Recenze: Nerada ruším je roztěkaný film, který neví, čím je a nemá žádná pravidla

Šéfovi se zalíbí její pes a obsadí ho do právě zkoušené hry. Pes je za záhadných okolností nalezen mrtvý v odpadkovém kontejneru. Helene se nabídne, že bude psa hrát ona. V roli psa kousne herce do rozkroku. Když předvásí psa šéfovi, ten ji análně znásilní. Tlustý scenárista se do Helene zamiluje, přestože nahradila jeho oblíbeného vycpaného jelena, který měl původně ve hře vystupovat. Scenárista má fobii z otevřených prostor. Stárnoucí primadona, obsazená do hry, má podřezané žíly. Všichni se všemi spí / v minulosti spali... Mám pokračovat?

Mám rád filmy, které jakýmkoliv způsobem vybočují z normálu a jsou "divné". Většinou to totiž znamená, že - když nic jiného - aspoň nejsou nudné.

Nerada ruším (2012) je ovšem každou chvíli divný úplně jiným stylem. Chvílemi jako Amélie z Montmartru (2001), chvílemi jako Klub rváčů (1999), chvílemi jako artová dánská existenciální temné komedie. Občas uvidíme zajímavý vizuální nápad, jindy musíme přetrpět dlouhé scény dialogů na malém divadelním jevišti a v zákulisí.

Když v jedné scéně Helene zabodne nůžky do hrudi své matky, po pár sekundách se ukáže, že si to jen představovala. Kdyby si to nepředstavovala a matku opravdu zapíchla, ani bych se moc nedivil. V tuto chvíli už je totiž jasné, že v tomto filmu se může stát cokoliv a většina toho, co se stane, nemá souvislost s tím, co se stalo předtím a co se stane potom. Typické je, že otázka "Kdo je vlastně hrdinčin otec" nakonec není jasně zodpovězena, ale rád bych se klonil k názoru, že to je ten tlouštík, do kterého se na konci zamiluje a uhání s ním vstříc lepším zítřkům.

Ze všeho nejvíc to celé vypadá jako adaptace nějaké kultovní knihy, ze které byly omylem vypuštěny nějaké zásadní vysvětlující pasáže, takže něco přináší jen těm, kteří četli předlohu. Já ji nečetl (pokud existuje)...

Hodnocení: 40%