Recenze: Castlevania aneb Svět je všechno, jen ne černobílý

Minule jsem již odkryla děj první sezóny seriálu, a tak ho zde jen rychle připomenu. Drákula se nedokáže srovnat s vraždou své milované manželky, kterou církev obvinila z čarodějnictví a upálila ji na hranici, zatímco byl mimo Valašsko. Pošle proto na celé lidstvo své pekelné hordy, aby konaly jeho vůli – vymýtili lidi ze zemského povrchu. Do děje Castlevanie následně vstupují další tři protagonisté - Trevor Belmont, Sypha Belnades a Alucard. Hrdinové, kteří stojí proti Drákulově válce.

První série má jen čtyři díly, a tak neočekávejte, že se toho v nich nějak moc stane. Označila bych ji spíše za taková vstupní dvířka, která nám pomalu odkrývají magický svět. Pomalu nám vykreslí první důležité charaktery a přiblíží nám představu o tom, co bude následovat. Jak jsem psala již dříve, příběh je inspirován stejnojmennou hrou z devadesátých let; konkrétně se tvůrci inspirovali ze scénáře hry Castlevania III: Dracula’s Curse, který ovšem dále rozpracovávali v druhé sérii. Abych ale jen tak nepřeskočila dál, chtěla bych zde velmi krátce podat svůj vlastní pohled na charaktery, které v první sezóně vystupují.

Nejprve jde na scénu hlavní antagonista, Vlad Drákula Tepeš. První upír, vědec, historik a alchymista. Drákulu zná celý svět, o tom nemá cenu se dohadovat. První věc, která mě ale na celém seriálu zaujala, byla, že na rozdíl od jiných filmových či seriálových ztvárnění, ve kterých Drákula vystupuje, je zde vládcem Valašska, nikoliv Transylvánie. Castlevania se tedy drží mnohem více historických faktů, za což si u mě hned na začátku vysloužila plusové body. Další podstatnou věcí je to, že ačkoliv plní úlohu antagonisty, s Drákolou prostě soucítíte.

Žil celé roky sám ve svém hradě a jedinou bytost, kterou kdy miloval, nechá upálit církev ze svých vlastních mylných domněnek. Jeho vztek a rozhořčení dokážete pochopit a válku vlastně více než schvalujete. Jak ale příběhem postupujete dál, zjistíte, že by možná nebylo od věci vést válku jen proti církvi, ne proti celému lidstvu. V tomto okamžiku začínáte zvažovat logické postupy seriálu a říkáte si, kde se stala chyba. Vše je ale brzy odkryto v další sérii, kdy zjistíte, že smrt jeho ženy ho stála mnohem více než zlomené srdce. Její smrtí přišel také o zdravý rozum. Jeho charakter tedy shledáte mnohem hlubším a propracovanějším, než je u podobných seriálů zvykem a váš názor se prohlubuje tím víc, kolik postav v celém příběhu přibývá.

Dle mého vlastního uvážení jsem došla k závěru, že přesto, že je zde Drákula antagonistou, je skutečným "záporákem" samotná církev. Ta se totiž od začátku až do konce jeví jako do morku kosti prohnilá organizace plná lidí, kteří upřednostňují vlastní prospěch před spokojeností společnosti.

Trio Trevor, Sypha a Alucard pak tvoří takovou komickou hrdinskou trojici, která do vás zapustí tak hluboké kořínky, že je až do konce druhé série nepustíte. Proč je tomu ve třetí sérii jinak? Jednoduše proto, že již společně neputují, což je dle mého názoru velká škoda, ale dává nám to možný náhled do další teprve vznikající čtvrté série. Trevor je poslední člen slavné lovecké rodiny Belmontů, která po staletí válčila s nočními běsy a upíry, než je církev nařkla z černokněžnictví a nechala je vyvraždit. Trevor tak od svých zhruba dvanácti let bloudí po světě sám a na jeho charakteru to je znát. Je to opilec, hrubián a lidská troska, která neví co s vlastním životem. Je možná trochu klišé, že do jeho života musí vstoupit dívka, aby mu ukázala cestu. Menší klišé už ale je, jakým způsobem k tomu vlastně dojde.

Sypha má jakožto vypravěčka a kouzelnice přirozené sklony k rozmluvám a jde to na jejím charakteru znát. Její hlášky tvoří polovinu komického úspěchu a nepřestane vás bavit až do konce. I přesto jsem ji ale shledala vůbec nejplošším charakterem z Castlevanie. Dle mého názoru neprodělá skoro žádný osobnostní vývoj. Mým nejoblíbenějším charakterem vůbec se stal Alucard, mladý dhampir a jediný potomek Lisy a Drákuly. Proč? To vám vysvětlím níže.

Jestli je v Castlevanii nějaký charakter, se kterým dokážete soucítit, fandit mu a dokonce mu nic nevyčítat, tak je to právě Alucard. Jeho osobnost má něco od obou rodičů. Neřekla bych to nejlepší, obzvlášť ne po poslední epizodě třetí série, ale rozhodně má to nejzajímavější. Je inteligentní, silný, empatický (i když na to nevypadá) a má sklony k depresím. Dobře, to možná není úplně to nejlepší, co charakter může nabídnout, ale opět vchází na scénu ten fakt, že ty deprese chápete.

