„Silný příběh – pozitivní emoce – špičkoví herci“. Pod tímto zaklínadlem vstoupily v roce 2004 na televizní obrazovky osudy zaměstnanců První rodinné pojišťovny, seriál, který se nad ostatní povyšoval mimo jiné tím, že sám sebe nazýval televizním románem.
Scenáristka Eva Papoušková (Svatba na bitevním poli) zvolila při psaní velmi jednoduchou, ale jak se záhy ukázalo také mimořádně účinnou metodu: Navzdory proklamovaným pozitivním emocím svým hrdinům od prvního dílu ubližovala, jak jen to šlo. Český divák byl natolik zaskočen nebývalým množstvím ran osudu, že se k obrazovce pravidelně vracíval, neboť ho upřímně zajímalo, jak si s tím „jeho“ hrdinové poradí. Navíc happy end o velké lásce podváděného ředitele Tomáše Krause (Miroslav Etzler) a ovdovělé těhule Aničky (Alena Antalová) byl od začátku evidentní.
Výsledek se dostavil. Byla z toho nejen vysoká sledovanost, ale v anketě TýTý i tituly Seriál roku a Absolutní vítěz.
Silný příběh? Aneb jak co nejvíc natáhnout nic
Jak díly a série přibývaly, narůstal také počet hrdinů a vztahů rodinných i milostných, minulých i současných, veřejných i utajovaných… „Televizní román“ se prostě zvrtnul v telenovelu, které dominoval kýč všech kýčů – láska osudem zmítané krásky Dagmar Krausové (Kateřina Brožová) k ušlechtilému šarmantnímu postaršímu milionáři ze zámku, doktoru Krásovi (Jaromír Hanzlík).
Pátá – momentálně vysílaná série – už ale nemá ani to. Ředitel Kraus hned v úvodu ovdoví (protože Alena „Anička“ Antalová komplikovala natáčení častými těhotenstvími), dlouho trpí, potom vzplane horoucím citem k vdané kolegyni z práce Jolaně Hábové (Jitka Schneiderová) a nakonec k dospěje k názoru, že pozornost si zaslouží hulvátským manželem pronásledovaná žena ze sousedství Klára Koutná (Kateřina Wintrová). Vedle této ústřední story se dál páruje (Kekulová-hrobník, Marie-Vrána, Karolína-Luboš, Jakub-Sylvie…) i párá (Karel Kraus-Marie, Karolína-Franci, Koutná-Koutný…), případně obojí (Hábová-Hába, Ondřej-Valerie…). Všechno se přitom děje metodou šup-šup. Autorka se neohlíží na charaktery postav (jsou-li nějaké), jejich minulost i zásady, prostě hledá někoho, koho ještě nespojila a spojit by mohla. Jak hloupá spojení to mnohdy jsou, dokazuje to, že je nedokáží přesvědčivě ztvárnit ani tak kvalitní herci, jakými bezpochyby jsou například Jiřina Bohdalová a Petr Kostka.
Otázka „kdo s kým“ prostě zůstává ústředním tématem a hybatelem vyprávění, ať se děje, co se děje. O zajímavější témata se sice tu a tam zavadí (staří a nepotřebnost Kekulové, rakovina Heleny, výbušná domácnost, v níž muž žije se svojí manželkou i milenkou zároveň…), ale jen co autorka nějaké jablko nakousne, už od něj zbaběle utíká, neschopná ho vytěžit, představit v překvapivém světle, naservírovat divákovi ve skutečně silné emoci. Výsledkem je povrchnost, fádnost, unylost, bezpohlavní omyvatelnost.
Špičkoví herci? Aneb jak z kvality udělat šedý průměr
S Pojišťovnou štěstí (nebo režisérem Jiřím Adamcem?) spojila svá jména řada tvůrců, kteří si jinak práci velmi pečlivě vybírají a jsou zvyklí klást nejvyšší nároky na sebe i ostatní (Hanzlík, Bohdalová, Nárožný, Winterová…). To, co se ještě před šesti lety mohlo díky cenám TýTý zdát správnou volbou (ale ruku na srdce, jakou výpovědní hodnotu tyto ceny mají?), se dnes ukazuje cestou do pekel.
Scénář je a vždycky byl spíš průměrný až podprůměrný, lepším ho dělal jen fakt, že na rozdíl od jiných seriálů se natáčel v reálných prostředích, čímž u diváků budil dojem lepšího zboží. Navzdory enormní snaze všech zainteresovaných (Miroslava Etzlera zejména) v něm ale nikdy nebylo co hrát. Jedinému, komu se to aspoň v prvních sériích dařilo, byla Jiřina Jirásková, která z paní Kekulové dokázala udělat kromobyčejně příjemnou a zajímavým způsobem vykloubenou postavu. V páté sérii se to už ale nedaří ani jí.
Pojišťovna štěstí se tak ukazuje po nějakých sedmdesáti dílech dokonalou pastí pro všechny zúčastněné: 1) z výjimečných hereckých jmen, kterých si diváci kdysi hluboce vážili, udělala tuctové nosiče (přestávkové) reklamy, 2) z ceněného seriálového režiséra Jiřího Adamce (na jedné straně Sanitka, na straně druhé komunistickou ideologií zprohýbaní Rodáci) symbol ambiciózní bezradnosti, kterému není radno svěřovat chystané pokračování Sanitky, protože stojí zcela mimo moderní a progresivní trendy.