Česko čeká formanovský podzim. Vyšel román Martiny Formanové a do kin míří dokument o jejím muži Miloši Formanovi: Co tě nezabije, který natočil Miloslav Šmídmajer. Oscarového režiséra zpovídal s kamerou už potřetí, ale tentokrát našel trochu jiného Formana: nadšeného tátu, do jehož pracovny otevírá dveře heslo Rodina.
Cesty mezi dvojčaty
Roku 1990 Šmídmajer v dokumentu Drž se toho snu popsal Formanovu kariéru, po šesti letech v Chuti slávy mapoval smolnou éru mezi díly Valmont a Lid versus Larry Flynt. Třetí portrét odkazující k Formanově krédu Co tě nezabije, to tě posílí pokládá Šmídmajer za nejpod-statnější: "Týká se intimnějších věcí. Vidím, jak je Forman šťastný."
A z filmu je to znát. Světový tvůrce, jehož Přelet nad kukaččím hnízdem uvádí na začátku filmu Michael Douglas v Muzeu moderního umění, neměl léta zázemí. Teprve poté, co se narodili Andy a Jimmy, jako by si uvědomil radosti i závazky otcovství a snaží se je až jímavě vynahradit i starším dvojčatům Petru a Matějovi.
Kdo barvitý osud oscarového rodáka zná, nových faktů se nedočká; ani vypravěčsky dokument nenese žádné objevy. Ale o to tu nejde – "nový" Forman je vyrovnaný člověk v autě, jejž řídí manželka, a zatímco se vzadu pošťuchují dvojčata se psem, diriguje ženu, ať vjede do jednosměrky.
U oběda se staršími syny lituje, jak si je neužil, když vyrůstali s matkou, doluje z nich první společné vzpomínky na moře, čiší z něj nadšení z nově nabyté důvěrnosti – a Petr s Matějem se zjevně cítí zároveň potěšení i lehce nesví.
Podobně vláčí Andyho s Jimmym po stopách rodinné historie. V bývalém učitelském ústavu v Čáslavi čte anglicky pamětní desku svého otce, kterého odvedlo gestapo. "Ty jsi smutnej?" ptají se kluci se zájmem.
Ale většinou nosí kouzelně znuděný výraz všech dětí, jež rodiče obtěžují výletem do kraje vlastní paměti. V rodném domě u příbuzných se Forman ptá ženy, jestli "můžou kluci bábovku", a hned jim předvádí, kde měl pokoj; odtud odvedli jeho matku.
Líčí i poslední setkání s ní v cele, kdy se mluvilo o banalitách: ať zavařují meruňky. V té zkratce tak jako v dávném dopisu Ježíškovi se zjeví Formanův dar: podchytit ve střízlivě věcných detailech podstatu nabitou silnějšími emocemi, než jsou přímé výlevy citu. Jen u penzionu ve Starých Splavech, jejž Formanovým vzali Němci i komunisti, dá na sobě znát němé pohnutí.
Cesty mezi dvojčaty
Roku 1990 Šmídmajer v dokumentu Drž se toho snu popsal Formanovu kariéru, po šesti letech v Chuti slávy mapoval smolnou éru mezi díly Valmont a Lid versus Larry Flynt. Třetí portrét odkazující k Formanově krédu Co tě nezabije, to tě posílí pokládá Šmídmajer za nejpod-statnější: "Týká se intimnějších věcí. Vidím, jak je Forman šťastný."
A z filmu je to znát. Světový tvůrce, jehož Přelet nad kukaččím hnízdem uvádí na začátku filmu Michael Douglas v Muzeu moderního umění, neměl léta zázemí. Teprve poté, co se narodili Andy a Jimmy, jako by si uvědomil radosti i závazky otcovství a snaží se je až jímavě vynahradit i starším dvojčatům Petru a Matějovi.
Kdo barvitý osud oscarového rodáka zná, nových faktů se nedočká; ani vypravěčsky dokument nenese žádné objevy. Ale o to tu nejde – "nový" Forman je vyrovnaný člověk v autě, jejž řídí manželka, a zatímco se vzadu pošťuchují dvojčata se psem, diriguje ženu, ať vjede do jednosměrky.
U oběda se staršími syny lituje, jak si je neužil, když vyrůstali s matkou, doluje z nich první společné vzpomínky na moře, čiší z něj nadšení z nově nabyté důvěrnosti – a Petr s Matějem se zjevně cítí zároveň potěšení i lehce nesví.
Podobně vláčí Andyho s Jimmym po stopách rodinné historie. V bývalém učitelském ústavu v Čáslavi čte anglicky pamětní desku svého otce, kterého odvedlo gestapo. "Ty jsi smutnej?" ptají se kluci se zájmem.
Ale většinou nosí kouzelně znuděný výraz všech dětí, jež rodiče obtěžují výletem do kraje vlastní paměti. V rodném domě u příbuzných se Forman ptá ženy, jestli "můžou kluci bábovku", a hned jim předvádí, kde měl pokoj; odtud odvedli jeho matku.
