Pusťte si Star Wars filmy v chronologickém pořadí. Stojí to za to

Star Wars snímky jsem se rozhodl zhlédnout v následujícím pořadí – začal jsem prequelovou trilogií, po ní přišel na řadu Solo: Star Wars Story (2018), pak Rogue One (2016), na který jsem hned navázal původní trilogií, na jejímž konci jsem také skončil, protože novodobou trilogii od Disneyho příliš v lásce nemám. Navíc by dost kazila kouzlo konce původní trilogie, což by byla strašná škoda. A extrémní Star Wars fandové mi určitě prominou, že jsem také vynechal animované seriály, které mě bohužel ani trochu nelákají. I když už jsem celý příběh samozřejmě dávno znal, snažil jsem se předstírat, že na všechny ty filmy koukám úplně poprvé v životě. A výsledný zážitek opravdu stál za to.

Prequelová trilogie se zejména zaměřuje na osudy Anakina Skywalkera ještě před jeho propadem na temnou stranu Síly. Nový divák to ale vědět nemůže. Vlastně ho může už v první epizodě napadnout, že Anakin splňuje většinu parametrů typického hrdiny, který musí povstat z ničeho, aby se postupem času vypracoval na borce, který vše zachrání. Nad veškerými varováními o jeho pádu, které filmy předkládají, mává rukou, protože je bude brát jako přirozené překážky, které jsou pro trojrozměrné postavy typické pro překonání. Prequely navíc dobře seznamují diváky, co neviděli původní trilogii, s celým universem série. Divák si tak relativně rychle dokáže udělat obrázek o tom, jaké jsou ve filmech party, jaké jsou jejich cíle a motivace, atd. Darth Sidious vyzařuje stejnou aurou hrozby jako Thanos z marvelovského univerza. Divák ví, že to on je tím největším loutkařem, přičemž po první a druhé epizodě si začne říkat, kdy už na něj konečně přijde řada a dostane, co si po právu zaslouží. Pak přijde šok v podobě epizody III. Do té doby byl neznalý divák zvyklý na určitý optimismus celé série. Ano, sice pár dobráků umřelo, ale ve výsledku dobro vždy zvítězilo a zlo si muselo lízat rány. Předchozí dva díly dopadly dobře, proč by tomu mělo být jinak zde, že? A pak šok. Nejenže hlavní padouch, po jehož porážce divák prahl od prvního dílu, zvítězil téměř na celé čáře, ale ještě k tomu svedl na scestí postavu, o které se divák domníval, že bude hlavním hrdinou celé série. Při tomto speciálním zhlédnutí epizody III se mi potvrdilo, jak výborný díl to je. Ten narůstající pocit beznaděje, temnoty a vyvrcholení střetu známých postav musí výborně fungovat i pro lidi, kteří původní trilogii nikdy předtím neviděli. Snad jen bych byl raději, kdyby se prequely ještě více zaměřily na budování vztahu mezi Obi-wanem a Anakinem, ono rozbratření by bylo o to více tragičtější (Já vím, mám kouknout na ty seriály). I když je v prequelech spousta mrkaček na původní trilogii, které neznalí diváci nemohli postřehnout, i tak se jim skvěle podařilo vybodovat slušný vztah mezi jednotlivými charaktery, na kterých začne divákovi po čase záležet. O to větší bolest pak je, když prohrají. Protože na tu porážku nejsou vůbec připravení.

Když následně divák pokračuje filmem o Hanu Solovi, může chvilku trvat, než si navykne na nový styl, který je od prequelů hodně odlišný, nemluvě také o zcela jiných postavách. Když zcela pomineme hlavní příběh, tak nejdůležitějším aspektem filmu je představení Hanova charakteru, stejně tak i autenticita jeho přátelství se Žvejkalem. Jelikož v předchozím díle zlo vyhrálo, diváka nejvíce ze všeho zajímá, co s tím budou hrdinové dělat. Když však zjistí, že hlavní příběh filmu se kolem Impéria a pádu Jediů příliš netočí, jeho zájem o film krapet ovadne. Důležité ale je, zda se mu zalíbí Hanův charakter. Pokud ano, nebude s ním mít v původní trilogii žádný problém. Pokud ne, Han se mu asi už nikdy pod kůži nedostane, protože není ovlivněn nostalgií a znalostí z trilogie původní.

