„Nikdy dopředu nevíte, co se tam stane," říká hvězda filmových Vandráků Jan Révai
Se známým hercem a cestovatelem jsme si popovídali ku příležitosti slavnostní premiéry cestopisného snímku, který navazuje na dřívější putování ústředního tria v sérii Moto cestou necestou, kterou roku 2018 na obrazovkách Prima COOL vystřídali právě Vandráci. Nový snímek vznikal v režii osvědčeného Marka Najbrta (Smetana, Protektor) a hlavní trojici provedl jejich zatím nejnáročnější výpravou, jež stojí na jejich chemii i atraktivním prostředí nebezpečného ostrova. Co všechno nám Jan Révai prozradil?
To vzniklo takhle – věděli jsme, že jedeme na Papuu, kde to nebude jednoduché a potřebovali jsme se nějak zkontaktovat s těmi lidmi. Loutkové divadlo nám přišlo jako dobrý komunikační prostředek. Na to konto jsme nazkoušeli příběh o panu Stinglovi, který je reálný, jak sní o tom, že bude cestovat a projede celý svět. To jsme jim chtěli ukázat. Když cestujeme, uvědomujeme si, že čerpáme z těch lidí, které potkáme. Ne, že bychom jim nic nepřinášeli, ale chtěli jsme jim předat nějakou naši kulturu. Z toho vzniklo tohle divadýlko, jehož hlavní postava byla loutka pana Stingla. Jestli se ptáte na tu, co ovlivňovala především Pavla, to bylo proto, abychom neměli jen tu vodící loutku, ale i takovou, kterou můžeme dát do ruky Papuáncům.
Ve filmu je scéna, kdy Pavel Liška během představení náhle začne mluvit jiným jazykem, k údivu všech. Byla to připravené, nebo jste ty děti reálně vyděsili?
To se musíte zeptat jeho, a je to asi vidět na reakcích těch lidí, kteří to zaznamenali, a dokonce mu v tu chvíli rozuměli. Já v tu chvíli hrál to, co jsem měl a sám jsem z toho byl vyděšený. Dopředu jsem o tom nevěděl.
Režisér Marek Najbrttam s vámi nebyl. Jak vypadala režie snímku? Bylo to celé na vás?
Zaplať Pánbůh, že jsme měli tady ty kamarády, Marka, Milana, kteří nám pomohli s produkcí a s režijním dohledem, protože sami bychom se z toho zbláznili. Troufám si říct, že jsme naštěstí soudní a uvědomili jsme si, že to neumíme a že je to velký závazek. Tak jsme je poprosili, aby nám s tím pomohli. Jim se to líbilo a šli s námi do toho. Předtím jsme to samozřejmě dlouho rozebírali a namotávali ten příběh, zvažovali, co všechno by se mohlo stát. Ale dopředu nikdy nevíte, co se tam stane. Nějaký bodový scénář byl, ten jsme se snažili naplňovat, a z dalších věcí, které se nám tam staly, vznikl ten film.
Když jste se vrátili do Prahy, jaký to byl pocit?
Vnímám velice velký rozdíl mezi tím, když jsme se vrátili ze Střední Ameriky, kde jsme byli tři měsíce a opravdu jsme přijeli nabití. Z Papuy jsme přijeli strašně vyčerpaní. Bylo to vším, pořád jste tam pod nějakým dohledem, pod nějakým tlakem, k tomu byla ta odpovědnost, že musíme přivézt nějaký materiál, natočit, co máme, to bylo opravdu vyčerpávající. Ten příjezd je vždycky bolavý, odjedete odněkud, kde necháte část sebe a cestou si nesete ty věci ze sebe. Říká se, a je to pravda, že duše dochází později. A tak to bylo, cítíte tam určité prázdno, nacházíte se ve stavu takové levitace, než se seberete a nějak se dáte dohromady.