"Vždycky jsem si přála, abych se narodila v nějaké nuzné chalupě, nebo na přepychovém zámku uprostřed stříbrných lžiček. Buďto Ritz, anebo nic! Jen pro pánaboha ne ten střední stav." Rodina c. k. inspektora státních drah a mladoboleslavského přednosty ovšem právě k této střední vrstvě patřila. Adinka, coby tatínkův mazlíček byla hýčkána a rozmazlována tak, že jí i sourozenci museli vykat. Tatínek ovšem velmi záhy zemřel, čímž nastaly krušně časy nejen Adině, která se s maminkou nikdy neměla příliš v lásce, ale i zbytku rodiny. "Živit čtyři děti nebylo snadné a maminka často využívala svých tělesných půvabů jako prostředků k opatřování aprovizace." Řada "strýčků" mlynářů, řezníků a velkostatkářů dávala rodině potřebné peníze a živobytí a Adině i dostatek času pro toulání, chození za školu i první kontakty s chlapci.
Tiché spiklenectví s babičkou, které jediné plně důvěřovala, bylo svědkem všech jejích problémů a průšvihů ("Vždycky jsem studovala s vyznamenáním, jen ty mravy mi všechno kazily") i ztráty panenství. Poté, co maminka ze zoufalství poslala Adinu za peníze svého přítele na studie do Paříže, začal pro rozháranou a na svůj věk velice zkušenou dívku z maloměsta nový život. Ne že by Adinka polevila ve svých milostných dobrodružstvích, ale konečně pronikla do toho světa, který ji vždycky lákal a pro který byla koneckonců i zrozena - do svět kumštýřů a umělců.
Po vyhazovu z Paříže ("Jean, hezký synek jednoho z členů správní rady, si právě svlíkal kalhoty, když nás na školním večírku osvětlil náhlý výboj ohňostroje tak, že nás viděl ředitel s biskupem i celou honorací") se obloukem přes Drážďany vrací domů, aby se díky tenisovému umění dostala z Boleslavi do Prahy, k filmu. V hodně podprůměrném snímku Děvčátko, neříkej ne pronesla svou první větu na stříbrném plátně: "Z lásky bolej vlásky." "Nebyla jsem štont to ze sebe vypravit, tolik jsem se za tu blbinu styděla."
Půvabná dívka s hezkou tváří, jiskrou v oku a nakažlivým temperamentem v těle totiž nešla přehlédnout. Pod ochrannými křídly svého dalšího milence Hugo Haase směřovala k hlavní ženské roli ve filmu Život je pes. Dřív, než financiér na film sehnal peníze, ovšem byl Haasem donucena odmítnout mj. angažmá v divadle E. F. Buriana a hlavní roli v Machatého Extázi. Bůh ví, jak by se život Mandlové vyvíjel dál, kdyby se na této křižovatce rozhodla jinak. Stala by se z ní mezinárodní hvězda a pronikla by do Hollywoodu stejně jako její náhradnice Heda Lamarr? Vyhnula by se odysee s fašismem?
Třeba by ale naopak neuspěla ani trochu. Třeba by propadla stejně jako v Diagnose X, svém prvním filmu, kde hrála hlavní roli. "Při jedné scéně, když jsem po mnoha pokusech a zkouškách selhala, můj filmový manžel Josef Rovenský opustil ateliér a prohlásil, že s amatéry pracovat nebude. Byla to veliká ostuda. Vypadala jsem sice za milión dolarů, ale jako herečka jsem byla ubožák." Pomocnou ruku jí nabídla herečka Růžena Nasková, která jí téměř rok dávala hodiny výslovnosti a hereckého výrazu.