Líčí i poslední setkání s ní v cele, kdy se mluvilo o banalitách: ať zavařují meruňky. V té zkratce tak jako v dávném dopisu Ježíškovi se zjeví Formanův dar: podchytit ve střízlivě věcných detailech podstatu nabitou silnějšími emocemi, než jsou přímé výlevy citu. Jen u penzionu ve Starých Splavech, jejž Formanovým vzali Němci i komunisti, dá na sobě znát němé pohnutí.
Bez humoru ani ránu
Ale trocha přirozené nostalgie nevylučuje humor, jímž Forman své vzpomínky prokládá. Mnohé navíc "hraje", přijímací zkoušky, kde měl zrežírovat etudu "boj za mír" či cenzuru v televizi, kdy k pořadu sovětských žonglérů musel dopsat průvodní text "hoplá, hoplá" a dát schválit ve stylu "dvě razítka, dvanáct podpisů".
Zvláštní kapitolu tvoří Formanův vztah k přátelům z Francie. Dali mu azyl po ruské okupaci, přivezli mu i rodinu, k čemuž se váže půvabná historka o počuraném autě Françoise Truffauta či o záclonách, které v zapůjčené vile podpálili Petr s Matějem. Ale při vzájemném pošťuchování Forman neopomene Francouzům vytknout levicové ideje.
"Vy, moji přátelé, a vyvěšujete rudé fangličky," říká na adresu festivalu v Cannes, jejž roku 1968 revolta tvůrců zrušila. Archivní záběr dokládá, že i Forman svůj film stáhl ze soutěže, ale režisér se směje: "Já vůbec nerozuměl, oč jde."
Vždy se však vrátí k synům. Ty starší, které do Států pustili, když si šel pro Oscara, si dobírá: chtěli vidět jen Čelisti a tátův slavný okamžik prospali. Ale vzápětí je kamera sleduje při společné práci, a byť Forman právě proklíná techniku, je to těžko popsatelný okamžik třístranné radosti a hrdosti. Mladší dvojčata pak láskyplně vystihne příhodou s medvědem za okny a větou: "Oni už vědí, zaklepou na dveře, já řeknu – Heslo, a oni – Rodina."
Jistě, v dokumentu vystupuje i Forman – umělec, jenž ve svých filmech zkoumá "věčnou záhadu, co jsou lidi schopni udělat jeden druhému, od inkvizice přes fašisty po komunisty". Účinkují tu hvězdy jeho děl od Javiera Bardema po Woodyho Harrelsona. Znovu fascinuje pohled na Formana při natáčení. Ale to vše už tu bylo; novinkou je neobyčejný, dojemně pyšný táta.
Miloš Forman: Co tě nezabije
Režie: M. Šmídmajer
110 minut
HODNOCENÍ MF DNES 60%
Ale trocha přirozené nostalgie nevylučuje humor, jímž Forman své vzpomínky prokládá. Mnohé navíc "hraje", přijímací zkoušky, kde měl zrežírovat etudu "boj za mír" či cenzuru v televizi, kdy k pořadu sovětských žonglérů musel dopsat průvodní text "hoplá, hoplá" a dát schválit ve stylu "dvě razítka, dvanáct podpisů".
Zvláštní kapitolu tvoří Formanův vztah k přátelům z Francie. Dali mu azyl po ruské okupaci, přivezli mu i rodinu, k čemuž se váže půvabná historka o počuraném autě Françoise Truffauta či o záclonách, které v zapůjčené vile podpálili Petr s Matějem. Ale při vzájemném pošťuchování Forman neopomene Francouzům vytknout levicové ideje.
"Vy, moji přátelé, a vyvěšujete rudé fangličky," říká na adresu festivalu v Cannes, jejž roku 1968 revolta tvůrců zrušila. Archivní záběr dokládá, že i Forman svůj film stáhl ze soutěže, ale režisér se směje: "Já vůbec nerozuměl, oč jde."
Vždy se však vrátí k synům. Ty starší, které do Států pustili, když si šel pro Oscara, si dobírá: chtěli vidět jen Čelisti a tátův slavný okamžik prospali. Ale vzápětí je kamera sleduje při společné práci, a byť Forman právě proklíná techniku, je to těžko popsatelný okamžik třístranné radosti a hrdosti. Mladší dvojčata pak láskyplně vystihne příhodou s medvědem za okny a větou: "Oni už vědí, zaklepou na dveře, já řeknu – Heslo, a oni – Rodina."
Jistě, v dokumentu vystupuje i Forman – umělec, jenž ve svých filmech zkoumá "věčnou záhadu, co jsou lidi schopni udělat jeden druhému, od inkvizice přes fašisty po komunisty". Účinkují tu hvězdy jeho děl od Javiera Bardema po Woodyho Harrelsona. Znovu fascinuje pohled na Formana při natáčení. Ale to vše už tu bylo; novinkou je neobyčejný, dojemně pyšný táta.
Miloš Forman: Co tě nezabije
Režie: M. Šmídmajer
110 minut
HODNOCENÍ MF DNES 60%