Recenze: Mandalorian ukazuje Disneymu cestu

Mandalorian je osmidílný seriál, jenž se odehrává v předaleké galaxii po událostech z Návratu Jediho a vypráví o osamělém lovci odměn.

Tvůrci Mandaloriana v čele s Jonem Favreauem (Iron Man, Kniha džunglí) se rozhodli pro poměrně nečekaný tah. V současné době, kdy naprostá většina těch nejpopulárnějších nákladných ambiciózních seriálů (Hra o trůny, Stranger Things) jsou koncipovány jako kontinuální vyprávění (někdy se také mluví o tzv. seriálových románech), Mandalorian je skvělým příkladem dnes už jen opravdu velmi vzácně viděné polonávazné seriality.

Mandalorian v první epizodě rozjede hlavní zápletku, v dalších dílech se jí však věnuje různou měrou - někdy skoro až nulově (to platí zejména pro pár prostředních epizod). Pro mnoho dnešních "seriálových" diváků je to dost nezvyklý a nevyhovující přístup, protože jsou už několik let zvyklí na to, že každá další epizoda děj i postavy někam posune, a proto s jistou nelibostí snášejí, když se aktuální díl ústředního tématu dotkne len velmi letmo a pozornost je věnována zcela jiné (na první pohled nesouvisející a tudíž postradatelné) zápletce.

Osobně mi však daný koncept docela vyhovuje, neboť mám u seriálů rád, když jednotlivé epizody fungují i samy o sobě a ne pouze jako součást většího celku. A to je přesně případ Mandaloriana - tedy abych byl přesný, týká se to prvních šesti epizod, protože poslední dvě na sebe přímo navazují (pustit si sedmou epizodu bez osmé tudíž nemá moc smysl).

Žánrově má "Mando" nejblíže k tzv. samurajskému westernu, přičemž ale bereme jako samozřejmost, že (kvůli svému fikčnímu světu) v sobě kombinuje prvky sci-fi, fantasy, rodinných dobrodružství apod. Jednotlivé epizody se pak dle potřeby (pod)zápletky konkrétního dílu přiklání ještě k případným dalším (sub)žánrům (např. carpenterovský týmový 'osvobozovací' thriller).

Mimo pestrý a široký žánrový záběr a zmiňované výhody spojené se zvoleným typem seriálového formátu je největším tahákem právě stylově pojatá titulní postava nájemného lovce lidí (Pedro Pascal), jenž se řídí specifickým kodexem (odtud označení "Mandalorian", hrdinovo vlastní jméno zní zcela jinak), jenž mu kromě jiného zakazuje sundat si helmu před kýmkoliv živým. Pascalovu tvář ovšem nevidíme ani my diváci a slyšíme pouze jeho hlas (takže můžete od první epizody zkoušet hádat, zda ho v první sérii bez přilby vůbec někdy spatříme).

No a pak je tu ještě tzv. 'Baby Yoda', záhadný a nekonečně roztomilý mimozemský tvoreček, jenž je katalyzátorem hlavní zápletky (a jenž by z logiky věci určitě neměl být tím Yodou, ale pouze představitelem totožné rasy). A který se nejdéle po odvysílání druhého dílu stal naprostým miláčkem všech těch stále ještě nezakázaných internetů (hlavně tedy všelijakých memů). Většina milých a komických momentů seriálu pak vychází z interakcí mezi tímto malým zeleným padesátiletým mimčem a striktně zásadovým, eastwoodsky laděným drsňákem. Je to vlastně až trapně jednoduchý způsob, jak si snadno získat diváky, ale nedá se nic dělat - funguje to. A rozhodně ne málo...

Dobře jsou zde využiti i další známější herci jako Carl Weathers (Dillon z Predátora), Gina Carrano (Rychle a zběsile 6), Nick Nolte (48 hodin), Giancarlo Esposito (seriál Perníkový táta) nebo příležitostně hrající režisér Werner Herzog (Aguirre, hněv Boží).

Technická stránka je na výborné úrovni po celou dobu seriálu. Tvůrci tu stejně jako v nových SW filmech (Epizody VII-IX, Rogue One, Solo) ve velké míře spoléhají na praktické efekty, masky a reálné kulisy, a co "nejméně" na CGI. A vypadá to krásně (tak jako ve zmíněných filmech). Vidíme totiž před sebou dokonale fotorealistické (a různou měrou bizarní) tvory a ne pouze počítači generované shluky pixelů.

Vyzdvihnout si zaslouží i akční scény, které jsou obsaženy ve všech dílech (a to kromě toho posledního má každý jen něco málo přes půl hodiny!). Samozřejmě by bylo trochu (hodně) nesmyslné od nich očekávat podobnou velkolepost a meganákladné produkční podmínky, jaké jsou dopřávány filmům, ale v rámci svého skromnějšího seriálového měřítka je akce v Mandalorianovi vždy velmi solidní potěchou pro oko. Její tvůrci, mezi něž patří i Taika Waititi (Thor: Ragnarok, Králíček Jojo), který kromě dabingu jedné skvělé vedlejší postavy také zrežíroval závěrečnou (a možná i nejlepší) část, se za sebe v tomto ohledu rozhodně nemusí stydět. Na poměry současných standardů ohledně akce v televizních seriálech odvedli moc dobrou práci.

Na první sérii Mandaloriana (druhá by měla dorazit letos na podzim) mi připadá nejlepší i nejhorší jedna a ta samá věc. A sice, že je aktuálně tím možná nejlepším, co Disney předvedl s Hvězdnými válkami od té doby, co na ně má práva. A není to proto, že se jedná o seriál (formát tady vůbec nehraje roli). Jde v první řadě o fakt, že Mandalorian jsou zatím jediné Disneyho SW, které se odvážily jít vlastní cestou a nespoléhat stále dokola na rodinu Skywalkerů, světelné meče, rytíře Jedi, Sithy, válku s Impériem atd. Rogue One a Solo jsou sice také částečně mimo hlavní kánon, ale stále na něj nemalou měrou spoléhají. Mandalorian ne. Ten pouze využívá známý a oblíbený svět (či vesmír, chcete-li), jehož potenciál je v podstatě nekonečný. A šikovní filmaři ho můžou různými zajímavými způsoby těžit klidně i několik desítek let (bez ohledu na to, zda ve filmové či seriálové podobě). A fanoušci by jim za to nepochybně byli velice vděční.

Jak říkají Mandaloriani: "This is the Way!"

Hodnocení: 80%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE