Jak se daří na filmovém plátně kopačkám? K začátku mistrovství světa jsme pro vás připravili přehled fotbalových filmů

Fotbal jako hra, jak ji chápeme dnes, se začala formovat již v polovině 19. století. Došlo k založení sjednocujících organizací, jež dali kopané řád a formující pravidla. Nadšeneckých zápasů začalo přibývat, Velká Británie roku 1871 přinesla první, dodnes fungující turnaj FA Cup a na přelomu tisíciletí i první ligu. Není proto překvapením, že Albion byl kolébkou nejen hry samotné, ale také filmů o ní.

Ten první s názvem Harry the Footballer vznikl roku 1911 jako krátkometrážní groteska, ve které opoziční fanoušci unesou hvězdného fotbalistu, aby jejich favorizovanému klubu nevstřelil gól. Ačkoli se nejedná o význačný snímek, v mnohém nastolil směr, jímž se ubírala jedna větev subžánru. Hra zde sloužila jako kulisa pro zápletku, která by mohla fungovat i v odlišném prostředí, fotbal zde slouží jako hybatel odlišného žánru.

Můžeme zmínit odlehčeně laděné krimi The Arsenal Stadium Mystery (1939), kde během přátelského utkání jeden z hráčů zemře na následky otravy jedem, komedii The Love Match (1955), jenž sleduje strojvedoucího a hasiče, kteří závodí s časem, aby stihli očekávaný zápas, či psychologické drama Yesterday's Hero (1979), ukazující bývalou fotbalovou hvězdu zápolící s alkoholem.

Pomyslný druhý směr, mnohem početnější, který těží především ze samotného sportu, vztahu spoluhráčů a vývoje postav pramenících z fotbalu, odstartoval snímek The Great Game (1930). Ten vypráví z dnešního pohledu konvenční příběh o vzestupu mladého fotbalisty, který svými výkony zvedne průměrný klub až k vítězství poháru, přičemž se jeho výkony na hřišti odráží i v osobním životě, což je narativ většiny filmů ze sportovního prostředí.

Počet fotbalových filmů však tvoří v široké kategorii sportovních filmů malé množství. Až do počátku 60. let bylo natočeno všehovšudy devět titulů (o kterých dnes víme). Zanedbatelný počet lze přičíst nízké popularitě fotbalu ve Spojených státech, která tvořila drtivou část filmové produkce. Tamní sportovní žánr byl bohatý především na box, americký fotbal a baseball. Je proto logické, že Hollywood neměl a nemá důvod investovat do snímků, které nemají z hlediska fanouškovské základny potenciál zisku. Naopak země, které fotbalem žijí (Brazílie, Argentina), neměly v první polovině minulého století filmařské zázemí, aby mohly realizačně náročné snímky vyprodukovat. Fotbalové filmy tak poskrovnu vznikaly v Británii a Německu, které disponují obojím.

S nízkým počtem se pojí i globalizace fotbalu, která začala rozkvétat po konci druhé světové války díky upevňující se tradici mistrovství světa (první roku 1930) a rozmachu televizorů v 50. letech. Od zmiňovaných 60. let se tak počet projektů začal lehce zvyšovat. Vznikaly hlavně dokumenty o průběhu jednotlivých šampionátů, tentokrát už z mexické či argentinské produkce, což pramení z nižších nákladů na dokumentární film.

Ze staršího období je nejslavnějším filmem válečné Vítězství (1981), disponující all star obsazením v čele se Sylvesterem Stallonem, Michaelem Cainem, Max von Sydowem, Mauricem Roëvesem a především nejslavnější fotbalovou osobností Pelém. Příběh se inspiroval skutečnou událostí, tzv. zápasem smrti, který spočíval ve fotbalovém klání mužstva zajatců v koncentračním táboře s mužstvem složeným z členů nacistické armády. Na motivy stejné události vznikl roku 1961 maďarský film Dva poločasy v pekle.

Film byl divácky úspěšný a uvedl ho i věhlasný festival v San Sebastianu. Mimo hvězdného hereckého obsazení se ve filmu objevilo množství skutečných fotbalových hvězd – Bobby Moore, Osvaldo Ardiles či Paul Van Himst. Propojení fikčních světů s reálnými fotbalisty je pro subžánr klíčové a typické. S tímto modelem se pracovalo nepřetržitě od zmiňovaného snímku The Great Game, kde se ve vedlejších rolích mihlo několik tehdejších předních hráčů, ačkoli se nejednalo o známé hvězdy, jelikož v té době ještě žádné nebyly. Fenomén fotbalových idolů a jejich popularity se rozmohl až na přelomu 40. a 50. let s osobností Alfreda di Stéfana.

