"Nechci nikoho odrazovat od pití," říká režisér filmu Abstinent

Jak vznikl nápad na film o mladém alkoholikovi?
Nápad vznikl už před pěti lety, kdy jsem na besedě potkal paní, která mi začala vyprávět příběh o svém synovi. Ten se ve svých šestnácti letech stal závislým na alkoholu. Nechtěl jsem tomu věřit. Přišlo mi to neuvěřitelné, že je to v tomto věku možné. Opak byl však pravdou.

A přišly ještě další impulsy, které vás vedly k natočení filmu?
Ano, potkal jsem ve svém životě tři alkoholiky, kteří mě nějak ovlivnili. Jeden z nich už bohužel nežije. I když byl na léčení mnohokrát, boj prohrál. Druhý případ byla máma mého kamaráda, kterou jsme několikrát společně vezli do léčebny. A završil to třetí příběh, a to pána, který už patnáct let úspěšně abstinuje. Inspiroval jsem se tedy všemi těmi postavami, a ty jsme do filmu zakomponovali. Ale základem byl příběh kluka, který začne pít z nudy.

Vy sám máte s alkoholem nějakou negativní zkušenost?
Naštěstí takovou ne. Přiznám se, že jsme s kamarády pili hodně, ale svým způsobem jsme to udrželi v nějaké normě, pod kontrolou. Vždy, když jsem cítil, že mám dost, tak jsem si dal zpátečku. Určitě jsem se nikdy neopil tak, abych o sobě nevěděl nebo měl otravu alkoholem.

Část filmu se odehrává v protialkoholní léčebně. Měl jste možnost setkat se s pacienty a vidět proces samotné léčby ze závislosti?
V rámci sběru materiálu jsem se potkal s Janem Jílkem, což byl terapeut s pětatřicetiletou praxí. Bohužel před měsícem nečekaně zemřel. Velmi nám pomohl se scénářem. Díky němu jsem se dostal i na skupiny v léčebně.

Je něco, co vás při zpracování nelehkého tématu opravdu překvapilo?
Šokovalo mě určitě oddělení, kam se dostávají pacienti v tom nejhorším stádiu, deliriu. Měl jsem o něm jisté představy, ale realita byla mnohem horší. Přivezli tam pacienta, který tzv. viděl myšky. Tedy už nebyl schopen rozlišovat, co je realita a co je blouznění. Měl halucinace, svalové křeče… A doktor mi řekl, že za dva, tři dny s největší pravděpodobností zemře. Viděl jsem mladého člověka, který už nemůže bojovat. To mě zasáhlo asi nejvíc. A odcházel jsem s tím, že už se snad nikdy nenapiju. Od té doby si tu míru uvědomuju mnohem víc než dřív.

Komu je vlastně váš film určen?
Primárně je určen divákům českého filmu, kteří mají rádi také jiná, netradiční a nekomerční témata. Také někomu, kdo chce prožít nějaké hlubší emoce s hlavním hrdinou. Mladým, dospívajícím lidem, kteří na plátně mohou vidět své životy. A pak také samozřejmě rodičům, kteří by mohli najít odvahu na ten film zajít a trošku se nad tím zamyslet. Zda není možnost své děti více chránit.

A jak byste si přál, aby diváky zasáhl?
Určitě bych byl rád, aby je zasáhl emočně, aby u toho měli prožitek. I uvědomění, že pokud se někdo v našem okolí nachází v podobné situaci, že není dobré ho odsuzovat, ale třeba mu zkusit nabídnout pomocnou ruku.

Je podle vás natolik silný, aby některé mladé lidi od pití odradil?
Upřímně byl bych nerad, aby to tak bylo. Já bych je nechtěl odrazovat, to není účel. Filmem podle mě ani není možné někoho přesvědčit. Spíš jim nabízím pohled na příběh, který je netradiční. Který můžou znát ze svého okolí.

Do hlavní role jste obsadil Josefa Trojana, syna slavných rodičů Ivana a Kláry Trojanových. Proč jste si vybral právě jeho?
Byla to docela dlouhá cesta. Většina těch kluků, co jsem měl možnost na castinzích vidět, byli herecky velmi dobří, ale nebyli dost výrazní. A tahle role opravdu chtěla výrazného kluka jako je Josef. A i když to byla pro něj první opravdu výrazná a celkem náročná role, nakonec mu to opravdu sedlo. A zatím i reakce zbytku štábu mě přesvědčila, že moje volba byla správná.