Jeden scénář už s klukama napsaný máme, ten se nám ale točit nechce. Sice nás baví, ale svým způsobem se až příliš podobá Mistrům. A já se nechci nořit do podobné atmosféry, radši bych šel jinou cestou.
Dílem přirozeného vývoje a dílem jistého vnějšího impulzu jsme přišli na to, že bychom rádi navázali na paradokumentární experimenty, se kterými jsme kdysi začínali. V kombinaci dokumentárního a hraného filmu pro sebe cítím velkou změnu a výzvu. Ale jedna věc je nápad a druhá, jestli se na jeho realizaci podaří sehnat peníze.
I když, i vzhledem k tomu, kolik filmů u nás vzniká, za největší majetek pořád považuji dobrý scénář.
Každopádně bych další film rád natočil dřív než za pět let, jako tomu bylo po Mistrech. Přece jen mi je čtyřicet a projektů, které mohu ještě stihnout, je, omezený počet.
Takže?
Takže bych do dvou let rád točil. (smích)
Jak se ekonomicky žije filmařům v Čechách. Slyšel jsem, že jistý režisér počítal svoji hodinovou mzdu na celovečerním filmu a zjistil, že bere 45 korun na hodinu. Odpovídá tohle číslo realitě?
Nikdy jsem to nepočítal, ale tak nějak to asi bude. Vyplývá to z logiky věci. Není totiž v silách našich producentů dát mi výrazně víc. Možná by to šlo u filmu, u něhož se předpokládá nějaký zaručený výnos, ale to není náš případ.
Ale já si nestěžuji, nežiju si špatně. Teď jsem pro brněnskou televizi dělal kabaret Komediograf, režíruji vyhlašování cen Magnesia Litera, občas se najde nějaká komerční práce…
Na co se tedy v tuhle chvíli ze všeho nejvíc těšíte?
S mojí ženou Kateřinou bychom rádi měli druhé dítě, na to bych se těšil hodně, kdyby se to podařilo.
Základní východisko bylo takové, že nerekonstruujeme dobu, nýbrž vytváříme svoji představu o ní. Přitom jsme vyšli z přesvědčení, že lidé tehdy prožívali svoji autenticitu, svoji přítomnost velice podobně jako dnes my. Jenom se změnily společenské, politické a vizuální kulisy, i když ty ne tolik. Tehdejší Praha není až tak odlišná od té současné, pakliže se budeme bavit o centru a ne třeba o Jižním městě.
Chtěli jsme, aby naše postavy mluvily volně, víceméně současně. Byli jsme přesvědčení a snažili jsme si to ověřit i v rámci rešerší, že hovorová mluva nebyla od té dnešní až tolik odlišná. Samozřejmě, například v rozhlase se mluvilo strojeně, ale normální lidé si doma běžně neříkali „milostpaní". Potvrdit tuhle domněnku nám pomohly mj. i nahrávky s Voskovcem a Werichem.
S tím souvisí všechno ostatní. Snažili jsme se dělat současný film z minulosti. Elektronická hudba, kterou jsme použili, není ve filmu proto, že bychom chtěli prvoplánově demonstrovat, jak jsme progresivní. Šlo o to najít styl, který bude ladit s moderní formou vyprávění, a zároveň bude mít dobový odér. Smyčky ve stylu Gershwina, které použila skupina Midi Lidi, pro nás představovaly ideální řešení.
Však také byly oceněny Českým lvem. S čím ale vstupujete do filmu - s očekáváním, přáním, či dokonce cílem?
My do filmu vstupujeme s tím, že nás osloví nějaké téma. Z něj pak vyplyne příběh, který se následně snažíme vystavět tak, aby fungoval. Abychom s ním primárně byli spokojení my. Sekundárně nás pak samozřejmě zajímá, jak to bude působit ve vztahu k publiku, k odborné kritice, k festivalům a ke všemu ostatnímu.
Takže v tomto směru s Protektorem spokojenost?
Divácky jsme se dostali někam na sto tisíc, což je docela dobré. Osobně jsem se bál, že to bude horší, to musím přiznat. Zároveň to ale samozřejmě není komerční úspěch, to bychom museli mít nejmíň tři sta, spíš čtyři sta tisíc. A to by v případě takového filmu, jaký jsme udělali, byl spíš zázrak.
Kritika, ne všechna, ale většina byla příznivá, na to si stěžovat nemůžeme. Ceny dostáváme, vyhráli jsme v Denveru, jezdíme po festivalech, měli jsme dobré odezvy v Hollywood Reporter a Variety, o Českých lvech ani nemluvě. Takže těžko můžeme být nespokojení.
Daří se prodeje do ciziny?
