Brad Pitt ve filmu o Hollywoodu před sto lety. Jak továrna na sny vidí sama sebe?

Na počátku 20. let se udál první společenský skandál spojený s filmovým průmyslem. Nejlépe placený komik a režisér Roscoe „Fatty“ Arbuckle, který nastartoval kariéru Busteru Keatonovi a Charliemu Chaplinovi, byl obviněný ze znásilnění začínající herečky, jež na následky související se zánětem pobřišnice zemřela. Ačkoli byl Arbuckle záhy prokazatelně očištěn, mediální mašinérie přiživující pověst Hollywoodu jako města hříchů byla nezastavitelná a Arbuckle se nálepky násilníka nezbavil, což mu zničilo kariéru a prohloubilo jeho problémy s alkoholem a morfiem.

Média byla v pozoru a na povrch vynášela problémy herců s drogami, sexuální aférky a nevybíravé chování obdivovaných celebrit. Jako odpověď studio Paramount vydalo krátkometrážní dokumentárně laděný snímek A Trip to Paramountown (1922), ukazující svět natáčení jako ideální a přátelské prostředí, kde všechno šlape jako švýcarské hodinky. Pohled do zákulisí ukazoval režiséry v dobré náladě a nejpopulárnější herce a herečky té doby, jak si krátí volný čas četbou literatury. Ironií osudu bylo, že herec Wallace Reid, který je ve snímku zobrazený jako spořádaný čtenář, zanedlouho zemřel na předávkování morfiem. Závislost na něm si přitom vytvořil kvůli tomu, aby mohl i přes vážné zranění pokračovat v natáčení filmu.

Pozitivní sebeprezentace byla přítomná i v celovečerních fikčních filmech díky vystupování mnoha filmových hvězd v cameo rolích, což vzbuzovalo dojem důvěryhodnosti. Snímky byly výhradně komediální a vyhýbaly se kritickému či satirickému zrcadlu. Paramount natočil komedii Hollywood (1923), která se nedochovala, a Goldwyn Pictures Duše na prodej (1923). Oba snímky představují vyfabulovanou realitu filmových studií a využívají příběh žen, které se ucházejí o místo. Parodicky laděná Slečna Peggy v pokušení (1928) se tomuto narativu vysmívá a de facto si tropí legraci sama ze sebe.

Nejčastějším příběhem je cesta obyčejného, většinou maloměstského člověka, který přijde do Hollywoodu s nadějí, že se jednou stane velkou hvězdou. Prokousává se přes nejrůznější štěky až po herecký Olymp, který se pojí s vytouženou popularitou a uznáním.

Jednou z prvních svého druhu byla komedie z dílny Macka Sennetta The Extra Girl (1923), která předurčila směřování snímků této kategorie. Sledujeme příběh maloměstského děvčete Sue, které uteče před svatbou s touhou stát se herečkou do Hollywoodu. U studia získá kontrakt na základě zaslané fotografie, na které však není ona, ale jiná žena, což se stalo omylem. Po jejím příjezdu je tato chyba odhalena a místo hraní Sue začne pracovat jako garderobiérka. Po nějaké době získá možnost zúčastnit se castingu, který dopadne katastrofálně, ačkoli získá uznání pro svůj přirozený komediální talent.

Mezitím do Kalifornie přijíždějí její rodiče, kteří investují do podvodného byznysu. Sue se svým kamarádem z dětství peníze získají zpět a zamilují se do sebe. Příběh dopadne zdánlivě překvapivě – Sue dá přednost roli matky a manželskému svazku. V posledním záběru titulek: „Slyšet malé dítě, jak mi říká mami, pro mě znamená mnohem víc než největší kariéra, kterou jsem mohla mít.“

V 10. a 20. letech přitom byly emancipované ženské postavy na vrcholu díky osobnostem jako Mary Pickford, Pearl White, později pak Clara Bow. I přesto obraz filmových studií, kde je možné dosáhnout všeho, zůstává, což potvrzuje i způsob, jakým byla Sue do Hollywoodu pozvána. Stačí, aby měla žena atraktivní zevnějšek a může se šance jednoduše chopit.

Nabídka obdobných filmů se rozrostla s nástupem zvukové éry. S novým způsobem vyjadřování a řemeslnou revolucí studia hledala neokoukané talenty, kteří ovládali také mluvené slovo. Příběhy o cestě ke slávě byly relevantní víc než dřív. Zmínit můžeme snímek Snadno a rychle (1930) v titulní úloze s Busterem Keatonem, Hollywood Cavalcade (1939), který se obrací do minulosti a mapuje cestu mladíka, jenž projde přes němé filmy až po zvukovou revoluci, či monumentální oslavu studiového systému Nádherný pocit (1949).

Demytizační optikou téma zkoumá snímek George Cukora Cena za slávu (1932), který přerod servírky v herečku podal způsobem, jenž sice vyloženě nekritizoval hollywoodské praktiky, na druhou stranu město iluzí nevelebil a ukazoval jej v drsnějším světle. Jedná se o unikátní vyobrazení Hollywoodu jako průmyslového podniku, který má od pohádkové továrny na míle daleko. Producenti neváhají problematické osoby zamést pod koberec, herci jsou alkoholici a cena za slávu je vykoupená morálními ústupy. Snímek byl velkou inspirací pro slavnější Zrodila se hvězda (1937), která se nesla ve stejném duchu, na rozdíl od muzikálového remaku z roku 1954, který najel na sentimentálnější a hřejivější notu.

Souběžně s oslavnými filmy vznikly i ty, které Hollywoodu nastavují zrcadlo, což se mnohdy setkalo s velkým odporem studia. Prvním, který jde ostře proti praktikám Hollywoodu, je avantgardní krátkometrážní snímek The Life and Death of 9413: a Hollywood Extra (1928). Ukazuje proces odlidštění aspirujících herců a jejich konfrontaci s tvrdou realitou. Sledujeme mladého muže, plného ideálu a nadšení do umění, který je postupně rozdrcený nelítostným filmovým byznysem.

Naráží na snadnou nahraditelnost, potlačení individuality a nezájem ze strany producentů. Ačkoli snímek vznikl beznákladově a platil za tehdejší underground, díky snaze tehdejších hvězd (Chaplin, Fairbanks, Griffith) se dočkal plošného uvedení a dostal se do více než 700 kin. Kameru k němu mimochodem dělal legendární Gregg Toland, který později nasnímal Občana Kanea (1941).

Ačkoli snímek vzbudil nadšení a vášnivé diskuse o filmovém průmyslu, nepocházel z oněch továren, o kterých pojednává. Takový kus předvedl v témže roce Joseph von Sternberg s dramatem Poslední komando. To sleduje někdejšího generála carské armády, který je okolnostmi donucený vydělávat si jako hollywoodský statista. Sternberg Hollywood vykresluje jako cynické a bezcitné místo, což se vedení Paramountu nelíbilo, proto byla distribuce filmu pozastavena. Pouze díky vlivu bohatého investora studio nakonec snímek pustilo do kin navzdory nelichotivému obrazu.

Preston Sturges, který byl jedním z prvních scenáristů, již se vypracovali i na post režiséra, roku 1941 natočil satirickou komedii Sullivanovy cesty. Vidíme v ní snahu režiséra natočit po sérii komedií realistické a drsné sociální drama. Aby načerpal inspiraci, vydává se v převlečení za bezdomovce do ulic. Producenti jsou zde ukázaní jako vypočítaví byznysmeni toužící po komerčním úspěchu, bez ambicí riskovat s něčím, co nemají odzkoušené.

Putujícímu režisérovi jsou v patách a společně s novinami záměrně bulvarizují, aby filmu udělali promo, ačkoli danému tématu nevěří. Satirický pohled je pak v závěru zmírněný vyústěním děje, podle něhož producenti měli pravdu v tom, že vážná témata ze života lidé na plátnech vidět nechtějí. Filmy jim totiž slouží jako únik od každodenních trablů.

Dva nevybíravé snímky vznikly v 50. letech, když studia pomalu ztrácela absolutní kontrolu nad produkcí a byla nucená volit odvážnější témata, když neměla k dispozici rozpočet na nákladné velkoformátové snímky, především kvůli vzrůstající konkurenci televize. Vedle těchto kritických kusů však vzniklo například i kultovní Zpívání v dešti (1952), které se milým a komediálním způsobem ohlíží za zvukovou revolucí a opět přiživuje mýtus o kouzelné továrně na sny.

Herci mají idealistickou moc nad změnou scénáře, producent je dobrák přístupný změnám a opět je zde využitý narativ obyčejného chlapíka, který se z příležitosteného kaskadéra vypracuje v nejžádanější celebritu. Zpívání v dešti tak slouží hlavně jako milostný dopis filmařině a širokého uznání se mu dostalo až zpětně, jelikož v době uvedení příliš mnoho lidí do kinosálů nenalákal.

Prvním ze zmíněných dvou snímků je legendární a zřejmě nejlepší příklad „filmu o filmu“ Sunset Boulevard (1950). Nadčasový multižánrový snímek trpkým pohledem nahlíží vyhaslou slávu hvězdy němých filmů Normy Desmond, čemuž napomáhá i to, že herečka Gloria Swanson měla za sebou obdobný kariérní vývoj. S pomocí zadluženého scenáristy se snaží o velký comeback a svádí boj s větrnými mlýny, který má fatální důsledky. Billy Wilder vykresluje Hollywood jako místo, kde jste jen tak dobří jako váš poslední film. Ambivalentním pohledem portrétuje něco, co sám miluje a zároveň nenávidí pro morální prohnilost.

