Režisér Bohdan Karásek: „Pokoušel jsem se hrát jako Ivan Trojan...“

O vašem debutu se mluví jako o prvním českém mumblecore (nezávislý film s přirozeným herectvím a dialogy, pozn. redakce). Nechal jste se inspirovat americkým žánrem?
O inspiraci se určitě mluvit dá. Potřebu dostat se pod povrch všednosti spolu se stále jasnější představou, jak by to ve filmu mohlo vypadat, jsem měl už dlouho. Teprve potom jsem najednou objevil celý proud filmů, které už takovou představu zhmotňovaly – někdo byl rychlejší a důslednější než já. Co bylo u mě imaginární, bylo už jinde skutečností, mumblecore mě logicky začal fascinovat a jeho inspiraci pak samozřejmě nešlo minout. Myslím ale, že bych své „bytové filmy“ natočil i bez mumblecoru – jak říkám, ta touha a čím dál jasnější představa tohohle filmového tónu tu byla už předtím.

Nelze si nevšimnout vašeho pozorovatelského talentu. Kde jste se inspiroval? Nakolik ovlivnila snímek vaše osobní zkušenost?
Osobní zkušenost potřebuju pro jakékoliv psaní. Vůbec to nemusí znamenat „zážitek na vlastní kůži“, občas stačí si na té vlastní kůži něco představovat, i když ručit za pravdivost scény vlastním zážitkem je samozřejmě nejjistější a nejméně riskantní. Moje postavy, situace a scény myslím vznikají z obojího, je to různě namíchaný koktejl vlastních zážitků, cizích vyprávění, vlastních smyšlenek a představ, jak by to mohlo vypadat, kdybych já byl někdo úplně jiný.

Do role partnerů, kteří procházejí manželskou krizí, jste obsadil Jenovéfu Bokovou a Miloslava Königa. Podle jakého klíče jste vybíral?
Jsou prostě herci, kteří vám z těžko analyzovatelných důvodů sedí do filmů, které natáčíte. Když jsem Jenůfu poprvé viděl ve studentském filmu Lord Hoven, okamžitě mi došlo, že to je tenhle případ, i když jsem zrovna pro žádnou konkrétní roli takovou herečku nehledal. Ale když jsem za pár let potřeboval obsadit postavu Saši, tak se ten dávný „abstraktní předvýběr“ skvěle zúročil. Musím dodat, že obsadit herce do filmu pro mě nikdy neznamená vyplnit danou tváří jednou napsanou roli, nýbrž nové uvažování
o roli samotné, aspoň nějaké její rysy potřebuji dolaďovat s představou konkrétní osoby v hlavě. Pokud mám tuhle představu rovnou před celým
začátkem práce, můžu ten proces zdrcnout do jedné fáze, což má taky svůj půvab. To byl právě zas případ s Mílou Königem. Okolnosti hereckého obsazení jsou pokaždé jiné a důležitý je samozřejmě jenom výsledek.

Snažíte se filmem podat výpověď o dnešní generaci?
Nechci provádět žádná zobecnění, k tomu mám v sobě hluboce zakořeněnou nedůvěru. Východiskem jsou vždycky nějaké konkrétní charaktery, konkrétní situace, jež v sobě mají něco, co mě osobně zajímá a čemu dokážu věřit. Pokud z toho pak vyplyne výpověď o něčem obecnějším a nebo se to tak někomu zdá, je to jen důkaz, že to v těch konkrétních jednotlivostech dává smysl.

Roli Dušana jste si zahrál vy osobně. Byla to vaše první zkušenost?
Herecký debut v celovečerním filmu jsem si odbyl před sedmnácti lety u Petra Marka ve filmu Láska shora. Jednou jsem si hrál i ve vlastním filmu, ale to byla mnohem menší role. Takže jistě, v tomhle rozměru, a opět s nutností zároveň režírovat, to bylo nové. V některých reakcích na internetu se dočítám, že hrát neumím a že jsem místo sebe měl obsadit nějakého opravdového herce. No, možná mi chybí takový ten „spolehlivý herecký fortel“, jaký běžný divák čeká od profíků – ale zas musím říct, že si to nakonec všechno věřím. Pokoušel jsem se hrát jako Ivan Trojan, kdyby byl přirozený.

Vaše hvězda nemá tvář! Poznáte je?