Získali jsme prodejce, což je samo o sobě úspěch. Prodávat nás bude anglická firma High Point. Osobně si nejsem jistý, jestli je tu větší šance na nějakou zásadnější kinodistribuci, spíš věřím v prodeje do televizí. Ale dopředu se to dá jen velmi těžko odhadovat.
Protektor nás reprezentoval v širším oscarovém klání, České lvy vyhrál. Jak moc je to pro vás důležité?
Ceny jsou vedlejší produkt filmového průmyslu. Jsou užitečné mediálně a také pro naše ega, protože něco vyhrát je samozřejmě vždycky příjemné. Na druhou stranu je nutné tohle všechno relativizovat, protože s podstatou věci to nesouvisí. Tedy pokud děláte film z nějaké vnitřní potřeby, což je, doufám, náš případ. My při psaní nemyslíme na ceny a nemůžeme ani moc myslet na diváka. Zdroj je v nás, odtud všechno vychází; a co se následně stane nebo nestane, už neovlivníme. Kalkulovat dopředu s úspěchem, jít mu nějak naproti, to podle mě nefunguje. Nebo aspoň málokdy.
Letos se hodně mluvilo o nominacích na České lvy. Novinářům se zdálo, že spousta dobrých výkonů a filmů byla přehlédnuta. Co vy na to?
Akademie, ať už česká nebo americká, představuje jasně definovaný okruh lidí, který naplňuje stejně jasně definovaný systém volby. Ten občas plodí absurdity typu, že nejlepší film nevyhraje žádnou z dalších kategorií, takže důsledně vzato nejlepší film nemá žádnou ze svých složek nejlepší.
To všechno je ale jen součást hry, na kterou přistupujete, takže ode mě nikdy neuslyšíte si na tohle naříkat. Nevyhráli jsme s Mistry, respektoval jsem to, vyhráli jsme s Protektorem, respektuji to úplně stejně.
Není důvod si myslet, že Oscaři nebo Čeští lvi jsou něco božského, jakési absolutní zhodnocení kvality, to je nesmysl. Nic to ale nemění na tom, že obě ty soutěže jsou pro mě zajímavé. Kdyby tomu tak nebylo, do Lucerny bych nechodil.
Čeští lvi jsou u nás pořád tlačeni do srovnávání s Oscary…
Laická veřejnost má pocit, že Oscar je nejvyšší meta filmařů. Vyhrát Oscara je určitě perfektní z mnoha a mnoha důvodů, ale já jsem nezačal dělat filmy proto, abych jednou vyhrál Oscara. Oscar pro mě není tou nejvyšší metou, kterou si v životě dokážu představit. Z toho vyplývá, že když nemám osobní důvod, tak se o Oscary ani České lvy nezajímám. Nemá to pro mě žádný praktický význam. S lidmi od filmu, se kterými se chci potkávat, se potkávám jinde a jinak.
Loni vzniklo nějakých třicet sedm celovečerních filmů. Tolik filmů u nás vznikalo jen v první polovině 70. let.
Je to přirozená věc. Neděje se to pod tlakem nějaké dotace či nařízení, proto je zbytečně s tím polemizovat. Faktem je, že část těch filmů se asi rodí za poměrně komplikovaných podmínek, což se odráží na jejich kvalitě.
A pokud se pak do distribuce dostávají nedotažené věci, může z toho plynout dojem, že takhle to s českou kinematografií vypadá obecně. A to je škoda. Z tohoto hlediska je těch filmů asi opravdu moc. Ale jak říkám, nejde s tím nic dělat a sám jsem zvědavý, kam a jak se bude tenhle trend - navíc v době krize - vyvíjet dál.
Zhruba každý desátý den loňského roku byla premiéra českého hraného filmu. Divák logicky nestíhá na všechno chodit do kina. Neohrožujeme touto nadprodukcí obchodní značku český film, která funguje natolik dobře, že nám to všude v Evropě kromě Francie mohou závidět?
Je to možné, ale zase - nedá se s tím nic dělat. I když proti tomu, že by spojení český film fungovalo samo o sobě jako zaručená obchodní značka, bych se ohradil. To platí jen v naprosto specifických případech. Zářným příkladem je Svěrák a Svěrák. Když se dnes podíváte na internet, tak naopak zjistíte, že český film = špatný film. Tohle sousloví má na webu tak silně pejorativní nádech, až je to pro mě nepochopitelné.
Souvisí to ještě s jednou věcí. Velice často tu slyšíte někoho říkat, že jsme v tom malým českým rybníčku… Ano, je dobré vědět, že nejsme v žádném ohledu velmocí, na druhou stranu pokud budeme pořád mluvit o rybníčku, tak v tom rybníčku zůstaneme a nikdy se z něj nevyhrabeme. Myslím, že záleží jenom na nás, na kolik budeme schopní konkurovat světu třeba právě v oblasti filmu. Tím jsem ale asi hodně odběhl od toho, na co jste se ptal.
