Vojtěch Kotek se dvoří Marii Terezii

Marii Terezii režíroval Američan s evropskými kořeny Robert Dornhelm (La Bohème), který měl na natáčení mezinárodní štáb a herce z České republiky, Rakouska a Maďarska. Mladou Marii Terezii, která byla mimo jiné rakouskou arcivévodkyní nebo uherskou a českou královnou, ztvárnila rakouská herečka Marie-Luise Stockinger. Po jejím boku se v roli jejího nastávajícího manžela Františka Lotrinského představil Vojtěch Kotek.

Pod scénářem je podepsaná znalkyně života Marie Terezie, spisovatelka a scenáristka Mirka Zlatníková, autorka knihy Miluj a panuj. Natáčení Marie Terezie probíhalo tak, že všichni herci mluvili svým rodným jazykem. Byl to tedy solidní Babylon, jak to Kotek popsal v rozhovoru s Martinem Veselovským na DVTV. Kromě toho si tuzemský herec a režisér musel osvojit chůzi na podpatcích, nošení paruky a historického kostýmu. Během obědových pauz si kvůli tomu bral obří bryndák. Jak se Kotek na roli připravoval? Co se dozvěděl o Františku Lotrinském, muži v pozadí významné panovnice? Více v následujícím rozhovoru.

Jak se vám hrálo ve třech různých jazycích?
Člověka to donutí být pozornější a znát dialogy dokonale. Já jsem zvyklý i v češtině své kolegy poslouchat, což všichni herci nedělají, ale u tohoto projektu to bylo vážně důležité. Například oproti Zuzaně Stivínové jsem měl výhodu, že německy rozumím. Nemluvím, ale rozumím. Dlouho jsem to zatajoval a dost jsem se díky tomu o sobě dozvěděl.

Co jste se během natáčení dozvěděl o postavě Františka Lotrinského?
O Františku Štěpánu Lotrinském, manželovi Marie Terezie, je poměrně málo materiálů. Ale hrát ho byla fascinující zkušenost a hrozně jsem se do toho člověka zamiloval. V jedné knize jsem se o něm dozvěděl, že ho Marie Terezie k žádným politickým rozhodnutím ani nebatám nepřipouštěla a na začátku i na dvoře ho všichni brali jako cizího a ne úplně se hodícího člověka a všichni z něj měli akorát legraci. Měl trochu pověst proutníka. Byl to živelný člověk a miloval život. Kvůli tomu, že byl upozaděný, si našel pro své ego jiné prostředí a začal se věnovat byznysu. Velmi obratně se stal jedním z nejbohatších lidí své doby. Ve výsledku zaopatřil celou Habsburskou dynastii až do jejího konce. Ve filmu to není, ale později se stal ministrem financí a poradcem Marie Terezie. Pro herce je zajímavé kumulovat, co v tom člověku je, ale zároveň to nesmět ukázat, a nezbláznit se z toho. Bojoval jsem o každou možnost ukázat, že ta moje postava něco v hlavě má.

Zaujalo vás období, ve kterém se film odehrává?
Mám pocit, že mi je, i díky Cimrmanům, na kterých jsem vyrůstal, doba Habsburské monarchie něčím blízká. I když období vlády Marie Terezie je samozřejmě ranější a vzhledem ke všem probíhajícím krvavým vřavám i o dost krutější a v mých očích méně zpoetizované, než je tomu v případě období života našeho největšího génia. Když jsem se na roli připravoval, fascinoval mě kontrast mezi pompézním a skoro až idylicky působícím životem u dvora, zatímco takřka za hradbami probíhaly nelítostné a skutečně brutální bitvy.

Pomáhalo vám natáčení v historickém prostředí?
Natáčeli jsme v nádherných lokacích na Moravě i v Čechách. Výprava, kostýmy i masky by snesly opravdu vysoká měřítka, takže ano, samozřejmě ten dojem byl z mého pohledu místy až velkolepý a rozhodně sugestivní. Kostýmy i paruky jsou navíc prvek dosti šponující vaše tělo, abych tak řekl. I chůze na podpatcích, když ji po nějaké době alespoň trochu ovládnete, vám najednou dodá úplně jiný pocit. A nebudu zastírat, že člověk jako já by se i docela rád nechal zlákat kradmou příležitostí využívat kolem něj se pohybující sloužící, lokaje, stráže a komtesy, zatímco on si hoví v trůně. Ale pravda každého současného natáčení vás brzo doběhne, když se ozve: stop! A lokajové vytáhnou z uniforem mobily, ztráže zpod příleb cigára a s komtesou si dáte po obědě v "keťasu" dvojitý presso z plastového kelímku.