Život je pes se setkal s velkým úspěchem u obecenstva i kritiky. Vzrostla tím popularita nejen Haase, ale i Mandlové - dostávala celkem velice slušné role v jeho filmech Mazlíček, Ať žije nebožtík či Velbloud uchem jehly. Přišlo ovšem jaro 1935 a s ním lehkovážnost, pro Mandlovou tak typická: Za volant svého auta pustila nezkušenou kamarádku bež řidičského oprávnění, která nabourala a zavinila smrt člověka. Adina vzala vinu na sebe, aby si příliš pozdě uvědomila, co všechno to obnáší.
Následnou pauzu ve filmování prolomila až úspěšnou komedií Martina Friče Mravnost nade vše, kde si, opět po boku Hugo Haase, zahrála roli ošklivého káčátka, které se nakonec ukáže pohlednou a pomilováníhodnou dívenkou. A právě tehdy se začal rodit hvězda. Adina Mandlová byla totiž schopná zahrát nejen démonicky svůdnou osudovou ženu, ale stále častějib v ní režiséři začali nacházet i neobyčejné komediální předpoklady. A právě toto kongeniální spojení dramatického a komediálního talentu ji přivedlo k prvnímu vrcholu - k postavě Zuzany, která okouzluje v nočním baru falešného Kristiána Oldřicha Nového. Zemská cena, již za tuto roli v roce 1939 dostala, byla toho jen potvrzením.
Potom se ovšem nezachovala příliš čestně k režisérovi Martinu Fričovi, kterému se vylhala ze slíbeného filmu a to jen proto, aby mohla vzít postavu Marie v Kouzelném domě režiséra Otakara Vávry. Friče, který měl právě spolu s Vávrou na jejím hereckém růstu nemalý podíl, si tím na dlouho pohněvala.
Nástup protektorátu, její bezstarostná prostořekost a pověstná závist vykonaly své. Rozchod s Fredem Svítilem, jejím dalším milencem, byl poněkud dramatický ("Mimo jiné jsem mu řekla, že mě nikdy sexuálně neuspokojoval") a Svítil se jí pokusil ve své pomstychtivosti zničit. Řada krutých pomluv, které podle Adiny pustil do oběhu, ji připravila o několik zajímavých nabídek a dohnala k pokusu o sebevraždu.
Ale ani potom si Adinka příliš dobře neuvědomovala krutost doby a všechny své problémy řešila stejně jako před válkou - vtipem. Na útoky štvavého nacistického plátku Vlajka, že je "bílou Židovkou", protože její jméno je typicky židovské, reagovala tím, že se klidně nechá přejmenovat na Adinu Burskou-Oříškovou. Fámu, že je milenkou velitele pražské posádky, generála Fredericiho, komentovala slovy: "K Vánocům mi dal deset kanónů a k narozeninám čekám nějaký tanky." Pomluvě nejkrutější, že je milenkou samotného K. H. Franka, však nečelila nijak, natolik absurdní se jí zdála. Vždyť se viděli jen jednou jedinkrát na společenské akci.
Slavínského Přítelkyně pana ministra, která měla Mandlové od těchto pomluv pomoct, líčila příběh chudé sekretářky, již někdo zahlédl s panem ministrem ve výtahu a usoudil, že je jeho milenkou. Julinka Svobodová měla nakonec z těchto klepů prospěch, Adinu Mandlovou klepy zničily.
Ještě dřív, než se tak stalo, ovšem Mandlová natočila svůj druhý největší úspěch - Nočního motýla. Původně sice usilovala o hlavní roli, kterou scenáristé Václav Krška a František Čáp obsadili Hanou Vítovou, ale nakonec se nechala přemluvit k postavě prostitutky Kiki s tím, že si může většinu svých promluv sama napsat. "První polovina byla celkem nudná historie jedné svedené slečny, ale sotva se děj přenesl ze slušné společnosti do bordelu, kde jsem se objevila já, nálada se prudce zvedla." Za postavu Kiki dostala Mandlová roku 1942 Národní cenu.