Cynismem překypující, mozaikovitě vyprávěný portrét producenta, který jde přes mrtvoly, natočil muzikálový režisér Vincente Minnelli, který byl velkým příznivcem studiového systému. Město iluzí (1952) v titulní úloze s Kirkem Douglasem vykresluje vzestup a pád ambiciózního člověka, kterého jím budovaný svět nakonec pohltí. Prospěchářstvím a morální zhýralostí snímek pálil spíše do jednotlivých individuí než do studiového systému jako celku.

Zřejmě právě s těmito dvěma filmy se zrodila i velká záliba akademiků ve filmech o Hollywoodu, jelikož oba snímky obdržely několik Oscarů. Něco obdobného lze pozorovat i dnes, avšak s výraznou odlišností. Zmiňované filmy se vždy zabývaly přítomností a tehdy aktuálními problémy. Dnešní snímky, které řeší filmový průmysl a pravidelně se objevují na listech oscarových nominací, se však obrací do minulosti a z velké část právě do první poloviny 20. století, která na sebe již tehdy odhalila mnoho.

I když snímky tematizující Hollywood rozhodně nevymizely, jedná se spíše o exkurze do období klasického Hollywoodu s tím, že vytvářejí alternativní průběh událostí s důrazem na tehdejší rasové nerovnosti (minisérie Netflixu Hollywood), životopisným způsobem nahlížejí osobnosti a zlomové momenty (Mank, Blondýnka, Jmenuju se Dolemite, Letec, Ed Wood) nebo slouží jako pocta oblíbené éře (Tenkrát v Hollywoodu, Umělec).

Aktuálně se tak zrcadlí především narcismus akademiků, kteří milují filmy o Hollywoodu, ačkoli ty, které hojně oceňují Oscary, již dávno neukazují je, ale spíš jejich předchůdce a tradici tehdejšího studiového průmyslu, který je dnes diametrálně odlišný. Především tím, jak se hranice mezi velkými/malými studii a celkovou distribucí titulů setřely.

Všechny hollywoodské filmy z posledních dvaceti let, které se odehrávají ve filmařském prostředí dob minulých, nějakým způsobem velebí filmovou profesi. A i když se někdy jedná o kritické pohledy, vždy je z nich cítit úcta ke kouzelnému byznysu. Není divu, že akademici tento typ sebeprezentace oceňují a jenom potvrzují smysl Oscarů coby proma Hollywoodu.

Ten se zdráhá udělat film o své aktuální podobě. Od dob Hráče (1992) a Mezi žraloky (1994), kteří pokračují v tradici portrétů morálně zkažených a šikanujících producentů, jsme se dočkali pouze několika nezávislých projektů, vznikajících mimo Los Angeles, řešících důležité téma zneužívání žen ve filmovém prostředí (Mapy ke hvězdám, Osamělá kočka). Čestnou výjimkou je komedie utahující si z válečných velkofilmů Tropická bouře (2008), která řeší bulvarizaci herců a vliv médií na jejich jednání. Strefuje se však spíše do tisku a televize než do filmového průmyslu jako takového.

Ojediněle se o to pokoušela nedávná komedie z produkce Netflixu V bublině (2022), která se navrací k parodickému pohledu. Utahuje si z aktuálních trendů (green screen, sociální sítě) a v podstatě všechny filmaře líčí jako tupce. Z nezávislé produkce pochází komorní minimalistické drama Asistentka (2019), mapující jeden pracovní den v životě asistentky filmového magnáta, která je vystavená zneužívání a praxi nemilosrdného systému. Mimo tuto podnětnou výjimku je však na tomto poli prázdno a nejmarkantnějším příspěvkem jsou zatím dokumenty, řešící zneužívání moci (Nedotknutelný, Chytit a zabít: Nahrávky z podcastu), a satirické komentáře Rickyho Gervaise na Zlatých globech.

Pojem Hollywood je dnes velmi obtížné definovat, jelikož už dávno nejde jen o Kalifornii. Tradiční systém, kdy studio díky vertikálně integrovanému systému ovládalo veškeré aspekty snímku a hlavní postavou byl producent, je pryč. Tvůrci se tak do těchto dob vracejí, ačkoli vlastní filmovou sebereflexi na rozdíl od tehdejších autorů postrádají nebo se jen nechtějí prezentovat v negativním světle, jak tomu bylo před sto lety. Jenom místo oslavných snímků mlčí a ohlížejí se za neřestmi svých megalomanských předků.

Služba Prime Video, která patří Amazonu, přišla s nejdražším fantasy seriálem všech dob, jenž je dokonce ještě dražší než původní Pán prstenů. První ohlasy jsou natolik rozporuplné, že se této záhadě podíváme na zoubek.