Film Mám ráda nudný život volně navazuje na váš předcházející snímek vzniklý před více než deseti lety, Deník babičky Němcové. Vrátil jste se na shodná místa a rozhodl jste se oslovit stejnou rodinu. Je to z důvodu nějaké sympatie, nebo vám přijdou události jejich rodinného života natolik vypovídající?
Každý deník je projevem snahy zachytit čas a prostřednictvím zapisování vytvořit nadčasovou formu každodennosti. Dalo by se taky říct, že každý deník je svým způsobem deníkem věčnosti. Mě samozřejmě zaujalo to, že v jednom domě, v jedné rodině dvě babičky Němcové v průběhu několika let měly, respektive mají, tutéž potřebu vytvářet, zapisovat deník věčnosti.
Také mi přišlo důležité, že v těchto denících je možné pozorovat napětí mezi banalitou obyčejnosti a věcmi, které nás přesahují. Já jsem si to pojmenoval jako zavařeniny času, v nichž můžeme slyšet ty kompoty, marmelády neboli to všední, ale zároveň v takové podobě času i to, co plyne nejenom námi, ale i nad námi. Koncentrace zápisů v jednom místě je pro mě projevem umocnění této potřeby zavařovat čas.
V Deníku babičky Němcové usilujete o něco, co bychom mohli nazvat vizualizací formátu dříve hojně rozšířeného, tj. rodinných kronik. Spatřujete v úpadku tohoto žánru jeden z projevů krize lidského i rodinného života? Může home video do jisté míry substituovat tuto funkci?
Když budu poněkud zpupný, tak bych Miluji svůj nudný život označil jako symbiózu home videa a art filmu. Vysvětlil bych to tak, že já jsem chtěl metodou hraného filmu, kdy jsme měli velmi pečlivě a přesně popsánu architekturu záběrů, pohyb kamery a kompozici, v tom banálním, obyčejném prostředí svým způsobem obyčejné rodiny vytvořit napětí mezi tím, že i v takto všední situaci je možné zažívat překvapivé zkušenosti. Uvedl bych třeba příklad zápisu: „Volal mi Jirka a vybil se mi u toho telefon, pak mi volala Lucka a zase mi všechny čárky naskočily. To nechápu."
Film je součástí projektu Breathless - Nadvláda okamžiku, jehož některé výstupy jsou prezentovány na jihlavském festivalu. Co je to za projekt?
Na počátku stálo veřejné zadání: „Kdybyste před sebou měli jen 30 dnů života... Co by pro vás ještě bylo důležité? Vnímáme ještě proměny času, ve kterém žijeme? Jsme si vědomi té rychlosti?" Z více než 130 přijatých námětů byly vybrány odbornou porotou tři němečtí a dva čeští režiséři - Karel Žalud a já. Cílem projektu je podporovat vznik dokumentárních filmů. Iniciovaly jej Zipp - česko-německé kulturní projekty (iniciativa německé Spolkové kulturní nadace), pražský Institut dokumentárního filmu (IDF) a festival DOK Leipzig.
Ti, kdo sledují vaši tvorbu soustavněji, si jistě všimli, že pro způsob vaší práce je příznačná vyšší míra stylizace. Dokonce se objevují názory (třeba v případě filmu Národ sobě), že se pohybujete na hraně dokumentárního a hraného filmu. Jde v tomto případě jen o nepatřičnou snahu určitou tvorbu zařazovat, systematizovat, svazovat - nebo se jedná o relevantní vymezování v rámci daných filmových druhů?
Považuji jihlavský festival za manifestaci vnímání, nikoli reality. A doufám, že není daleko doba, kdy z názvu festivalu vypadne výraz dokumentární. Moje diplomová práce na FAMU se jmenovala Smrt dokumentárnímu filmu! Ať žije film - od díla k dění.
Myslím si, že výraz dokumentární je nešťastné reziduum éry pozitivismu a potřeby nějak po smrti Boha zachytávat svět a rozumět sobě samotnému ve světě faktů. Předpokládám, že dokumentární film neexistuje stejně tak, jak neexistuje dokumentární literatura, divadlo, výtvarné umění. Rembrandta nikdo neoznačí za dokumentárního umělce. Nebo Warhola. Přitom Vachka nebo Jörgena Letha bez skrupulí ano.