Odběhl, ale zároveň jste nakousl zajímavou věc - mladé a nejmladší publikum se na internetu velmi ostře vyhraňuje proti českému filmu. Už dopředu dští síru nejen na Troškovy filmy, ale dneska už i Hřebejkovy a další. Což je v případě Hřebejka dost nespravedlivé. To je tvůrce, který pořád dělá všechny věci na určité úrovni. Vždycky. Ještě jsem od něj neviděl film, za který by se musel nebo dokonce měl stydět.
Víte, to je takový náš místní folklór. Lidé, kteří se takhle ostře vyjadřují, často vůbec nevědí, o čem mluví. Někdy
z toho mám dojem, že jim vadí už jenom to, že v českém filmu se mluví česky.
Ale proč?
Tím, že daný člověk vyřkne onu zmíněnou tezi o českém rybníčku, získá mylný dojem, že se z té bažiny automaticky vynořuje. To je ale obrovská iluze. Stejně jako my žije v Čechách, a pokud bude ze všeho zvracet, tak nedocílí ničeho jiného, než že bude všechno pozvracené. Já takhle uvažovat odmítám. Netrpím komplexem z toho, že jsem Čech nebo český filmař.
V souvislosti s Protektorem jsem častokrát slyšel, že nevypadá jako český film. Mělo to znít jako pochvala, ale pro mě to představuje úplný nesmysl. Proč by neměl vypadat jako český film? Nebo tím český chtěli říct blbý? Ale já jsem viděl spoustu debilních filmů z celého světa. Vždycky záleží na konkrétní věci, jaká je sama o sobě.
Na Českých lvech jsem chvíli mluvil s Martinem Hubou a bylo zajímavé slyšet názor z venku. Používal diametrálně jiný slovník a jiné přívlastky, než slýcháváme u nás. O české kinematografii mluvil s velkým respektem a obdivem. Říkal, že nám upřímně závidí dokonce i tu řevnivost, která je s tak velkým počtem filmů logicky spojená.
Pana Hubu jsem neslyšel, ale srovnání Slovenska s námi bych nevnímal tak ostře. V každé zemi, která má nějakou filmovou tradici a nějaké filmové zázemí, musí logicky existovat určité procento talentů a schopných lidí, kteří dokážou dělat filmy na podobné úrovni jako talentovaní a schopní lidé v okolních zemích. Na Slovensku byl útlum díky tomu, jak se společnost chovala ke kinematografii. Nebylo to dané tím, že by tam neexistovali schopní tvůrci.
Kam po Mistrech a Protektorovi směřují vaše filmové kroky? Naznačoval jste určitý návrat ke kořenům, tedy k dokumentu.
Jeden scénář už s klukama napsaný máme, ten se nám ale točit nechce. Sice nás baví, ale svým způsobem se až příliš podobá Mistrům. A já se nechci nořit do podobné atmosféry, radši bych šel jinou cestou.
Dílem přirozeného vývoje a dílem jistého vnějšího impulzu jsme přišli na to, že bychom rádi navázali na paradokumentární experimenty, se kterými jsme kdysi začínali. V kombinaci dokumentárního a hraného filmu pro sebe cítím velkou změnu a výzvu. Ale jedna věc je nápad a druhá, jestli se na jeho realizaci podaří sehnat peníze.
I když, i vzhledem k tomu, kolik filmů u nás vzniká, za největší majetek pořád považuji dobrý scénář.
Každopádně bych další film rád natočil dřív než za pět let, jako tomu bylo po Mistrech. Přece jen mi je čtyřicet a projektů, které mohu ještě stihnout, je, omezený počet.
Takže?
Takže bych do dvou let rád točil. (smích)
Jak se ekonomicky žije filmařům v Čechách. Slyšel jsem, že jistý režisér počítal svoji hodinovou mzdu na celovečerním filmu a zjistil, že bere 45 korun na hodinu. Odpovídá tohle číslo realitě?
Nikdy jsem to nepočítal, ale tak nějak to asi bude. Vyplývá to z logiky věci. Není totiž v silách našich producentů dát mi výrazně víc. Možná by to šlo u filmu, u něhož se předpokládá nějaký zaručený výnos, ale to není náš případ.
Ale já si nestěžuji, nežiju si špatně. Teď jsem pro brněnskou televizi dělal kabaret Komediograf, režíruji vyhlašování cen Magnesia Litera, občas se najde nějaká komerční práce…
Na co se tedy v tuhle chvíli ze všeho nejvíc těšíte?
S mojí ženou Kateřinou bychom rádi měli druhé dítě, na to bych se těšil hodně, kdyby se to podařilo.