Menší role reálných fotbalistů či alespoň přítomnost reálných klubů se staly jakousi nezbytnou nutností, která pro fotbalové fanoušky zvyšuje atraktivitu daného filmu. Nikdo se však pro svůj filmový obraz nenadchnul tolik jako právě Pelé. Dle mnohých statistik rekordman v počtu vstřelených branek a legendární sportovní tvář se na plátně začala objevovat ještě před koncem kariéry roku 1971 v brazilské komedii O Barão Otelo no Barato dos Bilhões, kde si zahrál sám sebe.

U toho však nezůstal a pustil se i do ztvárňování fikčních postav. Hrál titulní roli v dramatu A Marcha (1972), nijak nesouvisejícím s fotbalem, načež navázal svou nejslavnější rolí ve Vítězství. Po boku Johna Hustona vystupoval v rodinném A Minor Miracle (1983), kde pomáhal sirotkům zachránit jejich domov, a v komedii Hotshot (1987) sloužil jako mentor hlavní postavy a zásoboval ji hráčskými radami. Objevil se i v řadě televizních projektů, reklamách a v seriálech. Velmi dbá o svůj mediální obraz a v komentářích z posledních let o sobě mluví ve třetí osobě.

Stal se však vzorem mnoha fotbalistů, kteří se po odložení kopaček vrhli do světa kamer. Zmínit můžeme Davida Beckhama, který se objevil ve všech dílech kultovní trilogie Góóól!, Vinnieho Jonese, jenž se po velmi slibném startu v neotřelých krimi Guye Ritchieho zakopal v béčkové produkci, anebo Erica Cantonu, který běží stejnou trasou lemovanou nízkorozpočtovými akčňáky.

Nejpočetnější období přišlo na přelomu milénia díky romantickému a komediálnímu žánru, kde se fotbal začal vyskytovat stále častěji. Roku 1992 vznikla nepříliš dobře zestárlá komedie Berušky, kde se hlavní protagonista stane s vidinou lepšího platu fotbalovým trenérem, ačkoli nemá žádné zkušenosti a na pohovoru lže. Colin Firth byl hlavní tváří literární adaptace Fotbalové opojení (1997) z pera Nicka Hornbyho, kde ztvárnil učitele posedlého fotbalem, který ovlivňuje celý jeho život. Největší úspěch zaznamenala komedie Blafuj jako Beckham (2002), která se stala historicky nejvýdělečnějším fotbalovým filmem s tržbou 76,6 milionů eur a těžila i z velké popularity na domácích nosičích.

Snímek zarezonoval jak mezi diváctvem, tak u fotbalových fanoušků i jeho oficiálních představitelů. Hlavní indická herečka Parminder Nagra získala cenu asociace FIFA jakožto první žena vůbec. Díky příběhu z prostředí ženského fotbalu vzrostla oblíbenost tohoto sportu, který nakonec zabodoval i v USA, kde je ženský fotbal dlouhodobě mnohem populárnější než mužský.

Především na nosičích se s velkou oblibou setkaly rodinné snímky mířící daleko od realističnosti fotbalu. Air Bud: World Pup (2000) na hřiště vyslal pejsky, špičkové akční kung-fu Shaolin fotbal (2001), nad nímž lze dodnes z hlediska choreografie žasnout, z něj udělalo bojový prostředek a Zelená je tráva (2005) těží z komediálního talentu Willa Ferrella v roli trenéra dětského týmu. Vybočuje surová sonda do života radikálních fanoušků Hooligans (2005), která však slouží především jako realistická studie násilí a fanatismu a hra jako taková zde hraje druhé housle.

Fotbalová komunita slavila roku 2005 snímkem Góóól! režiséra Dannyho Cannone z americko-britské koprodukce, na který dodnes nedá dopustit. Na pomyslném žebříčku nejlepších filmů o fotbalu okupuje první místo, což dokazuje i anketa webu SPORTbible, která jej vyhlásila nejlepším fotbalovým filmem všech dob. Snímek mapuje divácky oblíbenou cestu talentovaného sportovce z nuzných podmínek, který hraje pralesní ligu a svým talentem vyčnívá. Všimne si ho hledač talentů, angažuje jej do předního klubu, kde se talent posléze setkává s tvrdostí vrcholového sportu a neoblibou spoluhráčů, takže si fotbalista musí vydobýt respekt výkony na hřišti. Ačkoli v kinech nevydělal závratnou sumu, na nosičích zabodoval. Dočkal se dvou pokračování a stal se tak dosud jedinou fotbalovou trilogií.

Z dnešního pohledu se u mnoha jedinců lidí jedná o guilty pleasure záležitost, která však velmi přesvědčivě zakonzervovala atmosféru doby a kult fotbalových osobností pomocí ojedinělé estetiky, z níž dýchá počátek nového tisíciletí.