Myslím si, že je nutné přestat používat výraz dokumentární, nebo ho používat čistě v kontextu informativního filmu. Lepší bude používat výrazy, které známe z jiných druhů umění, jako je portrét, reportáž, fejeton, esej, film faktu, báseň či črta. Lze se i pokoušet vynalézat nové postupy. Já jsem třeba filmový portrét o Antonínu Panenkovi nazval hraným portrétem. Vámi zmiňovaný film Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech je pro mě hraný esej. Film Mám ráda nudný život pro sebe označuji jako filmový deník.
V případě snímku Mám ráda nudný život jste vizuální stránku definoval prostřednictvím dlouhých, pomalu plynoucích záběrů, které v určitých okamžicích korespondují s předčítaným textem. Usilujete tím o stylové vytváření tematiky plynutí času, který je zcela zřetelně tematizován v textové části?
Úvodem této odpovědi se ještě vrátím k otázce předcházející, protože mi vždycky před každým natáčením trvá několik měsíců, než vynaleznu princip toho filmu. Vždycky se pokouším o to, aby můj nový film vypadal jinak. Jinak bych měl pocit, že popírám tu jedinečnost tématu a kontextu, který právě snímám, viz různé žánry, které jsem už uvedl.
V případě tohoto filmu jsem nakonec dospěl k závěru, že by měl mít podobu návštěvy, tady a teď, v domě Němcových, kde vidíme všední situace - úklid, spravování kola, dívání se na televizi. Nechtěl jsem dělat rekonstrukci minulosti, na kterou nevěřím. Myslím si, že nelze rekonstruovat minulost. Vzpomínka je vždycky přítomností. Šlo mi o to, natočit takové situace, s takovými rekvizitami, věcmi, které budou mít v sobě podobnost se zápisem v deníku, ale zároveň tam bude patrný posun.
Aby se nám podařilo dostat do filmu napětí: Když paní Němcová mluví o tom, že šla s Vojtíškem ze školy, který si stěžoval na pokažené přední kolo, a ona ho poučila, jak nemá vyměňovat staré věci za nové, tak mi přece nevidíme Vojtíška, jak jde s babičkou ze školky, ale vidíme ho, jak s tatínkem opravují kolo na dvoře. Může to být to stejné kolo, nemusí, ale důležité je, že to je TO kolo. V tom, jak se přední kolo otáčí, můžeme vidět otáčející stopy minulého času, který v té chvíli minulým přestává být.
Každý deník je projevem snahy zachytit čas a prostřednictvím zapisování vytvořit nadčasovou formu každodennosti. Dalo by se taky říct, že každý deník je svým způsobem deníkem věčnosti. Mě samozřejmě zaujalo to, že v jednom domě, v jedné rodině dvě babičky Němcové v průběhu několika let měly, respektive mají, tutéž potřebu vytvářet, zapisovat deník věčnosti.
Také mi přišlo důležité, že v těchto denících je možné pozorovat napětí mezi banalitou obyčejnosti a věcmi, které nás přesahují. Já jsem si to pojmenoval jako zavařeniny času, v nichž můžeme slyšet ty kompoty, marmelády neboli to všední, ale zároveň v takové podobě času i to, co plyne nejenom námi, ale i nad námi. Koncentrace zápisů v jednom místě je pro mě projevem umocnění této potřeby zavařovat čas.
V Deníku babičky Němcové usilujete o něco, co bychom mohli nazvat vizualizací formátu dříve hojně rozšířeného, tj. rodinných kronik. Spatřujete v úpadku tohoto žánru jeden z projevů krize lidského i rodinného života? Může home video do jisté míry substituovat tuto funkci?
Když budu poněkud zpupný, tak bych Miluji svůj nudný život označil jako symbiózu home videa a art filmu. Vysvětlil bych to tak, že já jsem chtěl metodou hraného filmu, kdy jsme měli velmi pečlivě a přesně popsánu architekturu záběrů, pohyb kamery a kompozici, v tom banálním, obyčejném prostředí svým způsobem obyčejné rodiny vytvořit napětí mezi tím, že i v takto všední situaci je možné zažívat překvapivé zkušenosti. Uvedl bych třeba příklad zápisu: „Volal mi Jirka a vybil se mi u toho telefon, pak mi volala Lucka a zase mi všechny čárky naskočily. To nechápu."
Film je součástí projektu Breathless - Nadvláda okamžiku, jehož některé výstupy jsou prezentovány na jihlavském festivalu. Co je to za projekt?