Po jejím jediném německém filmu, naprosto nepolitické komedii Ich vertraue dir Meine Frau an, který vyvolal spor mezi K. H. Frankem a německým ministrem propagandy Goebbelsem, měla opět filmovou pauzu. Goebbels tehdy nutil Mandlovou k odejmutí slovanské koncovky -ová s tím, že z ní udělá mezinárodní hvězdu, Frank naopak protestoval proti tomu, aby v německém filmu hrála "známá kurva a notorická šovinistka". Adina se mezitím dokázala prosadit i na divadle, ve hře Šest postav hledá autora, ale to už se psal rok 1943 a Mandlovou čekalo v Čechách pramálo radosti, včetně nevydařeného vztahu s hercem a komunistou Bohumírem Šmeralem a narození mrtvé holčičky.
V květnu 1945 je v Berouně za velmi zvláštních okolností zatčena gardisty a veřejně lynčována. "Řadovému zaměstnanci zaměstnanci nebylo těžké vyhnout se přímému styku s Němci, u prominenta to bylo nemožné. Nikdo nezatkl celou Českou filharmonii, ale dirigent Talich seděl na Pankráci, herci Divadla Vlasty Buriana netrpěli za to, že u něho za okupace měli dobré bydlo a žádný je neodmítl, ale Vlastu sebrali a uvěznili hned první dny revoluce. Osvětlovači, kameramani a režiséři, kteří pracovali na Barrandově i v Berlíně na německých filmech, nebyli nahnáni do vězení, ale já tam seděla pro výstrahu celému uměleckému světu."
Fyzické utrpení, dalšímu, možná už smrtelnému lynči se vyhnula jako zázrakem, totální psychické vypětí, smutek, rezignace, děsivé noční můry... Nakonec musela být propuštěna, neboť se nenašel jediný důvod ke stíhání Lidovým soudem. V novinách, které se na jejím věznění dosud přiživovaly palcovými titulky, o tom vyšly pouhé dva řádky.
Díky účelovému sňatku získala anglický pas a vycestovala z republiky. Ve 35 letech měla začínat novou kariéru, v cizím prostředí a neznalá řeči. Bylo to vůbec možné? Nejdřív to vypadalo, že pomluva o milence K. H. Franka bude i v Anglii mnohem silnější než ona sama, ale pak se na okamžik vyjasnilo: za roli ve filmu The Master Builder získala první cenu v hlasování kritiků jako nejlepší výkon měsíce a mnoho lidí jí začalo věštit velkou budoucnost. Další nabídku, tentokrát z divadla na slavného Mannova Modrého anděla, ale musela odmítnout. Tuberkulóza ji znemožnila zřejmě poslední životní šanci - Adina odjíždí do švýcarské Montany na dlouhodobé léčení. Potom se sice ještě párkrát objeví v televizi, ale o nějakém trvalejším návratu ke kumštu nemůže být ani řeč.
V polovině 60. let přijala pozvání do Prahy, kde měla po boku Oldřicha Nového a Waldemara Matušky ztvárnit titulní roli v muzikálu Hello, Dolly!, ale intriky Státní bezpečnosti ji natolik znechutily, že se raději vrátila do náruče svého manžela Bena Pearsona. Šťastné manželství s homosexuálem? Proč ne, stačí si vzpomenout, co říkala ústy Kiki v Nočním motýlovi: "Všichni mužský jsou neřádi - jeden větší, jeden menší, ale neřádi jsou všichni. A já měla to štěstí, že jsem potkala vždycky toho největšího." S Pearsonem se v polovině 70. let přestěhovala na Maltu, kde ve velmi skromných podmínkách dožívala zbytek života.
Do vlasti se vrátila až po manželově smrti a po listopadové revoluci. Už to ovšem nebyla živá, bezprostřední a okouzlující mladá blondýnka s "barovýma očima", ale unavená, stará, nesnášenlivá paní, která po hodně namáhavé životní štrapáci a mnoha letech emigrace přijela domů zemřít.
