Recenze: Legion - seriál, který stejně jako sovy není tím, čím se zdá být

S Lynchovým majstrštykem zdánlivě nemá komiks Legion nic moc společného. Zcela transparentně odkazuje k slavným X-Menům – hlavní hrdina David Haller (v seriálu Dan Stevens) je synem jednoho z nejslavnějších mutantů – profesora Charlese Xaviera. Vlastně by se celý Davidův příběh, jehož dětství, chlapectví a jinošství ve zkratce nabídne hned první epizoda, dal vyprávět jako cesta extrémně nadaného mutanta (v komiksové předloze náleží k tzv. omega mutantům, tedy ve stejné lize jako Jean Grey), o jehož schopnostech se nakonec budou moci přesvědčit všichni, kdo mu budou stát v cestě. Nic, co bychom dosud neviděli.

Tvůrce seriálu Noah Hawley (Fargo) se ale rozhodl jít jinou cestou. První série není prioritně o mutantech a jejich střetu s většinovou částí populace, stejně jako není o snaze mutantů vyrovnat se s vlastní výjimečností. Hawley vypráví příběh muže, o němž by se dalo říci, že trpí disociační poruchou. Ale dá se o něm říci i mnohé jiné. Záleží na tom, jak pozorně se díváte a jak hluboko jste ochotni ve svých interpretacích zajít. Rozhodně jde o nejkomplikovanější a nejriskantnější televizní projekt, co se za poslední léta objevil. A zmíněnému Davidu Lynchovi by nepochybně udělal radost.

Se seriálem Legion totiž vstoupil do světa televizní zábavy prvek, který jsme snad od dob Lynchova seriálu nezažili. Mám tím na mysli hru s lidským podvědomím či nevědomím, vyprávění příběhu jako skládačky, kterou lze stavět ve všech známých dimenzích a neokoukaných kombinacích, ale třeba i jako vstup do horečnatého snu hlavního hrdiny, kdy si stejně jako on nejsme jistí, co je a co není realita. V Legionu k nám promlouvá podprahová symbolika, vnitřní běsy, jsou otevírány brány, které subverzivním způsobem zpochybňují zažité vzorce vyprávění a tím také nabízejí mnohem širší interpretační pole. Nádherným příkladem je scéna z pilotního dílu, kdy se má David ponořit pod hladinu napuštěného plaveckého bazénu a divák poté může dle náznaků pouze tušit, jaké peklo se v interiéru nad vodní hladinou odehrává. Nikdy se to nedozví, on ani divák, zbývá pouze domněnka, tušení, představivost.

Legion morfuje za běhu a je to fascinující podívaná. Mění se atmosféra, žánr i forma vyprávění. Žánrové a subžánrové přechody jsou někdy tak ostré, že by se nepozorný divák mohl nepěkně pořezat ukvapeným soudem nad domnělou nepatřičností takových rychlých proměn. Scenárista Noah Hawley ovšem neponechává prostor samoúčelným vycpávkám. Pokud máte dojem, že chvíli sledujete kus videoklipu se symptomatickým designem 70. let nebo hypnoticky efektní využití Ravelova Bolera a vzápětí přejdete do nefalšovaného hororu, má to svůj význam.

Již z toho, co jsem napsal, je zřejmé, že můžete být nadšení, excitovaní, ale také zmatení, pobouření, někdo se může cítit okouzlený, jiný zase podvedený nebo dokonce uražený. Rozhodně vás sledování nenudí a nenechá vás netečnými. Záleží na každém, jaký klíč k vyprávěnému příběhu zvolí. Dokáži si představit, že konzervativnější divák bude sledovat osudy hrdiny, který trpí schizofrenií (možná i dalšími psychickými poruchami), a vše, co se odehrává v choré mysli pacienta. Stejně tak budou diváci, kteří v Davidovi uvidí mutanta obdařeného paranormálními schopnosti, k jejichž probuzení vede ovšem značně klikatá cesta.