Vyvstává však otázka, zda je tento subžánr pro někoho vůbec relevantní. Pro nefotbalové diváky a divačky fotbalové filmy pozbývají na důležitosti, jelikož většinou předestírají několikrát variované příběhy, které znají z jiných sportovních snímků. Skalní fanoušci zase nevidí důvod k tomu zažívat fikční drama na plátně, když to největší se děje na reálných fotbalových trávnících. S tím se pojí i řemeslná topornost při inscenování zápasových scén, kde většina hráčů křečovitě stojí, hra je statická a okatě dává vyniknout pouze tomu, kdo má míč. Tím trpí většina snímků a je jim to fotbalovými fanoušky po právu vyčítáno.

V posledních patnácti letech jsou tak nejhodnotnější filmy vracející se k minulosti, významným událostem či osudům fotbalových osobností, které dramatizuje. Je to jednoznačně funkční cesta, která je atraktivní pro obě divácké skupiny. Kriticky nejoceňovanější je drama Prokletý klub (2009) Toma Hoopera, pojednávající o osudech kontroverzního trenéra Briana Clougha a jeho působení v Leeds United, odkud byl po pouhých 44 dnech vyhozen. Příběh obsahující množství retrospektiv nahlíží nešťastné období jeho kariéry, po kterém byl angažovaný týmem Nottingham Forest. Clough z něj učinil nejlepší tým Evropy, což už se ve filmu dozvíme jen v závěrečných titulcích. Díky portrétu zarputilého muže snímek dokázal strhnout i ty, co fotbalu neholdují.

Obdobným směrem se vydal i britský televizní film United (2011) o „mnichovské tragédii“, kdy s celým mužstvem spadlo letadlo a svět přišel o přední světový klub na vrcholu. Snímek byl nominovaný na hlavní cenu prestižních televizních cen Prix Europa. Televizní film Marvellous (2014) se zaměřuje na život Neila Baldwina, který se i přes mentální handicap a nulové předpoklady stal nedílnou součástí kabiny klubu Stoke City FC, jakožto „kit-man“ a zdroj dobré nálady, díky čemuž si vysloužil roli hráče v přátelském utkání. Dojemné drama utržilo cenu BAFTA.

Mimo kritikou oceňovaných vznikla řada životopisných portrétů slavných hráčů, kterých v posledních letech přibývá. Zmínit můžeme Pelého: Zrození legendy (2016), zobrazující začátky Pelého kariéry, Brankáře (2018), vyprávějícího neuvěřitelný příběh německého gólmana Berta Trautmanna, jenž se v poválečné Anglii prosadil i navzdory původu a členství v nacistické armádě, nebo letošní snímek Já jsem Zlatan (2022), soustředící se na počátky ikonické osobnosti Zlatana Ibrahimoviče, který je stále aktivním hráčem.

Tyto snímky ukazují jasný směr, kterým se subžánr aktuálně ubírá. Mnohem početnější jsou dokumenty, například komplexní portrét rozporuplné osobnosti Maradona (2019), jež jsou díky streamovacím platformám v kurzu víc než kdy předtím. Amazon v hodnotném seriálu All or Nothing (od 2016 dosud) dává nahlédnout do světových klubů a sleduje je po jednu sezónu.

Netflix produkuje množství dokumentárních portrétů či sérií zaměřujících se na přelomové události a kluby samotné, což se nejvíc povedlo u seriálu Sunderland Till I Die (2018 – 2020), jenž mapoval strmý pád slavného klubu do nižší ligy. Spojení s minulostí je zřejmě tou nejfunkčnější cestou, která má tah na branku. Pokud se však nejedná o katastrofální projekt pod hlavičkou FIFA s názvem Fotbalová vášeň (2014), glorifikující vznik organizace pomocí směšně puritánského vyobrazení.

Tak trochu samostatně stojí sugestivní švédské coming of age drama Tygři (2020). Sleduje šestnáctiletého fotbalistu, kterého koupí italský velkoklub Inter Milan. Mladík se potýká se surovostí vrcholového prostředí, vlastní identitou a začne pochybovat, zda je tento život tím, co mu přináší radost. Neukojitelná touha po tom být nejlepší je zde ukázaná obdobně strhujícím a mrazivým způsobem, jaký známe z bubenického Whiplashe (2014) či baletní Černé labutě (2010). Skloubení nelítostné severské kinematografie a fotbalového světa je silným zážitkem, který se vymyká konvenčnímu „from zero to hero“ narativu a určitě stojí za zhlédnutí.

Celkově tak lze sledovat narůstající žánrovou popularitu, jelikož nikdy nevznikalo tolik fotbalových snímků jako dnes. Těch, které se však neopírají o již napsané příběhy, je stále velmi málo. A pokud jsou, povětšinou se jedná o několikrát viděné kauzality srovnatelné se scenáristickou úrovní videoherní série FIFA.

Do kin přichází po letech nejslavnější protiválečný film všech dob – Apocalypse Now. Tento sestřih má 183 minut a odpovídá nejvíc tomu, čeho chtěl dosáhnout režisér Francis Ford Coppola. Takové dílo by dnes už nemohlo vzniknout.