Recenze: Temný případ - seriál, který sotva začal a už víte, že se povedl

Tajemství úspěchu, uhrančivosti, autentičnosti a přesvědčivých hereckých výkonů nesporně tkví v autorském talentu a dřině 38-letého scenáristy a spisovatele Nica Pizzolatta. Rozený vypravěč, rodák z New Orleans, který zná jižanské prostředí Spojených států a mentalitu jejích obyvatel stejně dobře, jako pan Kopfrkingl své krematorium, sám prozradil, že jeho tvorbou se táhnou jako stříbrná nit tři hlavní témata – paměť, sex a smrt. „Vaše láska i nenávist, paměť i bolest a radost jsou jediným subjektem: vaším snem, jak překonat smrt“, říká Pizzolatto. A jeho hrdinové – jak si troufám tvrdit - se toho drží skutečně důsledně.

Pochopitelně, že tento tvůrce nebyl žádným začátečníkem, který přijde na vrátnici do HBO se scénářem v podpaží, hodí ho do došlé pošty a nějakou těžko uvěřitelnou shodou náhod jeho autorský výron přistane na stole kreativního ředitele. V době, kdy byl seriál o sedmnáctiletém pátrání dvojice detektivů (Matthew McConaughey a Woody Harrelson) po sériovém vrahovi v Louisianě schválený k realizaci, Nic Pizzolatto patřil (a stále tak tomu je) mezi velké naděje nastupující generace amerických spisovatelů. Jeho prvotina Galveston byla oceněna nejen na domácí půdě, Francouzská akademie román poctila cenou za nejlepší zahraniční román – prvotinu. A mimo jiné prodej práv na zfilmování otevřel dveře do Hollywoodu, který Pizzolatta vždycky lákal.

Pokud jste již první tři epizody viděli, těžko mezi vámi bude někdo, koho první třetina celé série nechala chladným. Kvalita obsahu si netradičně podává ruku s kvalitou formy. Za to vděčíme prozíravému výběru Cary Fukunagy na post režiséra a to nikoli na střídačku s jinými borci, ale po celou sérii. Fukunaga v sobě nezapře původní profesi kameramana. Jeho režijní debut Sin Nombre se stal festivalovým hitem a nepochybně na tom má svůj podíl právě vizuální uhrančivost filmu. Nejinak je tomu i v Temném případu. Už úvodní titulková znělka je precizní expozicí žánru a upozorněním pro uzívané, že nachází chvíle restartu pro mozkové hemisféry.

Fukunagu čekal nelehký úkol. Děj seriálu má dvě rytmicky se střídající časové osy. Jedna se odehrává v současnosti, ve které oba detektivové (každý zvlášť) rekapitulují, co vše se odehrálo v souvislosti s vyšetřováním případu sériového vraha. Proč jsou zpovídáni jinými detektivy, je zatím pro diváka tajemstvím a rozuzlení, počítám, je nachystané až na samotný konec série. Druhá časová rovina se vrací do doby vyšetřování a vzhledem k tomu, že trvalo celých sedmnáct let, bylo pro Pizzolatta určitě snazší na takto propletenou houstičku napsat podrobný recept, než ji pak reálně upéct.

To je zásluhou Fukunagy a jeho týmu. Všichni víme, jak to většinou dopadá, když režisér chce, aby mladého i starého hrál ve filmu jeden a ten samý herec. Vrásky se příliš vraští, latexové nánosy se roztékají, oči jsou na starcích příliš mladé a na mladících zase příliš vodnaté a hnědým fixem dobře namalované stařecké skvrny už to nezachrání. Nic z toho neplatí ani vzdáleně pro Temný případ. Oba hlavní představitelé (kteří projektu natolik věřili, že jsou i koproducenty) zcela jednoznačně oddělují svým hereckým projevem i zjevem časovou propast. Nemáte pochyby o tom, že mladý detektiv Rust Cohle (M.McConaughey) je skutečně mladý a v druhé časové ose je o sedmnáct let starší. Scenárista očividně vytvořil oběma postavám přesný a detailní životopis. Vytvořil to, co na obrazovce sice nevidíme, ale lze to vytušit díky chování, pohybům a vyjadřování obou detektivů. Jednoduše řečeno, věříte jim a nasloucháte jim. Jsou to přesvědčivé a živé postavy.

Navíc se scenáristovi Pizzolattovi podařil ještě jeden majstrštyk. Obdařil postavu detektiva Rusta nejen mimořádným intelektem, ale i hlubokou (a často velmi zábavnou) skepsí. Zatímco jeho kolega Martin Hart (W.Harrelson) je spíše přízemní člověk se všemi slabostmi obyčejných lidí, Rust jako by měl v sobě to, co sebou přinesla ekonomická krize, co je ve všech těch vleklých a neukončených konfliktech, ve všech těch absurditách,které kolem sebe a pak večer ve zprávách vidíme. Je jako úžasný kus země, který zasáhl hurikán Katrina. Jako ironická a velmi přesná poznámka pod čarou. Má v sobě až příliš intelektu i citu, aby jej práce, kterou dělá a svět, ve kterém žije, nepoznamenaly. Proto je vnímavý a současně sarkastický, dříč i snílek, citlivka i rozbuška. Je zkrátkapostavou,která velmi přesně rezonuje s pocity těch, kteří musí pít, aby je všeobjímající a všepožírající devastace nezahubila.

Nabízí se otázka – ke komu směřuje titul celé série (True Detective)? Kdo je oním pravým a opravdovým detektivem? Rust nebo Martin? Byl bych rád, kdyby tato otázka zůstala nezodpovězená. Ať si divák namáhá mozek. Jak říká Rust na konci prvního dílu oběma vyšetřovatelům – „Začněte klást ty správný otázky.“

Hodnocení: 100%