Rogue One se zas vrací k Impériu jakožto největší hrozbě, přičemž představuje hrdinku Jyn Erso. Jeden z hlavních problémů celého filmu tkví především v tom, že divák si zde moc nestihne vybudovat nějaký vztah k hlavním postavám. Tudíž ho jejich následná smrt příliš nezasáhne, potěší ho ale, že novodobí dobráci už konečně vytáhli pořádně do boje, přičemž doufá, že se všem padouchům za tu lumpárnu v epizodě III pořádně pomstí.

V původní trilogii veškeré dějové linky vyzrají jako dobré víno. Hrozbu Hvězdy smrti vnímá divák mnohem intenzivněji, protože mu byla už lehce představena v prequlech, kde budila dojem nějaké tajemné hrůzostrašné zbraně, přičemž Rogue One z ní udělal středobod celého filmového dění. Proto následné zničení Hvězdy smrti je pro neznalého diváka, který na filmy kouká chronologicky, opravdu nesmírně uspokojivá sekvence. Má tak opravdu pocit, že hlavní dějová linka Rogue One měla nějakou váhu. Stejně tak má pocit, že Impérium utrpělo opravdu velkou ztrátu. Kdyby se čtvrtou epizodou neznalý divák začínal, závěrečná sekvence by pro něho nebyla tak uspokojivá, protože jen co se s Hvězdou smrti stačil seznámit, hned je na samotném konci zničena. Samozřejmě za to bude tak jako tak rád, ale nepocítí tak velké potěšení, jako kdyby se na filmy koukal chronologicky. Potěší i návrat Obi-wana, který se opět střetne se svým starým učedníkem. Pokud však divák nejdříve viděl epizodu III, může mu samozřejmě souboj starého Obi-wana a Vadera připadat komický a téměř bez emoční. Filmu to ale samozřejmě nevyčítám. Je to přirozený následek toho, když se z ,,nového“ skočí do ,,starého“. Stejně tak ani nemůže zafungovat jeden z nejznámějších plot twistů v historii kinematografie, tedy část, kdy vyjde najevo, že Vader je Lukův otec, protože divák už to dávno věděl. I přesto by ale „chronologičtí“ diváci mohli onu scénu považovat za působivou. Přeci jen by si museli říkat, kdy se asi ten Luke dozví, že mu Obi-wan celou tu dobu o jeho otci kecal.

Samotný pád Impéria je o to více uspokojivější, a to kvůli tomu, že si tím divák skvěle vyléčí onu emoční ránu, která ho od konce epizody III konstantě pálila. Vaderův přestup na světlou stranu síly sice pro neznalého diváka nemusí být tak překvapující, protože tak nějak věděl, že to asi má furt v sobě, nicméně císařova smrt ho musí vyloženě utopit v euforii. Padouch, který strašil hlavní hrdiny od první epizody, je konečně jednou pro vždy poražený. Funguje to lépe, než kdyby se začínalo epizodou IV, Palpatine není v původní trilogii příliš charakterizován a nemá v ní tolik prostoru. Když se k trilogii ale dopracuje divák, který již má za sebou prequely, cítí z jeho smrti opravdu to pravé zadostiučinění. Celkově platí, že když bojuje dobro se zlem, je občas lepší, aby dobro zaznamenalo tvrdou, ale ne finální porážku, aby se následně pomalu vyškrabalo zpátky na nohy, po čemž zlu onu porážku oplatí. Díky tomu je pak finálové vítězství dobra o to více uspokojivější. Samotná finálová oslava je pak dojemná tečka. Luke pohlédne na přízraky obou svých učitelů, tedy Yody a Obi-wana, a následně i svého otce. Je to zároveň ale i dojemné shledání starých známých, které si divák oblíbil už v prequlech. A taktéž i nádherná tečka za celou velkolepou sérií.

Přestože jste už Star Wars viděli tisíckrát, doporučuji si je takto pustit ještě jednou. Zároveň se na to opravdu zkoušejte dívat pohledem někoho, kdo na to kouká úplně poprvé v životě. Hned to nabere úplně nové kouzlo. Masochisti si to pak můžou okořenit ještě novodobou trilogií od Disneyho, ale to opravdu silně nedoporučuji.