Marek Eben přirovnává dnešek k totalitě. Je to jen nepovedený Žert?

Ve chvíli, kdy se začne tímto tónem mluvit o svazácích, soudruzích, totalitě a cenzuře, zužuje se pole svobodné diskuse. Ten, kdo první označí „ty druhé“ za svazáky, se sám staví na tu „správnou stranu“ a druhé jenom nechá, aby se ze sebe pokusili setřást obvinění, což se ale nikdy nemůže povést. Je to velmi podpásová technika.

Ten, kdo se ozve, je „svazák“ a „potrefená husa“. Marku Ebenovi stačí říct pár vět, odejít a nikdy se už k tomu dál nevyjadřovat, protože zásadně neposkytuje rozhovory ani krátká vyjádření do médií, nechodí na diskuse s publikem nebo kamkoli, kde hrozí oponentura, a nemá profil na sociálních sítích. Mluví z pódia k publiku jednosměrně jako kazatel, který nesmí být dotazován. Třeba jako to dělali komunističtí pohlaváři a různí servilní konferenciéři. Všichni povinně zatleskají a on zmizí…

Zkusme si ale vzít ten výrok vcelku, ať nic nezůstane vytržené z kontextu. Na závěr šestiminutového úvodu, kdy nejprve informativně vyzpovídal mecenáše a potom i restaurátora snímku, Marek Eben řekl doslova toto:

„Jestli k tomu můžu ještě něco dodat, ten film se jmenuje Žert. A pojednává podle mého názoru o jednom úplně elementárním prvku, který se objevuje ve všech totalitních režimech. A sice, že všechny tyto režimy absolutně postrádají jakýkoli smysl pro humor. A jakmile se stane, že vás někdo začne popotahovat za vtip, tak je třeba se nad stavem věcí ve společnosti zamyslet. Vy v tom filmu uvidíte spoustu svazáků. Ono by to mohlo budit dojem, že už nejsou svazáci. Kdepak, vstali noví svazáci. Dřív se hlídala vedoucí úloha strany. Dnes se hlídá politická korektnost. Pozor na to!“

Takovýto proslov vyvolává automaticky spoustu otázek. Naznačuje nám Marek Eben, že žijeme v totalitním režimu? Kde tedy může toto všechno říct a nebýt nijak potrestaný nebo nucený cokoli odvolat? Nedává to moc smysl. Druhou spornou větou je: „Jakmile vás někdo začne popotahovat za vtip, je třeba zamyslet se nad stavem společnosti.“ Skutečně? Není to v mnoha případech spíš důvod zamyslet se, jestli ten vtip byl opravdu vtipný, společensky vhodný, dobře podaný, pochopitelný a podobně? Tvrdit, že jakákoli výtka vůči vtipu je automaticky znakem totality, je spíš příkladem hysterického nepřemýšlení. Ebenův postoj prakticky vylučuje jakoukoli kritiku a různost názorů a sám je totalitní. Respektive nedomyšlený, když na něj budeme chtít být hodní.

Samozřejmě, je tu ono slovo „popotahovat“, které dnes působí velmi archaicky. Tehdy šlo o popotahování po úřadech, soudech či přestupkových komisích, podnikových poradách, stranických buňkách a tak dále. Šlo o ten nepříjemný, vleklý proces, kdy člověk nevěděl, jak skončí, ale hrozil mu velký úpadek společenského statusu. Jenomže dnes nikdo takto popotahovaný není. Obvykle se stane jenom to, že někdo napíše nějakou hloupost na Facebook nebo Twitter a další uživatelé se mu vysmějí a velmi často na něj vymyslí mnohem lepší vtipy. Pokud je dotyčný slavný, zeptají se ho média, jestli to nechce okomentovat, on něco uraženě odvětí a za pár dní se vše zapomene.

Jste placení od slova jako moderátoři a komentátoři? Jaký div, že vás někdo tahá za slovíčko, když přesnost a přiměřenost jsou základním kritériem vaší práce. Dá se říct, že přirovnáním dnešku k době totality znevažujeme spíš skutečné oběti skutečné totality. A vytváří se tím i aura „falešného proroka a mučedníka“, který bude muset snést tu hrůzu, že na sociálních sítích (kam ovšem nechodí) o něm někdo udělá posměšný mem.

Pak tu máme samotnou nálepku svazáctví. Obecně řečeno je nálepkování oponentů nevhodné, protože zjednodušuje chápání světa na pouhé dobro a zlo. Víme, že totalitní režimy jsou špatné, víme, že svazáci rozhodující o kariéře ostatních lidí byli nebezpeční, zákeřní a mnohdy velmi tupí. Ale ona paralela k dnešku je ahistorická a nefunguje. Kde dnes zasedají nějaké komise, v jakém svazu se kdo dnes organizuje, jak do tohoto svazu můžete vstoupit? Nijak. Nic takového se zkrátka neděje.

Máte tu veřejně činné osoby – politiky, političky, umělce, umělkyně, redaktory a redaktorky, moderátory a moderátorky – kteří něco sdělují širšímu publiku. A pak tu máte ono publikum, v němž někteří třeba nesouhlasí s nevhodností určitých příměrů. Těžko tvrdit, že žijeme v totalitě politické korektnosti, když nám tu léta vládl Andrej Babiš, který politickou korektnost i ostatní projevy slušnosti absolutně nerespektoval a neskutečně snížil laťku veřejné debaty. Těžko v ní žijeme teď, když konzervativní premiér a lidé okolo něj neustále kritizují politickou korektnost. V České republice prakticky nenajdete nikoho u moci, kdo by se za politickou korektnost stavěl. I veřejný ochránce práv, ombudsman Stanislav Křeček, který to má mít v popisu práce, je proti. Žijeme tedy v úplně opačné absurditě.

A nenajdete nejspíš ani nikoho, kdo by nejen nebyl poslaný do dolů či do vězení, ale ani nikoho, kdo by přišel o práci jen na základě toho, že řekl něco nevhodného. Máme tu pár odsouzených popíračů holokaustu, máme tu odsouzené lidi, kteří schvalovali střílení do uprchlíků nebo přáli romským dětem ve školkách smrt zplynováním. Jenomže to je schvalování násilí proti skupině obyvatelstva, případně jde dokonce o navádění a podněcování k násilí. Nejedná se o útok na svobodu slova, ale o vystižení momentu, kdy se ze slov stávají nebezpečné činy. Nebavíme se tu o žádných nevinných vtípcích.

Aby příměr Marka Ebena dával jakýkoli smysl, musela by politická korektnost být stejnou ideologií nebo mít nějakou stejnou mocenskou strukturu jako bývalá komunistická strana nebo NSDAP. Politická korektnost ale jenom praví: neříkejte černochům „negři“, homosexuálům „buzny“, transgender lidem „transky“ či postiženým lidem „kriplové“ a nepohvizdujte na hezké holky a nevypisujte veřejně, jak je která žena pro vás šukatelná. Buďte vlídnější, tolerantnější, potlačujte nenávist, generalizace („cikáni kradou“) a nálepkování („každý, kdo je proti vtipům, je svazák a komouš“).

V rámci politické korektnosti neexistuje žádný třídní boj, žádná vize vnějšího nepřítele, kterého je potřeba zničit. Je to pouze boj s vlastním vnitřním čuráctvím, je to boj s tím nechovat se vůči ostatním jako kokot. A je to každodenní boj každého z nás. Každý někdy neudrží nervy na uzdě, každý si chce někdy zazlobit a říct něco, co se nemá.

Jak napsal provokativně komentátor Daniel Zeman: „Marek Eben má pravdu. Proto bychom si měli začít dělat politicky nekorektní humor třeba z jeho manželky, ať nejsme za svazáky. Otázkou je, zda by to ustála.“ A následovaly další vtipy na téma vozíčkářů a lidí bez nohou od dalších uživatelů. („V tomto ona stojí méně za ním, než on stojí za ní.“)

Líbí se vám to? Pro většinu to je asi moc, ale ejhle, je to vlastní medicína, kterou nám chtěl Marek Eben podávat. Už zapomínáme, že politická korektnost začala právě u tělesných a duševních hendikepů a pokračovala dále. Neurážet nikoho ve veřejném prostoru na základě jeho omezení, vzhledu, věku, rasy, náboženství.

Pokud něco zjistíme z reakcí, tak to, že černý humor na téma zdravotního stavu je špatně přijatelný, zatímco různé sexistické komentáře Marka Ebena na vzhled a šukatelnost tanečnic ve StarDance jsou v naší společnosti přijatelnější. Přitom nekorektní je oboje naprosto stejně, přičemž jedno bylo v programu veřejnoprávní televize a druhé pouze na sociálních sítích jako reakce na to, že Marek Eben asi úplně neví, co to je korektnost a nedomýšlí důsledky toho, co by se stalo, kdyby korektnost neexistovala.

Zkusme se ale ještě zastavit u románu a filmu Žert. Jeho zápletka vůbec nespočívá v tom, že někdo řekne nevhodný vtip na veřejnosti, za což očekává potlesk. V Žertu jde o zcela soukromý vtip poslaný na koresponďáku mezi přáteli. Je to soukromá interní konverzace, podobná dnešnímu chatování v uzavřené skupině. Zákeřnost tehdejšího totalitního režimu tedy spočívala v tom, že lidem neumožňovala ani soukromé uvolnění, ani přátelské zablbnutí si. Iracionální děsivost tehdejšího režimu se zakládala na slídění, špehování, snaze proniknout až k nejhlubším myšlenkám a přáním – hřešit se nesmělo ani v duchu. „Když jsi to psal, co jsi tím myslel, soudruhu?“ ptá se svazácká komise.

