Kristina Vlachová: Právě točím o justiční mafii v Plzni!

Paní režisérko, udělala vám ústecká cena Femina Grande radost? Je také oceněním vaší práce?
Samozřejmě že jsem byla moc ráda. Vždyť přede mnou ji dostala i Věra Chytilová…
Který svůj dokument považujete za nejdůležitější? Ten o Palachovi?
Nejdůležitější je film Causa Uherské Hradiště o Aloisi Grebeníčkovi a jeho kolezích z komunistické ba­sy.
Je typickým momentem této doby?
Určitě. Já jsem nikdy nevěřila, že budu moci tento film dokončit. Ale v okamžiku, kdy Miroslav Grebeníček, syn tohoto vyšetřovatele, přestal být šéfem KSČM, mi produkce zavolala, že mohu dokument o procesu dokončit.
Byly tam tedy i v současnosti velmi silné politické tlaky?
To já vůbec nemůžu tušit, co se dělo za mými zády. Ale fakt je, že jsem chystala dokument v České televizi Brno, kam to přísluší. Uherské Hradiště je nedaleko Brna… A tam to jistý dramaturg, který se jmenuje inženýr Florián – teď je dokonce ještě i předsedou Rady Českého rozhlasu – neustále strašně bojkotoval. Mám schovanou celou tu korespondenci, to, co se dělo, je skutečně hanebné.
Jak dopadla žaloba, kterou na vás chtěla podat psychiatrička Zdenka Kmuníčková kvůli dokumentu Poselství Jana Palacha? Proč se jí nelíbilo, že chcete využít její rozhovor s popáleným Palachem ze 17. ledna 1969, den po studentově upálení?
Nevím proč, asi měla výčitky svědomí. Mimochodem, tato žena ještě stále vykonává v Praze svou praxi. Může se k ní kdokoli objednat… (smutně) Sama tomu nerozumím, proč se tak bránila. Pro mne ale byl ten záznam důležitý, Jan Palach v něm vysvětloval, co ho k upálení vedlo. K té žalobě nakonec ale vůbec nedošlo – Česká televize se s ní domluvila.
Je z nahrávky slyšet, že popáleného Jana v nemocnici na jednotce intenzivní péče zpovídá právě ona?
Ano, a ona se tím také vždycky pyšnila. Nezastírá, že to byl její hlas. Ten záznam loni vyšel na CD, vydal ho Český rozhlas a Radioservis. Může si ho koupit a poslechnout kdokoli. A Česká televize ho jen převzala, použila.
Jde vám z toho rozhovoru mráz po zádech? Je působivý, děsivý?
Ano, je úděsný. Myslím, že je v celém mém hodinovém dokumentu to nejdůležitější.
Budete točit, nebo už točíte, film o justiční mafii z Plzně?
Už ho točím, nechci ale o tom moc mluvit.
Jste jako autorka pověrčivá, či by vám více informací prozrazených tisku mohlo zkomplikovat práci?
Z obou důvodů. Justiční mafie v Plzni mě strašně zajímá i proto, že v té kauze je příběh celé naší současnosti. Vždyť každý den přinášejí noviny i TV další zprávy a odhalení.
Proč vám vadí humor v českých filmech o časech totality, třeba v Pelíšcích? Proto, že Němci a Poláci mají filmy na toto téma spíš vážné?
U Pelíšků mi humor moc nevadil, právě tento film se – myslím – docela povedl. Je ale spousta neumětelských filmů i dokumentů, parazitujících na politických vězních. Jejich režiséři si udělali výnosný obchod z toho, že filmy o 50. letech i z období normalizace dělají velmi špatně. Často ukazují komunální satiru, které jsme se sami dřív smáli. Jeden kritik napsal, že závod o to, který nejhorší film z té doby vznikne, zatím vyhrává snímek Klíček. Viděla jsem ho ale jen kousek, nešlo pokračovat – byl příšerný.
Mrzí vás tolik zbytečně utracených peněz?
Mrzí. Mohlo se za to koupit to mléko, které se vylilo na pole. Mohli jsme mít více levných sýrů. (smutně)
Jezdíte často se svými filmy za studenty, děláte s nimi besedy. Je to pro vás zajímavé a důležité?
Já ty besedy zbožňuju, to je to jediné, co má dnes cenu dělat. Povídat si s mladými lidmi z očí do očí a pokusit se jim upřímně odpovídat na otázky. Z 50 procent jsou vnímaví a nadšení, vše je zajímá.
Vidíte v nich budoucnost?
Já doufám, že ta budoucnost bude lepší. Ale stovky spisovatelů včetně Čechova končí svá díla slovy „naše děti to jednou napraví“… Ale pořád je to horší a horší, řekla bych.
V 70. letech jste nepodepsala antichartu a nesměla jste točit. Co by bylo, kdyby k tomu nedošlo?
Ale já tenkrát vůbec nechtěla být v prostředí lidí, kteří určovali v tehdejší kinematografii tón. Já pracovala ve vrátnici a v podobných zaměstnáních a dokumenty začala točit až v lednu 1990.
Máte i dětství spojené s politikou?
Ano. Jsem ročník 1943 a tak si vzpomínám, jak jsme doma prožívali proces s Miladou Horákovou. Slyšeli jsme ho z rádia i z amplionů a maminka říkala, že ani Hitler by Horákovou nedal popravit, ale komunisti ano. Že se nedalo čekat, že někdo popraví matku malé holčičky. Můj tatínek se jmenoval Jan Slánský a když byl potom Slánský popraven, myslela jsem si, že popraví i otce. S tím politikem jsme neměli nic společného, byla jsem ale dítě a vůbec jsem ničemu nerozuměla.
Máte tedy dost traumatické vzpomínky na dětství?
Mám, žili jsme v hrozné bídě. Tatínek pracoval jako úředník v penzijním ústavu a když byl únor 1948, všichni ráno měli na stole přihlášku do KSČ. A kdo ji nepodepsal, což můj otec neudělal, tak ztratil zaměstnání. To je hrozně vážná věc. Maminka celý život doma malovala kolíbky a pletla svetry, takové velké s norskými vzory. Podle bývalých politických vězňů takové nosil Grebeníček i další vyšetřovatelé. Ale ty naše se asi z Prahy až do Uherského Hradiště nedostaly.
Jak vzpomínáte na spolupráci s Věrou Chytilovou na filmu Hra o jablko? Nahota a porod – ten film byl na svou dobu dost odvážný…
Věra v té době sedm let netočila, protože upadla v nemilost u ředitele Barrandova. Navíc měla malé děti a velký dům, dost se věnovala jim. Fakt je, že jsem ji jako režisérku obdivovala a dost se od ní naučila. Scénář pro její film Hra o jablko jsem ale dělala já a kritika pak o mě psala: „Polidštila Chytilovou“.
Režisérka Kristina Vlachová
* nar. 1943 v Praze, absolvovala ČVUT, katedru filmu, rozhl. a TV
* na FAMU byl jejím ročníkovým vedoucím Milan Kundera
* napsala scénář k filmu Věry Chytilové Hra o jablko
* nepodepsala antichartu musela opustit nakl. Orbis a Panorama
* s filmy o zločinech komunismu začala až v lednu 1990, má jich 16 + ty pro pořad ČT Nadoraz
* točila o Janu Palachovi, generálu Píkovi i dozorci Grebeníčkovi
* s Člověkem v tísni dělá pro studenty besedy ke svým filmům