"Dospělý divák vnímá Pátou loď jinak než dítě," říká držitelka Křišťálového medvěda Iveta Grófová

S Pátou lodí to byla vaše první účast na berlínském festivalu?
Ano, s filmem jsem byla na Berlinale poprvé. Ale sekci Generation jsem znala už dříve a říkala jsem si, že by bylo skvělé, kdyby se podařilo sem film dostat. Přiznávám ale, že jsem nakonec byla velmi překvapená, když nás vybrali, a ještě k tomu do sekce Generation Kplus, což je nižší věková kategorie, protože náš film není prioritně pro dětského diváka a do distribuce ho uvádíme jako od 12 let dále. Samozřejmě zařazení do sekce souvisí s věkem hlavních hrdinů. Ale zároveň když jsem se účastnila projekcí našeho filmu tady na Berlinale, kde bylo spousta dětských diváků, byla jsem překvapená, jak to ty děti vtáhlo. A měly velmi mnoho otázek, což pro mě byla pro hodně zajímavá zkušenost.

Na co se děti například ptaly? Překvapila vás nějaká otázka?
Překvapilo mě, že se potvrdilo, že náš film má dvojité kódování. Dospělý divák ho vnímá jinak než dítě. Mnoho věcí je tam v náznacích, které pro děti zamenají něco jiného než pro dospělého. Ve filmu je situace, kdy se hlavní hrdinka rozhoduje, co udělá, protože ví, že miminku není úplně dobře a proto se rozhodne, že ho donese zpět ke své matce, která se k ní nechová úplně ideálně. Pro dospělého diváka je to jednoznačně akt odpuštění či symbolu, že má hlavní hrdinka matku stále ráda. Je to v podstatě nový začátek jejich vztahu. Ale děti se po projekci ptaly: "A proč to miminko donesla matce?" Nerozumněly tomu, nedokázaly si uvědomit aspekty ohrožení miminek, spíš celý ten příběh vnímaly jako velké dobrodružství, podobně jako hlavní hrdinové filmu. A samozřejmě se děti hodně ptaly na situace, kde Jarka – hlavní postava – působí jako hrdinka, například jaké to bylo, když skočila z věže do vody, nebo když po ní lezli mravenci... Bylo vidět, že děti k ní vzhlíží, co všechno dokáže.

Film Pátá loď vznikl na základě literární předlohy stejnojmenného románu slovenské spisovatelky Moniky Kompaníkové. Proč jste si ho vybrala, čím vás zaujal?
Kniha Pátá loď je inspirovaná skutečnou událostí, která se stala v Čechách. Tam vyšel článek v novinách o děvčátku, které ukradlo miminko v kočárku a začalo si hrát na jeho mámu. Z této situace se stal ústřední motiv knihy, který mě fascinuje stejně jako autorku knihy Pátá loď. Ona ho rozpracovala do silného a dojímavého příběhu, který jsem se pokusila přenést i do filmové podoby. S Monikou Kompaníkovou jsem scénář k filmu průběžné konzultovala a její názor je pro mne byl důležitý.

Román nabízí mnoho témat, která z nich jste si vybrala pro filmové zpracování za ta nosná?
Pro film bylo potřeba vyprávění zjednodušit. Spolu se scenáristou Markem Leščákem jsme se rozhodli vyjmout příběh desetileté Jarky a jejího mladšího kamaráda Kristiána a soustředili jsme se na jejich malé dobrodružství. Jejich počínání je dětsky upřímným pokusem napravit svět dospělých vlastní hrou na rodinu, jakou by chtěli mít. Ve mně také velmi rezonovalo téma knihy, v které se popisuje určité rodinné břemeno, které se přenáší z rodičů na děti, dokud se s tím některá z generací nepokusí vypořádat a zpracuje rodinné trauma. A desetiletá Jarka se k tomu odhodlá. Vypořádá se s rodinným traumatem po svém, velmi pěkným a originálním způsobem plným naděje. I proto věřím, že to není film jen pro děti, ale pro celou rodinu.

Film je intenzívním výtvarným zážitkem, tento punc jste mu dala spolu s mladou kameramankou Denisou Buranovou. Jak se rodila vaše vize?
Vlastní kniha má v sobě silnou poetiku a atmosféru, kterou jsme chtěli spolu s kameramankou přenést i na filmové plátno. Na výtvarné stránce filmu nám oběma velmi záleží. Spolu s Denisou jsme zároveň i artdirektorkami filmu, věnovali jsme tomu mnoho energie, od výběru lokací až po drobné detaily ve výpravě a v rekvizitách.

Hlavní postavu – malou Jarku ztvárnila desetiletá Vanesska, která neměla s hraním žádné zkušenosti. Jaké metody jste hledala, abyste neztratila důvěru, že to „herečka“, která je téměř v každém záběru, ustojí?
Nejdůležitější bylo najít děvčátko, které je skutečně herecky nadané. Její role ve filmu vyžadovala hlubší psychologii v jejím hereckém projevu a zároveň jsem v ní hledala jistou jiskru/temperament, aby byla postava Jarky pro diváky zajímavá. Toto jsem našla právě ve Vanessce, která si prošla vícerými hereckými zkouškami, dokud jsem si ji definitivně nevybrala. Samotný příběh natáčení s dětmi byl samozřejmě náročný, nejtěžší bylo děti motivovat, aby se jim chtělo natáčet a aby je to bavilo. Když se pro ně něco stalo rutinou, byl to docela oříšek přijít na to, jak efektivně pokračovat.

Až na jeden případ (Johanna Tesařová) jste pracovala s neherci. V čem vidíte pozitiva?
Velmi jsem chtěla, aby se postavy z filmu podobaly postavám z knihy. Proto jsem například postavu mladé mámy Lucie svěřila do rukou mladé zpěvačky Katky Kamencové, která neměla žádnou předcházející hereckou zkušenost. Svým charismatem ale velmi odpovídala Jarčině matce z knížky.

Určité postupy a interpretace jste konzultovala i s psycholožkou Zlaticou Bartíkovou. Jakou pomoc vám mohla odbornice nabídnout?
Vzhledem k tématům filmu jsem cítila potřebu nechat se inspirovat člověkem, který vnímá příběh filmu z jiné perspektivy, než ho vnímám já. V tomto případě byl názor psychologa velmi cenný a obohacující.

Film Pátá loď je nositelem hned několika silných témat. Myslíte si, že hraný film je v současnosti tak silné médium, že může otevřít společenskou debatu?
Zda se film stane silným médiem, záleží na jeho tvůrcích, na jejich talentu a energii, kterou jsou ochotní do filmu vložit a na mnoha dalších okolnostech a náhodách, které tvorbu a distribuci filmu doprovázejí. Ta možnost tu však vždy je. Že se film dotkne něčeho, co diváky osloví, někam posune, případně nastartuje společenskou diskusi. Proto je tak zajímavé pracovat na filmu.