Recenze: Sherlock Holmes: Hra stínů je důstojným pokračováním dva roky starého megahitu

Každý hrdina potřebuje svou Nemesis. Neo má agenta Smithe, Superman Lexe Luthora a Batman Banea (o tom se již brzy přesvědčíme). Holmesův temný stín nese jméno Moriaty. Geniální matematik, který má peněz na rozdávání a využívá jich pro nejrůznější politické fígle, je Holmesovi rovnocenným soupeřem jak intelektem, tak fyzičkou. Jejich střet je nevyhnutelnou srážkou dvou supernov, ve které je paradoxně za toho slabšího Holmes, neboť ti, kdo hrají podle pravidel, jsou vždy v nevýhodě. To samozřejmě neznamená, že by byl hrdina předurčen k pádu. Jednoduché to mít ale nebude. Aby zabránil Moriatyho (Jared Harris) ďábelskému plánu, jenž může rozpoutat válku po celé Evropě, bude potřebovat nejen věrného Watsona (Jude Law), ale i krásnou cikánku Simzu (Noomi Rapace).

Když před dvěmi lety zaútočila na kina moderní variace na klasickou postavu Arthura Conana Doylea, filmový svět zatajil dech. Z upjaté postavičky v kostkované čepici, která vždy s jistým odstupem řešila své případy, se stala svérázná figurka ujíždějící na drogách, alkoholu, bojových sportech a svém partnerovi Watsonovi. Překvapivě nešlo o znásilnění klasiky. Podobné „razantní“ uchopení Holmese paradoxně mnohem více odpovídalo tomu, co kdysi Doyle nastínil ve svých knihách. To jen filmaři se kdysi rozhodli, že bude lepší udělat z Holmese usedlejšího vyšetřovatele s geniálním mozkem.

Guy Ritchie naštěstí není jedním z takových sucharů, takže když dostal možnost natočit Holmese, vzal to z úplně jiného konce. Konservatismus nechal daleko v minulosti a z proslulého detektiva udělal asociála s brilantní dedukcí, který to má jen krůček od sebedestrukce. Zajímavé bylo též uchopení doktora Watsona, který byl v jedničce podstatně výraznější, než jsme byli doposud zvyklí a jeho vzájemná chemie mezi Holmesem byla nezvykle silná a „parťácká“. Holmes vykazoval v rámci svého vztahu k Watsonovi až téměř obsesivní chování, které je dáno faktem, že jediný Watson rozumí Holmesovu světu.

Dvojka v zajetých kolejích pokračuje. Holmes je stále extrémně vyšinutou postavou, která je v případě dvojky ještě o něco šílenější, neboť se vyrovnává s Watsonovým čerstvým manželstvím. Jde o postavu natolik rozpolceně napsanou, že nebýt Downeyho jistého vedení, mohl by se z Holmese lehce stát nesympatický podivín. Downey má naštěstí charisma na rozdávání, díky čemuž Holmes ustojí i své slabší chvilky.

Jak už to tak u pokračování hitů bývá, je Sherlock Holmes: Hra stínů větší než jeho předchůdce. Tentokrát už máme skoro bondovské schéma – bohatý geniální záporák s touhou ovládnout svět proti bojově nadanému hrdinovi cestujícímu v utajení po celém světě. Větší počet lokací i pestřejší způsob přesunů má bohužel za následek to, že do pozadí ustoupilo samotné vyšetřování. Případ je podobně spletitý a promyšlený jako minule, tvůrci se však výrazně méně věnují stopám a divák má tentokrát jen minimum prostoru pro nějakou vlastní dedukci. Stopy jsou jasně dané a jakmile nějaká ťukne o obraz, Holmes ji okamžitě rozšifruje.

Výprava je opět úchvatná (je fascinující především veškerou míru detailů) a stejně tak hudba, do které si Hans Zimmer přibral pár poznatků z návštěvy Slovenska, kam jel načerpat cikánskou atmosféru. Co lehce drhne je samotné tempo. První půle je výrazně pomalejší, než druhá, nabízí méně zajímavé akční sekvence a vůbec jí chybí údernost prvního dílu, který čerpal z momentu překvapení. O tuhle výhodu dvojka přišla a Ritchie ji nedokázal ničím nahradit. Na druhou stranu se v druhé půli Ritchie tasí s tolika výbušnými nápady, že mu ani nelze příliš vyčítat to, že ho s postupem kariéry začíná více zajímat vizuál, nežli příběh.

Alfou a omegou je samozřejmě obsazení Moriatyho a nejen proto, že podle nepsaných filmových zákonů kvalitu filmu určuje jeho záporák. Moriaty je pro Holmese klíčová postava. Tvůrci měli ohromné štěstí, že v Jaredu Harrisovi našli Downeymu odpovídajícího protivníka. Vedle vysportovaného „Iron Mana“ se možná Harris jeví sešlejší, jakmile se ale ti dva dostanou do přímého křížku, není pochyb o tom, že jsou si rovnocennými soupeři. Možná škoda, že jim tvůrci nedali více společných scén, jako třeba famózní střet nad partií šachů. Chemie herců je natolik dobrá, že by ustáli i film, ve kterém by si jen 90 minut povídali.

V pánském stínu bohužel zůstala Noomi Rapace, která měla ve dvojce vystřídat (v cameo roli hostující) Rachel McAdams. Místo toho je pouhým okrasným doplňkem akčních scén. Jednoznačná škoda. Kdo si naopak zaslouží zmínit je lahůdkový Stephen Fry jako Holmesův bratr Mycroft.

Sherlock Holmes: Hra stínů je důstojným navázáním na povedený první díl s jediným (zato důležitým) nedostatkem – moment překvapení je pryč a místo svěžesti se dostavuje pocit rutiny, která sice šlape, ale chybí tomu ona nenucená hravost. Pořád to stačí na silný nadprůměr. V případné trojce by přesto určitě nebylo na škodu, kdyby se režijně posílilo i samotné vyšetřování (a charakterizace postav). Jednoho megalomana, zajímajícího se jen o techniku a výbuchy, už máme. Byla by škoda, kdyby se po jeho bok zařadil i Ritchie, který se kdysi prosadil právě tím, že vypiplaná (a zatraceně zběsilá!) forma sloužila neméně promyšlenému a vyladěnému obsahu.

Hodnocení: 70%