Homosexuálem na objednávku?

Sláma: On si ji neobjednal, tak to říct nejde. Dodneška si pamatuju, jak jsme seděli u nás před barákem, bavili se a Pavel jen tak mezi řečí řekl, že by si někdy rád zahrál homosexuála.

Liška: Homosexuála nebo ženskou! A to jsem měl tehdy na mysli ještě spíš divadlo než film, protože mi takový postavy přijdou herecky zajímavý a vděčný.

Sláma: Já tehdy žádný takový příběh v hlavě neměl, ale v palici mi to uvízlo a až později mi došlo, že by to pro Pavla mohla být moc zajímavá role, že jeho senzitivita může být v takové poloze hodně pravdivá.

Liška: Já jsem se poměrně pozdě dozvěděl, že existuje něco jako homosexualita. Kolik mi mohlo bejt? Třináct? Čtrnáct? Možná patnáct let. Pro mě to byl šok. Pak jsem se s tím ale začal setkávat stále častěji. Dokonce jsem měl kamaráda, který ke mně cítil něco víc než jen přátelství, a já si uvědomil, že oni to mají hrozně silný a v něčem možná těžší než my. A z pohledu mojí práce i mnohem dramatičtější. Od začátku jsem byl přesvědčený, že vím, jak milují, že to mají úplně stejně jako my, jen ty jejich možnosti jsou omezenější. Jejich naděje, že jejich cit bude opětován, je výrazně menší než naše...

Sláma: Ty pořád říkáš my a oni, ale to není pravda, jak je každej heterosexuál jinej, tak je jinej i každej homosexuál. Jsou strašně různý osudy. Někomu se podaří najít vztah a je v pohodě a veselej, jinej...

Liška: Ale to já samozřejmě vím.

Sláma: No, ne, jakmile se začne mluvit o homosexualitě, tak se o tom mluví, jakoby to bylo nějaký určení. Spíš je to ale tak, že je bezpočet různých osudů a bezpočet možností, jak s nějakým citem naložit. Ale jinak ten dramatický prvek, o kterém Pavel mluví, ten tu samozřejmě je. Už třeba kvůli tomu, že naše společnost pořád ještě není vyrovnaná s tím, že i tohle je přirozenost člověka. Homosexualita byla i v dobách mého mládí považována za takřka kriminální jev. Jsem z malýho města a žádnýho člověka, který by o sobě říkal: "Já jsem homosexuál," jsem neznal. Bylo to něco, co sice probíhalo, ale evidentně někde v skrytu. Teprve když jsem začal rozum brát a setkávat se s tím u kamarádů nebo známých, až potom jsem si začal uvědomovat pravou podobu homosexuality.

Liška: Já jsem je nikdy nebral za chudáky, co to maj těžký. Chtěl jsem mluvit o tom, že mě zarazilo společenství s člověkem, který mě miloval a i já jeho měl hodně rád, přitom jsme ale oba věděli, že nemáme žádnou naději. To mi přišlo silný, dramatický.

Sláma: Klasický prvek neopětované lásky.

Liška: Troufnu si tvrdit, že vím, jak muž miluje muže - stejně jako muž ženu, proto mi přijde při mým povolání úplně jedno, jestli mám předstírat lásku k herečce, kterou ve skutečnosti nemiluji, nebo k herci, kterého ve skutečnosti nemiluji. A právě z tohohle přemýšlení vzešla ta věta, kterou jsem plácnul před těmi pěti nebo kolika lety - že by mě zajímalo zahrát si homosexuála nebo ženskou.

Sláma: Zkrocenou horu jsem nechtěl vidět dřív, než natočím Venkovského učitele. Věděl jsem, o čem je, a nechtěl jsem, aby mě jakkoliv ovlivnila. Smrt v Benátkách se mi líbila jako všechny Viscontiho filmy, ale rozhodně na mě nezapůsobila tak hlubinně, aby ve mně vyvolala touhu dělat podobné téma. Smrt v Benátkách obdivuji, to ano, ale jiné Viscontiho filmy se mi líbí ještě víc.