Český film 2009? Světla na konci tunelu!

Třicet čtyři nových českých filmů ročně je prostě moc! Poznali to už socialističtí plánovači v první polovině 70. let, když kvantitu nejdřív vyhnali přes pětatřicet kousků ročně a potom velmi rychle začali zase ubírat. Proč? Protože tolik snímků na tak malém trhu prostě nemělo a nemá šanci.

Dnes českou filmovou produkci řídí neviditelná ruka trhu a ta během pouhých dvou let roční produkci zdvojnásobila. Není to důsledek vyřešeného financování tuzemské kinematografie, po kterém čeští filmaři tak dlouho marně volají, ale důsledek zlevnění digitálních technologií, které filmování činí dostupnější stále širšímu okruhu lidí, kteří si chtějí natočit film.

Tvůrci sobě (a nikomu jinému)

Klasickým příkladem tohoto nadšeného amatérství je snímek Pamětnice, v němž se scenárista Tomáš Magnusek a režisér Vlado Štancel (který má mimochodem slušně zaděláno na kariéru českého Eda Wooda) zaštítili nejstarší hereckou generací. Jejich špatné domácí video nezachránily ani legendy typu Josefa Somra, Lubomíra Lipského či Stanislava Zindulky.

Obdobně drastickým zážitkem je pro milovníky dobrých českých filmů Klíček , který se pro změnu pokoušel schovat za tématiku 50. let. Ani tady si však nikdo profesionalitou nelámal hlavu, všem zúčastněným úplně stačil pocit, že "dělají film". Dnes snad už vědí, že to byl jen pocit.

A do třetice všeho zlého Oko ve zdi, což je sice projekt ověšený řadou renomovaných tvůrců, ale ve výsledku jen další film určený výhradně svému režisérovi, neboť v něm nic kromě kamery Vladimíra Smutného nefunguje.

V rovině osobní terapie bohužel nakonec uvízl i Ocas ještěrky , po Andělu Páně v krátké době již druhá, ovšem totálně jiná adaptace povídky Boženy Němcové Anděl strážce. Po zajímavé expozici film uvízl v kruhu a už se z něj nedokázal vymotat.

Svaté nadšení a pohled na vlastní jméno v titulcích za vidinu výdělku zaměnili tvůrci, kteří se dali do služeb tu více či méně skryté reklamy. Otřesným případem je v tomto směru golfová romance Veni, vidi, vici , která není ničím jiným než věšákem na sponzorská loga a product placementy. Jeden z producentů snímku, Česká televize, sice slíbila, že většinu log pro televizní vysílání vymaže, v takovém případě je ovšem na řadě otázka, co v něm nakonec zůstane? Ó, ano, s chutí hrající Bob Klepl, který si zjevně dokáže užít i totální průšvih.

Výrazně lépe dopadly 2Bobule , volné pokračování celovečerní reklamy na jižní Moravu a vína moravská i česká, které sice ředily ředěné, ale činily tak aspoň s vkusem a při stálém vědomí toho, že vědí, co a proč dělají.

Naopak tak trošku zprávou z Marsu je italsko-česká koprodukce Případ nevěrné Kláry , která se pokusila udělat z Michala Viewegha filmového hitmakera nejen u nás, ale i v Evropě. Nepovedlo se. Vznikl nudný televizní film, kterému Češi (a zřejmě nejen oni) vůbec nerozumějí.

Scénář filmu Zemský ráj to na pohledkdysi získal Cenu Sazky a šla o něm legenda, že velmi otevřeně líčí poměry v českém disentu 70. let. Ani první ani druhé ovšem projektu nezajistilo dostatek peněz. Přeso film vznikl jako kompromis možného. Davové scény hraje hrstka herců, která se snaží neodejít ze záběru, v hledáčku kamery zůstávají satelity, plastová okna, bezpečnostní alarmy a modré parkovací zóny, jež komunismus neznal atd. atd. Projekt, jenž nesl parametry velké události, se proměnil ve velmi slušný, ale přece jenom pořád televizní film.

Obrazovce by výrazně víc slušela i historická detektivka pro děti a mládež Jménem krále . Odmítám totiž přijmout fakt, že by tahle jednoduchá vyprávěnka s rozluštěním hodným detektiva Kryšpína  a strohou výpravou (ale také snahou o působivé podání) byla určena i dospělému divákovi. Třiadvacet let po Jménu růže? To opravdu ne!

V bleděmodrém totéž platí o "trochu jiném středověku" Karla Janáka Ať žijí rytíři! Jednoduchému příběhu, v němž se desetkrát o něčem mluví, než se to nakonec opravdu stane, a v němž hrdinům naskakuje a zase mizí vyrážka, aniž by se kdokoliv obtěžoval s vysvětlením, evidentně mnohem víc sluší seriálová podoba, která momentálně běží na obrazovkách České televize.

Slavný návrat nejúspěšnějšího českého režiséra po více než čtyřiceti letech k českému filmu? Ne, Dobře placená procházkaje jen milá televizní jednohubka, kterou se Miloš Forman zřejmě hlavně z čistě sentimentálních důvodů uvolil na naléhání svých spolupracovníku uvést i do tuzemských kin, ale nikde ve světě se s ní chlubit nebude. 

Hned dva filmy se loni pokusily reflektovat události srpna 1968.

Klasik Nové vlny Jan Němec tak učinil způsobem sobě vlastním, Holka Ferrari Dino experimentem, intimní rozpravou se sebou samým, už ale jenom vzhledem ke způsobu distribuce nemá prakticky žádnou šanci někoho oslovit a zasáhnout.

Kdyby si Holka Ferrari Dino vyměnila místo s komedií Operace Dunaj, všem by to jen prospělo. Česko-polská koprodukce o tanku zaparkovaném v českém hospodě dokázala, že slušnou divadelní hru lze odejmutím nadsázky totálně znevtipnit a že hvězdné herecké obsazení v českých zemích nezaručuje vůbec nic - ani návštěvnost, ani kvalitu.

Pořád to ale ještě bylo přijatelnější než komedie Ulovit miliardáře s vervou a nasazením odhalující šokující skutečnost, že politika, byznys a policie jedna korupce jsou. Tomáš Vorel tentokrát místo satiry nabídnul spíš jen hysterii, křeč a škleb.

Jestli měli tuzemští tvůrci s něčím za celých 111 let existence české kinematografie problém, pak s naplněním žánru. Věc Hollywoodu zcela samozřejmá u nás bykla vždycky spíš výjimkou než pravidlem (filmy Martina Friče či raná tvorba Juraje Herze). Češi jakoby se to, co všude ve světě spolehlivě funguje pokoušeli přechytračit jakýmisi třetími cestami. Jen maloktérá z nich (tragikomedie Nové vlny) končí jinde než ve slepé uličce. Proto už bychom samotný fakt, že si někdo vybral konkrétní žánr a jeho pravidla se (nějak) snažil naplnit, měli brát jakom poloviční vítězství.

V případě pohádky to ovšem neplatí, protože příběhy o vítězství dobra nad zlem jsou už od 50. let minulého století národním klenotem, který si zas a znova hýčkáme. Peklo s princeznouv tomto směru nepřišlo s ničím novým, variuje již stokrát viděné, dlouze ulpívá na promáčené halence Terezy Voříškové a pro jedno nijak vtipné cameo (Miloš Forman jako čert-dřímal) je ochoten obětovat zbytky nějakého vyprávěcího rytmu..

Mysteriózní thriller T.M.A. do kina moc netáhl a nepočetné publikum dělil na dvě poloviny, jedni byli nadšeni a mluvili o svěžím díle hodném mladíka, druzí upřímně znechuceni, uštěpačně trousíc něco o definitivní senilitě kdysi respektovaného tvůrce, třetí možnost jakoby nebyla.

To kriminální drama (nebo snad přímo thriller?) Hodinu nevíšbudilo přece jen větší shodu - jednotlivosti působivé, celek nejistý.

A do třetice thriller - Normal , jehož ambice byly už vzhledem k hereckému obsazení zjevně nejvyšší. Bohužel, jakoby všechnu svoji energii vyčerpal na vnější podobu filmu a vnitřek vycpával vatou. Kdyby ve filmu například nebyla postava Dagmar Havlové, vůbec nic by se nezměnilo. A raději dál nepátrejme po tom, na co všechno bychom tento příklad mohli ve filmu aplikovat. 

Romantickou komedii Líbáš jako Bůhsice tuzemská kritika odsoudila jako neromantickou a nepříliš vtipnou, ovšem diváci na ni chodili v celých zástupech. 904 589 diváků dělá z tohoto filmu suverénně divácky nejúspěšnější titul roku. Čím to? Může za to hvězdné obsazení? U Operace Dunaj nefungovalo. Jméno režisérky? Ve filmografii Marie Poledňákové bychom našli celou řadu titulů, které to vyvracejí. Nebo to snad bylo mixem mile zkratkovitých scén na aktuální a závažná témata ovšem v balení příjemně oddychovém?

Vyloženě staromilsky působí v kontextu nejen této kategorie ale celého loňského roku animovaný film pro děti Na půdě aneb Kdo má dneska narozeniny?, který (pokolikáté už?) vytěžuje motiv vzpoury hraček, činí tak ale s elegancí a profesionáoní zručností starých mistrů.

