Jenže Katka je jiná; zásluhou režisérky zosobňující úsloví, že štěstí přeje připraveným. Třeštíková ji sledovala čtrnáct roků ve dvou etapách. Před devíti lety shrnula dosavadní dívčin osud v televizním snímku V pasti; pak domluvila další natáčení – a na další schůzku přišla Katka s tím, že je asi těhotná. Byla.
Pokračování filmu tak bezděčně dostalo jiné, ještě vyhrocenější téma – a navíc stejně bezděčné napětí také na druhé, neviditelné straně kamery, jež však na plátno prosakuje. I profesionálové zvyklí na pozorovatelský odstup a zdrženlivost, totiž jako by náhle uvěřili v pohádkově šťastné konce a boj o dítě svedli s jeho rezignovanou matkou i proti ní.
Dokonce v jedné scéně sama Třeštíková naléhá na Katku: Slib mi, že zítra začneš něco dělat! A není to selhání dokumentaristky, která jinak projevuje obří sebeovládání, klid a trpělivost, stejně jako úředníci či lékaři, jež Katka a její partner hrubě napadají; naopak je to výjimečný projev lidsky pochopitelné úzkosti a nekonečné marnosti.
Přitom film ani na okamžik nesoudí, což muselo dát nadlidskou práci. Sleduje totiž Katčin pád takřka v přímém přenosu, jako spirálu sebezkázy účinkující až děsivě rychle: rozklad fyzický i rozpad jazyka, myšlení, vkusu, celé osobnosti.
Na počátku příběhu líčí hezká teenagerka rodinná traumata s násilným otčímem a drogami, kvůli nimž ji matka v šestnácti vyhnala z domu. Vypráví na pohled věcná, vyrovnaná a vědoucí, rozhodnutá zůstat už "čistá". A za půl roku znovu fetuje; s přítelem, s nímž sdílí sebeklam "Až budeme chtít dítě, přestaneme".
O pár let později je vyhublá k nepoznání, od krádeží přešla k prostituci, změnou partnera klesla ještě níž, jen sebeklam trvá. Sama Katka přitom vlastně ani nedojímá, třicetiletá stařena mezi odpadky připomíná spíše podivné zvířátko.
Její vztahy mají sice prvky lásky, ale bez dospělé odpovědnosti a její věčné omluvy i sliby už jsou jen prázdnými slovy bez obsahu. Tohle se nedá vyhrát, ví člověk – a přesto s těhotenstvím znovu začne doufat.
Jediné, co Katku trochu brzdí, je dramaturgická stavba: prospělo by jí "probrat" starší úvod a rychleji vpadnout do nové bitvy o novou naději. Ale zato má něco, co jiné zdánlivě bezchybné filmy postrádají. Za týden si je člověk nevybaví, zato nikdy nevytěsní z paměti Katku, která v ubohém brlohu plánuje, jak si na Vánoce dají bílý ubrus – a zase stejně jako divák ví, že je to lež.
Katka
ČR, režie Helena Třeštíková, 90 min.
Hodnocení MF DNES: 80 %
Pokračování filmu tak bezděčně dostalo jiné, ještě vyhrocenější téma – a navíc stejně bezděčné napětí také na druhé, neviditelné straně kamery, jež však na plátno prosakuje. I profesionálové zvyklí na pozorovatelský odstup a zdrženlivost, totiž jako by náhle uvěřili v pohádkově šťastné konce a boj o dítě svedli s jeho rezignovanou matkou i proti ní.
Dokonce v jedné scéně sama Třeštíková naléhá na Katku: Slib mi, že zítra začneš něco dělat! A není to selhání dokumentaristky, která jinak projevuje obří sebeovládání, klid a trpělivost, stejně jako úředníci či lékaři, jež Katka a její partner hrubě napadají; naopak je to výjimečný projev lidsky pochopitelné úzkosti a nekonečné marnosti.
Přitom film ani na okamžik nesoudí, což muselo dát nadlidskou práci. Sleduje totiž Katčin pád takřka v přímém přenosu, jako spirálu sebezkázy účinkující až děsivě rychle: rozklad fyzický i rozpad jazyka, myšlení, vkusu, celé osobnosti.
Na počátku příběhu líčí hezká teenagerka rodinná traumata s násilným otčímem a drogami, kvůli nimž ji matka v šestnácti vyhnala z domu. Vypráví na pohled věcná, vyrovnaná a vědoucí, rozhodnutá zůstat už "čistá". A za půl roku znovu fetuje; s přítelem, s nímž sdílí sebeklam "Až budeme chtít dítě, přestaneme".
O pár let později je vyhublá k nepoznání, od krádeží přešla k prostituci, změnou partnera klesla ještě níž, jen sebeklam trvá. Sama Katka přitom vlastně ani nedojímá, třicetiletá stařena mezi odpadky připomíná spíše podivné zvířátko.
Její vztahy mají sice prvky lásky, ale bez dospělé odpovědnosti a její věčné omluvy i sliby už jsou jen prázdnými slovy bez obsahu. Tohle se nedá vyhrát, ví člověk – a přesto s těhotenstvím znovu začne doufat.
Jediné, co Katku trochu brzdí, je dramaturgická stavba: prospělo by jí "probrat" starší úvod a rychleji vpadnout do nové bitvy o novou naději. Ale zato má něco, co jiné zdánlivě bezchybné filmy postrádají. Za týden si je člověk nevybaví, zato nikdy nevytěsní z paměti Katku, která v ubohém brlohu plánuje, jak si na Vánoce dají bílý ubrus – a zase stejně jako divák ví, že je to lež.
Katka
ČR, režie Helena Třeštíková, 90 min.
Hodnocení MF DNES: 80 %