Jak by řekl Jan Švankmajer – každá interpretace je správná. Noah Hawley věděl, že právě v odpovědích na otázky týkající se ukotvení divákovy percepce vyprávěného příběhu tkví úspěch či naopak fiasko jím stvořeného díla. A proto se také pokusil – a já se domnívám, že úspěšně – jít cestou, na níž nebude ani jedna skupina diváků zklamaná. V tom nicméně ve srovnání s Lynchovým seriálem maličko pokulhává. Tam, kde Lynch odkrývá (nikoli beze zbytku) prostor extra dimenzionálních říší – tzv. Bílého a Černého vigvamu, jde skutečně na dřeň a značně tím obohacuje ústřední vyprávěcí linii odehrávající se v běžné realitě. Legion je v tomto směru přece jen povrchnější, nebo přesněji snesitelnější. Zatímco v Městečku Twin Peaks divák pocítí dotek čirého zla, v Legionu drží styl komiksové předlohy diváka v bezpečné vzdálenosti. Bezpochyby ovšem s hypnotickým účinkem. 

Z postav, které se v seriálu objeví, je vedle ústřední dvojice David-Sydney rozhodně nejzajímavější postava dívky jménem Lenny (Aubrey Plaza). Snad proto, že ve skutečnosti (jak pozorný divák rychle pochopí) nejde o postavu skutečnou, ale o materializovaný projev Davidovy psychické choroby. Anebo opět v jiné perspektivě – o mimořádně schopného mutanta, jehož podstata žije z parazitování na vědomí jiné bytosti. Lenny a její proměny jsou v obou pólech možné interpretace zcela logické. Pokud jsem tady odkazoval k seriálu Městečko Twin Peaks, pak Lenny je jakousi svébytnou verzí démonického Boba, který se jako zlý duch přesouvá, hledá vhodného nositele a zjevuje svou moc.

Ostatně sám scenárista Noah Hawley v rozhovoru pro Vanity Fair (05/2016) prozradil, že poetika Davida Lynche pro něho byla klíčem, jak uchopit komiksový svět předlohy Legionu. „Vždycky jsem byl přesvědčený, že forma vyprávění by měla reflektovat obsah příběhu. Jestliže je příběh, tak jako v tomto případě, o mladíkovi, který je buď schizofrenik nebo má zvláštní schopnosti, jako například, že neví, co je a co není realita, pak by divák měl mít naprosto stejný prožitek.“

Dokladem budiž hned v pilotním díle interiér psychiatrické kliniky. Působí jako nějaký obří vnitřní orgán lidského těla. A také se tak chová. Mění se jeho vzhled, atmosféra, ruchy, psychický mód, dá-li se to tak nazvat. Ve chvíli, kdy se mysl Davida a jeho lásky Sydney (Rachel Keller) dočasně prohodí a naruší se tak velice labilní rovnováha celého prostředí, vidíme léčebnu jako orgán napadený silným virem, který je neléčitelný, nezvladatelný, deformující. Mizí dveře do pokojů pacientů, kteří jsou tak uvěznění v zapečetěných kobkách, naruší se bezpečnostní systém, všude vládne chaos a nepořádek. Tedy přesně to, co by se pravděpodobně odehrálo i s námi, pokud by do našeho těla náhle vstoupila úplně jiná identita.

Jestliže s Nicem Pizzolattem a jeho Temným případem vstoupil do světa televizních seriálů prvek, který osvěžil inovativním přístupem poněkud zkostnatělý kriminální žánr, pak to samé platí v případě Noaha Hawleyho v oblasti komiksových adaptací. Mnozí z diváků už jsou unaveni neustálým recyklováním všech Avengerů nebo Spidermanů, při čemž styl vyprávění zůstává stále tentýž. V seriálu Legion, jehož předloha také vzešla z dílny Marvelu, se objevuje vzácný prvek nečekaného a z hlediska divácké percepce i s možností volby. Lze pasivně konzumovat, ale i aktivně interpretovat, přemýšlet, kombinovat. Vzhledem k diváckému zájmu a pozitivním recenzím je po první sérii jasné, že stanici FX a Marvel Televison se risk vyplatil.

Klíčem k pochopení radikálních a nekonvenčních myšlenkových pochodů Noaha Hawleyho může být věta ze zmíněného rozhovoru ve Vanity Fair, kde tvůrce říká: „Strašně rád bych byl v místnosti, kde se producentům stanice ABC promítal pilot k televiznímu seriálu Mulholland Drive. Tam muselo být ale po skončení projekce dlouhé ticho…“. Noah Hawley jde ve stopách svého vzoru. Na rozdíl od Davida Lynche má ale štěstí, že doba v televizní tvorbě nabrala vítr a přeje odvážným. Tak se těšme na druhou sérii Legionu a pochopitelně cokoli dalšího z dílny tvůrců, kteří jako Noah Hawley překračují hranice diváckých představ a očekávání…

Hodnocení: 85%