A nakonec důkaz, že žánru životopisného filmu se formou třetích (slepých) cest vyhýbají i jinde a sice Jánošík. Pravdivá historie , snímek, který si dopřál šestiletou pauzu v natáčení. Zodpovědnost za folklórní obrazy ze života v horních Uhrách před třemi sty lety, střídání poetických obrazů milování se sadisticky detailním věšením na hák, totiž v tomto případě míří hlavně na Slovensko a do Polska

Pověst velkého talentu předcházela Tomáše Řehořka, jeho Proměnyse ovšem ukázaly být brilantní po formální stránce, ovšem středoškolsky banální po obsahové stránce. To první u dvaadvacetiletého kluka překvapuje, to druhé ne, je tady tudíž naděje, že s většími životními zkušenostmi či lepším scénářem příště dokáže víc.

Jitka Rudolfová byla během studií FAMU velkou sběratelkou nejrůznějších cen a jako jedné z mála se jí povedlo natočit absolventský film pro kina. Bohužel ani Zoufalci , snímek s ambicí vypovědět cosi podstatnějšího o generaci dnešních třicátníků, se dál než k vnějšímu popisu nedostali. Závěrečné umné prolnutí několika časových rovin ovšem stejně jako u Řehořka dává jistý příslib do budoucna.

A do třetice všeho rozlomeného Dvojka, road movie Jaroslava Fuita. Dlouhé minuty otravné domácí video (navíc s manželkou v hlavní roli), potom ale strhující a zdaleka ne tuctové finále.

Věkově pestré spektrum loňských debutantů doplňuje čtyřicátník Tomáš Mašín výpravným opusem, na české poměry skutečně velkofilmem, 3 sezóny v pekle . I v jeho případě šlo o autorskou záležitost a i on doplatil na limity scénáře. Hlavní hrdina, který prakticky nesleze z plátna, nebyl ani tak charismatickým rebelem plným odvážných myšlenek a činů jako spíš zpovykaným frackem, jemuž by náleželo pořádných pár přes zadek.

Lenka Kny by díky filmu Stínu neutečešmohla figurovat hned v několika zde vyznačených kapitolách - jednak rozlomený debut (atmosféra vítězí nad příběhem), jednak snaha o velký biják ústící do průměrného televizního filmu a jednak neschopnost beze zbytku naplnit pravidla zvoleného žánru.

Na prestižních světových festivalech to loni z českých filmů nejdál dotáhla rozsáhlá evropská koprodukce Lištičky. Účast na festivalu v Benátkách je pro tuzemské tvůrce přece jen hodně sváteční záležitost, příběh dvou sester, mezi nimiž leží jakýsi tajemný stín minulosti, jakoby ale vznikal jen pro festivalové poroty. Protivně afektovaná hrdinka (stejně jako kdysi v Paralelních světech) prostě tuzemské publikum irituje a nebaví.

Ženy mého mužese na rozdíl od Lištiček naopak nedokázaly rozhodnout, pro koho vznikají, a tak zůstaly přesně na té nešťastné mezeře, že nejsou ani komerčním filmem ani snímkem festivalovým.

Snad ještě smutnější je osud snímku El Paso, který se domníval, že skrze vybudování modelové situace (zlé úřady vs. hodná hrdá Romka) lze dostat diváka do kina a svět pohnout k dobru. Režisér Zdeněk Tyc jakoby zůstával posledním smutně spravedlivým a čestným Don Quijotem tohoto světa, který se uprostřed Poslanecké sněmovny Parlementu České republiky snaží přesvědčit okolo stojící, přísedící, telefonující, smskující a podřimující, že tu káru bychom měli tlačit všichni. Pěkně ruku v ruce a nezištně.

Jistou naději představovala druhá polovina loňského roku, která přece jen přinesla hned několik pozoruhodných snímků. Kladly před sebe ty nejvyšší ambice a neulamovaly hroty vyprávěným příběhů. Jen škoda, velká škoda, že aspoň na jeden z nich nepřišlo výrazně víc diváků. Platí to jak o 3 sezónách v pekle (zatím 80 tisíc diváků), okupačním dramatu Protektor(90 tisíc diváků), štiplavé moralitě Kawasakiho růže(zatím 60 tisíc divák), tak o osobité komedii Muži v říji(60 tisíc). Snad budou mít víc než nadějné tituly z počátku roku letošního (Pouta, Mamas & Papas) v tomto ohledu větší štěstí.

Přehled všech loňských hraných i dokumentárních filmů, které se ucházejí o Českého lva, najdete tady.