Dnešní politické korektnosti se spíš pořád učíme a ona se vyvíjí, než že by šlo o dogmatickou ideologii s pevnými poučkami; nezasahuje lidem do soukromí. Myslete si osobně, co chcete, říkejte si mezi kamarády cokoli, ale na veřejnosti (tj. třeba i na Facebooku) se snažte chovat slušně, nepodněcujte vůči nikomu nenávist, neponižujte nikoho veřejně nebo to aspoň nestartujte a nepřikrmujte.

Veřejně se snažme o to, abychom spolu jednali jako rovný s rovným, ne nadřazený běloch s podřadným negrem, nadřazený muž s podřadnou čubkou nebo nadřazený heterák s podřadným buzerantem. Ano, je dobré neustávat jenom v jazyce, ale všímat si, jestli někdo není systémově znevýhodněný nebo se snažit obecně pozvednout lidi ze zacykleného koloběhu chudoby. Ale to můžeme jen tehdy, když životy druhých považujeme za stejně hodnotné. Což začíná u pojmenování.

Je vcelku zjevné, že současný stav je nepřehledný nebo že se někdo, kdo by měl být údajně zvýhodněný, tak necítí. Je úplně pochopitelné, že stárnoucí bělošský horník vyhozený z práce může cítit naštvanost na různé rozdováděné mladé gaye z velkoměst, protože má oprávněný dojem, že o něm se v médiích mluví málo a jeho regionu, kde žije, politici nepomáhají.

Je jasné, že komici a komičky mohou být frustrovaní, že dělat humor je v něčem náročnější než dřív. Ale ona to nikdy nebyla lehká práce. A vždycky obnášela autocenzuru. A přesto je komediálních filmů, seriálů, stand-upů a memů čím dál víc, humor absolutně nevymírá. Přestaňme veřejně lhát, strašit a manipulovat, že se dnes nesmí o ničem vtipkovat. Ne, jenom to vyžaduje víc vynalézavosti a víc vzdělání. Třeba ty vaše vtipy v devadesátých letech nebyly tak brilantní...

Nelze ani vypsat, ani popřít, že se dnes dostáváme do mnoha pastí v komunikaci, a možná nepřekvapivě nejhorší to mají lidé publikující pravidelně v médiích. Nelze tvrdit, že nečelíme žádným obtížím. Ano, narážíme na mnohé zprávy, že někoho v zahraničí „vyhodili za jedno nevhodné vyjádření“. Ale ony tyto příběhy bývají obvykle složitější – dotyční a dotyčné většinou bývají problémoví nepříjemní pracovníci, kteří zažili x varování předtím, aby na pracovišti nedělali dusno, ale oni považují svou hrubost a netaktnost za své právo. Jak je udržet v zaměstnání, kde s nimi ostatní lidé nechtějí pracovat?

Jen bych byl velice opatrný mluvit o tom, že celosvětově jde o jakýsi návrat nebo zrození nových svazáků. V USA, odkud politická korektnost pochází, nebyli nikdy předtím žádní svazáci, žádné represivní socialistické svazy mládeže, které by určovaly, kdo bude moci studovat na jaké škole.

Úplně naopak tu ale byl fanatický konzervativní náboženský hon na ženské čarodějnice v dřívějších stoletích a potom podobně fanatický hon téhož typu lidí na údajné komunistické čarodějnice – lidi, kteří si dovolili být levicoví a často jen sociálně soucitní. Nejtemnějším obdobím USA byla 50. léta 20. století, podobně jako u nás.

A největšími omezovači svobody jsou dnes opět jejich následovníci, kteří zapříčinili a nyní oslavují zrušení federálního práva na interrupce. To je nová totalita, jenomže hlavně pro chudé ženy, ostatních se přímo tolik netkne. Noví totalitáři už chystají další omezení práv a svobod (zákaz potratových pilulek, zrušení gay manželství, komplikaci volebních práv pro černochy) a hodlají posílit jediné – právo pořídit si co nejvíce zbraní.

A propos, víte, že Marek Eben je podporovatelem organizace Hnutí pro život, které má úplně stejnou rétoriku, ideologii a plány jako bigotní konzervativci v USA? Zatímco řada osobností jako novinářky Daniela Drtinová nebo Veronika Sedláčková či herečka Ester Geislerová už od podpory tohoto hnutí veřejně ustoupily poté, co tato organizace psala odporné věci o znásilňování Ukrajinek za nynější války, Marek Eben stále mlčí a své podpory se nezříká.

