Recenze: The Perks of Being a Wallflower - Hermiona jak ji neznáte

Dramedy The Perks of Being a Wallflower (2012) se v našich končinách do kin ani nedostalo a internetem jen tiše prolétlo. V jiných krajích, především v tom přes velkou louži, je ale citace z knihy i filmu na denním pořádku a snímek je vyzdvihován do neskonalých výššin. Teenageři našli svoji modlu a já se rád připojuji.

Originální název se do češtiny těžko překládá, ale pokud bych se velmi snažil a nechtěl zkazit záměr titulu, který tak krásně vystihuje celou atmosféru filmu, vyšlo by mi něco jako "Výhody býti introvertem". "Wallflower" je totiž slangový výraz pro osobu, která se nerada zapojuje do akce, raději přihlíží z povzdálí, na diskotékách stojí u zdi a pokyvuje hlavou, při znalosti správné odpovědi ve škole mlčí. A přesně tímto typem člověka je hlavní hrdina celého příběhu.

Charlie je 16 letý plachý student, jenž veškeré své problémy a introverzi řeší prostým psaním dopisů, které pak rozešle neznámým lidem. Po nástupu na střední školu se těžce protlouká až do chvíle, kdy potká nádhernou Sam a jejího nevlastního bratra Patricka. Ti mu pomůžou se otrkat a konečně zažít pocit přátelství. Společně s nimi pak Charlie proniká do tajemství sexu, dospívání, drog a lásky.

Upřímně, jsem rád i nerad, že tuto recenzi můžu psát já. Jako mladý člověk totiž ocením určité aspekty snímku, které by starší publikum ani nepostřehlo. Negativní stránkou hodnocení je nicméně naprostá subjektivita, neboť za a) na základní škole jsem to také neměl lehké a za b) snímek udivuje svou podmanivou vlnou pocitů, která prostě chytne hlavně náctileté.

Určitá šikana, nebo spíše občasná tyranizace jedince, je u nás v Česku také vážným problémem, ale v amerických filmech dávají této záležitosti vždycky trochu větší důraz. Znáte to, svalovec ve fotbalové bundě jde po chodbě a brýlatým šprtům vyráží učebnice z rukou (ideálně za podpory hlasitého smíchu přihlížejících). Pokaždé mi takovéto scény přišly trochu přitažené za vlasy a i když ani tady nechybí, nejsou tak důležité a režisér/spisovatel na ně nedbá tolik, jako jiní tvůrci.

Hlavní je pro něj Charlieho minulost, jeho neschopnost komunikace s ostatními, jeho pocit, že není dost dobrý a velmi nízké sebevědomí. Film nás svým stylem vypravování krásně naučí s hlavním hrdinou sympatizovat. Sice pomalu, ale přece. Jedinou chybou je zde volba herce. Ne že by Logan Lerman hrál špatně, v roli je naprosto přirozený, ale vzhledově, stejně jako Andrew Garfield v novém Spider-manovi, je trošičku moc hezounek na podobně utrápenou (a trápenou) roli.

Emma Watson je v roli Sam dokonalá a za celý film jsem si ani jednou nevzpomněl na Hermionu. Ezru Millera znám jako psychouše z Musíme si promluvit o Kevinovi (2011), ale stejně jako u Emmy jsem na jeho předešlý charakter naprosto zapomněl. V podstatě celý casting je bez výjimky brilantním a jednotlivé herce ani nemá cenu vychvalovat.

Soundtrackem jsou staré vypalovačky. Hudba je ve filmu velmi důležitá, neboť v letech 1991-1992, kdy se snímek odehrává, bylo ještě romantickým gestem nahrát své milované kazetu s mixem písniček. Takže milovníci kapel jako The Smiths, The Samples nebo New Order se mají na co těšit.

Režisér perfektně spolupracuje s herci a romantické scény jsou jeho naprostým vrcholem. Chemie mezi ústřední trojicí skvěle funguje. Filmařsky zaujme působivé prolínání obrazů (například kostel-párty) a absence nudy (přestože snímek plyne velmi pomalu). Navíc film uhýbá od hlavní linie a zasahuje i do životů ostatních, vedlejších postav, což je příjemnou změnou.

Ano, jsou tu klišé. Ano, jsou tu předvídatelná místa. A ano, najdou se tu i přehnané scény. Ale způsob vypravování, pevná ruka režiséra, herecké výkony všech zůčastněných a srdcová záležitost v podobě "Asleep" všechno naprosto vynahrazují a nabízí jedinečnou cestu emocí. Nechte se unést.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete  ZDE