Představte si, že vyrostete rychleji než normální člověk, kromě rodičů nikoho nemáte. Krátce po dosažení dospělosti vám upálí matku před očima a váš otec se na vás potom vykašle. Jste tak odkázáni sami na sebe, jdete po šlépějích vaší zemřelé matky a chcete jen jednu věc. Zastavit šíleného otce od vyvraždění lidstva, protože to samé by chtěla i vaše matka. Na rozdíl od Syphy ale Alucard postupuje obrovský osobnostní vývoj, kdy ho od prvního dílu první sezóny, na konci série třetí prakticky nepoznáváte.

Nyní se pomalu přesunu k hodnocení dalších sezón. Druhá série nám hned v prvním dílu přinesla několik dalších nových postav, které jsou podstatnými hybately děje. Především pak lidští vyvolávači Hector a Isaac. Nabízí nám také mnohem hlubší pohled do společnosti a politiky upírů, více prokresluje postavy a dává jím o to větší hloubku. Děj je doprovázen vtipnými hláškami, úžasnými akčními scénami a poměrně nečekanými zvraty. Veškeré postavy, ať jsou to ty kladné nebo ty, které tam spíše škodí, mají své pro a proti a zjišťujete, že Castlevania není zdaleka jen obyčejným „anime“. Slovo anime jsem dala do uvozovek, poněvadž ačkoliv je to v japonském vizuálu, má to do východního stylu animovaných seriálů opravdu daleko.

Ve druhé sérii se mimo jiné dočkáváme ukončení zápletky načaté v sezóně první a pomalu ale jistě se zde staví prostor pro příběh rozvíjený v další sérii. Ta se pro mě stala více než zmatenou, místy až příliš ukecanou, alespoň tedy ze začátku. Přibyly tam další postavy a zvraty, které se staly na konci předchozí série, jsou zde více rozvíjeny. Na můj vkus tato doposud poslední série rozjíždí až mnoho dějových linií, a tím pádem často odskakuje od města k městu podle toho, s příběhem koho se tvůrci rozhodli právě hnout. Není to sice pro seriály nic neobvyklého, ale tady si toho člověk začíná sám od sebe všímat a je mu to místy i trochu otravné. Působí to dojmem natahování a zdržování a několikrát jsem si říkala, zda se mi to podaří dokoukat do konce. Když jsem se ale dostala přes pasáže, které se mi zdály prvotně nepodstatné a zbytečné, čekala mě v posledních dílech odměna v podobě zajímavého rozřešení.

Na rozdíl od předchozí série, kdy od začátku předpokládáte, že víte, jak to dopadne a ono to tak ve skutečnosti opravdu dopadne, v té třetí sérii si nejste vůbec ničím jisti až do konce. To co se pak stane vás zkrátka nechá sedět s otevřenými ústy a vy tak budete natěšení na pokračování sotva po zhasnutí posledních titulků.

Jestli mě něco Castlevania naučila, tak umět se pořádně rozhlížet kolem sebe, protože nic není černobílé. I ten zdánlivě dobrý skutek může znamenat zradu a ten největší hřích může být vykonán za účelem dobra. Tuto myšlenku jsem začala poprvé vnímat ve druhé sérii ve scéně, která je zdánlivě nepodstatná. Její hloubku si ale začnete uvědomovat krátce po jejím skončení. Jedná se o scénu, kdy se Trevor, Sypha a Alucard dostanou do sídla rodiny Belmontů. Rodiny Trevorovy, která po staletí lovila nejen různá noční monstra, ale také upíry. Alucard tam narazí na vitrínu, ve které si Belmontové ukládali lebky svých upířích kořistí. Mezi mnoha a mnoha lebkami tam Alucard spatří také lebku malého upířího dítěte.

Dle mého názoru tedy pro tento seriál není nejdůležitějším prvkem děj. Krásný vizuál, akční scény a dějová rozuzlení zde tvoří jen tu omáčku kolem, kterou musíte nejprve dojíst až do dna, abyste dosáhli toho pravého uspokojení. Mnohem podstatnějším je zde totiž psychologický rozbor postav, jejich osobností vývoj a samotnou hlavní myšlenkou pro něj je ukázat, že je svět všechno jen ne černobílý.

Castlevania si mě získala na plné čáře. Chtěla jsem se na ni podívat opravdu velmi dlouho, ale pořád jsem to z nějakých důvodů oddalovala. Doufám tedy, že se mi tímto článkem podařilo přemluvit ty, kteří jsou na tom podobně, aby stejně jako já dali tomuto seriálu šanci. Rozhodně nebudete litovat. Musím ale upozornit, že věkové omezení 18+ je zde opodstatněné. Seriál doprovází brutální i sexuální scény, takže pokud chcete zabavit své ratolesti, Castlevania na to není tím nejlepším adeptem. I když záleží na individuální výchově, že.

Prvním dvěma sériím nemám absolutně co vytknout. Jen ta třetí mě chvíli zlobila. Přílišnou ukecanost a fakt, že jsem dlouho nevěděla, o co tam vlastně jde, sice zachránilo finální rozřešení, ale nic to nemění na tom, že jde o jedinou řadu seriálu, na kterou se znovu nepodívám.

Hodnocení: 95%