Je to jistě zcela osobní věc jeho svědomí, ale jen si řekněme, jestli je horší neříkat určité hloupé vtipy, nebo být nucena donosit dítě po znásilnění. Který postoj si zaslouží větší podporu s oficiálním podpisem?

Marku Ebenovi leží na srdci omezování vtipů. Je proti omezování svobody projevu. Jenomže v Česku na to máme jediný soudní precedens – kauzu, kdy kardinál Dominik Duka vedl soudní spor proti divadelní hře Naše násilí a vaše násilí, která se hrála jen jednou na brněnském festivalu a sám Duka tam nebyl,jen slyšel, že se tu v nehezkém světle ukazoval Ježíš. Představení přitom narušili neonacističtí skinheadi a fotbaloví chuligáni říkající si Slušní lidé. Ano, působí to celé jako námět naprosté frašky, ale bohužel v ní žijeme.

Nechci říct nic jiného, než že bychom se měli zabývat skutečně nebezpečnými věcmi, kdy umírají lidé a zhoršuje se chudoba, a méně varovat před mnohdy imaginárními strašáky, že „někdo teď nemůže něco říct“. (Jako by v dějinách existovala jakákoli etapa, kdy lidé mohli říkat všechno.)

Tím, že někoho zkritizujeme, ho nezatracujeme navždy ani netvrdíme, že neumí nic jiného a nemůže být fajn člověk. Marek Eben je zasloužilý moderátor milovaný generacemi diváků a divaček, je velmi talentovaný písničkář a člověk prostý osobních skandálů. Jen bychom opravdu neměli tleskat jeho extremistickému názoru, že kritika vtipů je znakem totality, bez ohledu na to, jak sametovým hlasem to podá. Marek Eben je veřejnoprávní televizí i festivalem tak krytý, chráněný a privilegovaný, až je tím zároveň i dlouhodobě odtržený od reality.

V jedné věci se plete určitě. Jak napsal v reakci Filip Schneider: „Učebnice pojednávající o druhé světové válce jsou plné karikatur vysmívající se podřadnosti nebo naopak zlomyslnosti a proradnosti tehdy marginalizovaných skupin obyvatelstva. Dnes je s odstupem času reflektujeme jako něco děsivého a zlého. Tehdy byly ale taky dělané tak, aby se nad nimi lidi od srdce zasmáli. A kdyby snad někdo proti nim začal vystupovat, mohl být též deklasován na cenzora, člověka bez humoru či ´potrefenou husu´.

Stejně tak totalita komunistická milovala svoje pozitivní ´konstruktivní satiry´ o prohnilosti prozápadních živlů, nebo o příživnících a obecně lidech, kteří nesplňují komunistické ideály. Normalizace do nás necpala těžké seriózní agitace o historické úloze dělnické třídy, ale jednu tupou komedii za druhou. Ty sloužily tehdejší totalitě k ujištění diváka, že to u nás vlastně funguje dobře a pokud je něco špatně, rozhodně to není vinou nefunkčního systému, ale vinou nějakých těch Nováků, co výdobytky socialistické ekonomiky zneužívají k vlastnímu obohacení.

Humor, který kope do ´těch správných´ cílů, do kterých režim kopat potřebuje, je i v těch nejtotalitnějších režimech vždy vítán a aktivně podporován.“

Chcete ještě jednu absurditu na závěr? Zkuste si vzpomenout, jak znějí ony dvě „závadné věty“, které v Žertu přivedou hrdinu do uhelných dolů: „Optimismus je opium lidstva. Zdravý duch páchne blbostí.“

Nevím, jak automaticky to je zřejmé, ale právě tento výrok je zavržením politické nekorektosti. Protože lidé, kteří vzývají nekorektnost, se ustavičně zaštiťují zdravým rozumem a politickou korektnost považují za něco, co jde proti zdravému rozumu. Tak tedy, i Kundera nám zakazovaným Žertem říká, že „zdravý rozum páchne blbostí“. Lepší než slabý, nekreativní zdravý selský rozum, který jen potvrzuje předsudky, je lepší kritický rozum, který se ptá, jak vlastně naše názory vznikají. Ve zkratce – politická korektnost znamená trošku víc se zajímat o druhé, snažit se jim naslouchat, vidět i v něčem menšinovém a jiném něco důležitého. Není to náhodou velmi křesťanské?

Když teď budete moci jít na Žert znovu do kina, můžete přemýšlet o mnohem širší paletě významů, než jaké nám byly nabídnuty při premiéře v Karlových Varech.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.