Na počátku stálo veřejné zadání: „Kdybyste před sebou měli jen 30 dnů života... Co by pro vás ještě bylo důležité? Vnímáme ještě proměny času, ve kterém žijeme? Jsme si vědomi té rychlosti?" Z více než 130 přijatých námětů byly vybrány odbornou porotou tři němečtí a dva čeští režiséři - Karel Žalud a já. Cílem projektu je podporovat vznik dokumentárních filmů. Iniciovaly jej Zipp - česko-německé kulturní projekty (iniciativa německé Spolkové kulturní nadace), pražský Institut dokumentárního filmu (IDF) a festival DOK Leipzig.
Ti, kdo sledují vaši tvorbu soustavněji, si jistě všimli, že pro způsob vaší práce je příznačná vyšší míra stylizace. Dokonce se objevují názory (třeba v případě filmu Národ sobě), že se pohybujete na hraně dokumentárního a hraného filmu. Jde v tomto případě jen o nepatřičnou snahu určitou tvorbu zařazovat, systematizovat, svazovat - nebo se jedná o relevantní vymezování v rámci daných filmových druhů?
Považuji jihlavský festival za manifestaci vnímání, nikoli reality. A doufám, že není daleko doba, kdy z názvu festivalu vypadne výraz dokumentární. Moje diplomová práce na FAMU se jmenovala Smrt dokumentárnímu filmu! Ať žije film - od díla k dění.
Myslím si, že výraz dokumentární je nešťastné reziduum éry pozitivismu a potřeby nějak po smrti Boha zachytávat svět a rozumět sobě samotnému ve světě faktů. Předpokládám, že dokumentární film neexistuje stejně tak, jak neexistuje dokumentární literatura, divadlo, výtvarné umění. Rembrandta nikdo neoznačí za dokumentárního umělce. Nebo Warhola. Přitom Vachka nebo Jörgena Letha bez skrupulí ano.
Myslím si, že je nutné přestat používat výraz dokumentární, nebo ho používat čistě v kontextu informativního filmu. Lepší bude používat výrazy, které známe z jiných druhů umění, jako je portrét, reportáž, fejeton, esej, film faktu, báseň či črta. Lze se i pokoušet vynalézat nové postupy. Já jsem třeba filmový portrét o Antonínu Panenkovi nazval hraným portrétem. Vámi zmiňovaný film Národ sobě aneb České moře v osmnácti přílivech je pro mě hraný esej. Film Mám ráda nudný život pro sebe označuji jako filmový deník.
V případě snímku Mám ráda nudný život jste vizuální stránku definoval prostřednictvím dlouhých, pomalu plynoucích záběrů, které v určitých okamžicích korespondují s předčítaným textem. Usilujete tím o stylové vytváření tematiky plynutí času, který je zcela zřetelně tematizován v textové části?
Úvodem této odpovědi se ještě vrátím k otázce předcházející, protože mi vždycky před každým natáčením trvá několik měsíců, než vynaleznu princip toho filmu. Vždycky se pokouším o to, aby můj nový film vypadal jinak. Jinak bych měl pocit, že popírám tu jedinečnost tématu a kontextu, který právě snímám, viz různé žánry, které jsem už uvedl.
V případě tohoto filmu jsem nakonec dospěl k závěru, že by měl mít podobu návštěvy, tady a teď, v domě Němcových, kde vidíme všední situace - úklid, spravování kola, dívání se na televizi. Nechtěl jsem dělat rekonstrukci minulosti, na kterou nevěřím. Myslím si, že nelze rekonstruovat minulost. Vzpomínka je vždycky přítomností. Šlo mi o to, natočit takové situace, s takovými rekvizitami, věcmi, které budou mít v sobě podobnost se zápisem v deníku, ale zároveň tam bude patrný posun.
Aby se nám podařilo dostat do filmu napětí: Když paní Němcová mluví o tom, že šla s Vojtíškem ze školy, který si stěžoval na pokažené přední kolo, a ona ho poučila, jak nemá vyměňovat staré věci za nové, tak mi přece nevidíme Vojtíška, jak jde s babičkou ze školky, ale vidíme ho, jak s tatínkem opravují kolo na dvoře. Může to být to stejné kolo, nemusí, ale důležité je, že to je TO kolo. V tom, jak se přední kolo otáčí, můžeme vidět otáčející stopy minulého času, který v té chvíli minulým přestává být.