Příliš osobní známost: Vztahy přicházejí, když je vůbec nečekáme

Po Všechno nebo nic je to další „evitovka“ pod vaší režisérskou taktovkou. Jaký je rozdíl mezi těmito dvěma tituly? V čem je Příliš osobní známost jiná?
Já bych možná začala tím, co mají oba filmy společné. Oba jsou o vztazích, o tom, jak po nich toužíme, jak nám unikají, nebo naopak přicházejí, když je vůbec nečekáme. Jsou o síle přátelství a samozřejmě o lásce. Zkrátka jsou o životě, který žijeme. Pokaždé se s Evitou snažíme, aby naše postavy byly lidské a pravdivé, aby jim divák rozuměl a dokázal se s nimi srovnat. Film Příliš osobní známost je jiný už tím, že je to úplně nový příběh, s novými postavami. Je možná o něco vážnější, více si hraje s emocemi a také je v něm zastoupeno více generací.

Ve filmu hrají excelentní herci. Jak se vám je podařilo získat ke spolupráci?
Předpokládám, že je přesvědčil scénář. No a potom to byla hlavně osobní setkání, při kterých jsme si o postavách vyprávěli. S Eliškou jsme si dohodly první schůzku – společnou kávu a předpokládala jsem, že to bude maximálně na hodinu. Schůzka nakonec trvala více než tři hodiny. Byl to jeden z největších hereckých výslechů, které jsem do té doby zažila. Eliška nakonec řekla ano a mě natáčení s ní velmi bavilo. Pro Mikiho Manojloviče jsme jeho postavu Ervína dokonce po dohodě maličko rozvinuli. No a potom tady byl ještě jeden moment, myslím, že všechny tak trochu lákala možnost zahrát si se zahraničními herci.

Pracovali jste s mezinárodním štábem. Vznikly na place nějaké vtipné situace, způsobené například komunikační bariérou?
Co se týká našich tří hlavních mužských herců, vtipné situace nastávaly poměrně často. Všichni hráli ve svém rodném jazyce a takto probíhala i komunikace na place. I když jsou si všechny jazyky blízké, rozhodně si nejsou tak blízké, jako například slovenština s češtinou. Takže občas jsme některá slova museli vyloženě „dohrát“. Zajímavé je, že slovenština byla pro ně srozumitelnější než čeština. A na konci to celé skončilo tak, že Eliška Balzerová hovořila tak trochu srbsky, Péťa Hřebíčková slovensky. Miki používal dost slovenských i českých slov současně a Branislav Trifunovič sice mluvil srbsky, ale rozvinul svoje „telepatické“ schopnosti a rozuměl mi dříve, než jsem stačila cokoli říci, už jen z mého pohledu.

Jak probíhalo natáčení? Co pro vás bylo nejtěžší?
Natáčení probíhalo až výjimečně klidně a pohodově navzdory tomu, že všechny postavy mají ve filmu několik vypjatých a náročných scén. Měla jsem výborný štáb a skvělé herce, kteří mi byli velmi blízcí nejen pracovně, ale i lidsky. Před začátkem natáčení jsem se asi nejvíc obávala práce s malou Valentýnkou, které, když jsme natáčeli, bylo pět let. Paradoxně z toho malého děvčátka vykoukl velký profík a velký talent. To, že jsme ji mezi tolika dětmi našli, považuji za veliký dar.

Na filmu jste se, tak jako v případě filmu Všechno nebo nic, podílela i scenáristicky. Můžou diváci očekávat kopii knihy, nebo jste se ve filmu odklonili?
Já si osobně myslím, že při zfilmování knihy je občas nutné se od knižní předlohy odklonit. Kniha totiž pracuje s jinými rozpoznávacími principy a film také s jinými. Kniha má k dispozici opisy, vnitřní monology, přes které se dostanete do myšlenek postav, do jejich emocí. Ve filmu to musíte dát do jiných situací, musíte najít způsob, jak to, co si ta postava myslí ve svém nitru, říci jinak. Také se toho do knihy dostane mnohem více než do filmu.

Na co byste diváky nalákala do kina? Na co se můžou těšit?
Doufám, že na silný a emotivní příběh, při kterém se dá zasmát, ale i si poplakat. Ženy se můžou navíc těšit na tři nové, neokoukané, charizmatické mužské tváře, Branislava Trifunoviče a Mikiho Manojloviče, kteří patří mezi nejoblíbenější srbské herce, a Janka Popoviče Volariče, který je hvězdou v Chorvatsku.

Poznáte oblíbené filmy po přečtení jedné věty?