Recenze: Svítání

V roce 2019 přestalo být lidstvo dominantním druhem. Upíři ovládli zemi a přizpůsobili tomu veškeré okolí. Každý tu změnu vnímá po svém. Charles Bromley (Sam Neill) pochopil po proměně komerční potenciál celé situace, začal odchytávat lidi a udělal z nich obří konzervy na peníze. Edward (Ethan Hawk) upírem být nechtěl, ale proměně neunikl. Přesto se nevzdal svých principů, odmítá pít lidskou krev a v rámci výzkumu se usilovně snaží najít její náhradu, která by lidstvo uvolnila z potravního řetězce. Edwardův bratr je naopak se změnou spokojený, neboť jako člověk byl „nikdo“, ale jako upír se lehce vypracoval. A pak jsou tu lidé jako Charlesova dcera, která proměnu odmítla a před novým systémem uniká. A mimochodem tu hraje taky Willem Dafoe, ale u něho je lepší víc neprozrazovat.

Tolik ke zkratce ke Svítání. Jedno se tvůrcům musí přiznat. Mají svůj svět promyšlený. Každý detail potěší, každý další minuta odkryje nějakou tu vychytávku ze světa, kde je slunce nepřítelem. Jenže jen dobré nápady nestačí. Fakt, že je příběh klasickou story o jedinci, který se vyčlení ze společnosti a za cenu vlastního zatracení je ochoten změny, není nutně na škodu. Problém je spíše v jistém apatickém podání, díky kterému se tvůrcům nedaří dolovat patřičné emoce. Dokonalým příkladem této nezúčastněnosti je hlavní hrdina, o kterém vlastně moc nevíme. Zkrátka chce změnu. Chápeme ty motivy. Chápeme i jeho samotného. Nějaké hlubší souznění se ovšem hledá těžko. Nabízí se srovnání s tématicky spřízněným snímkem Kurta Wimmera Equilibrium, který operoval s podobným systém vlastního vesmíru a hrdiny na jeho okraji, emocionálně šlo ale o silnější kalibr.

Není to dáno tím, že by se tvůrci nesnažili. Ideálním příkladem budiž konflikt mezi dcerou-člověkem a otcem-upírem, který dává filmařům ohromné možnosti. A oni se je snaží využít na maximum – přímá konfrontace, zrada, odsouzení, nezlomnost a smutné vyvrcholení. To vše ve Svítání je, nic z toho ovšem skutečně nezasáhne! Když John Preston běžel za osudem v červených šatech a poté se s pláčem zhroutil na schodech, cítil jsem mrazení v zádech. Při zdejším pochodu smrti jsem pouze přemýšlel „sakra, tohle by mělo být působivé, tak proč na to koukám se stejnou nezúčastněností, jako na reklamy na vložky?“. Podobně matně vyznívá většina potencionálně silných scén, u kterých to stále vypadá, že to směřuje k něčemu velkému a pak se nic nestane.

Svítání bohužel selhává v celkové působivosti podání. Mozek se nakrmí, protože je tu hodně myšlenek, řada z nich srozumitelně (a rozumně) prezentována a nejedna alegorie se současnou společností je hodná diskuze (vyčerpávání zdrojů, rasismus, chamtivost, boj s přírodou atd.). Osobní zápal se ale nedostaví. Diváka se nestane součástí hry. A nic na tom nemění solidní výkony všech zúčastněných, především pak excelentního Sama Neilla.

Svítání není špatný film. V rámci svého žánru je dokonce nadprůměrný a díky chytrému scénáři je dost možné, že o něm budete diskutovat déle, než o jiných, procentuelně lépe hodnocených  filmech. Jenže nestrhne. Veliká škoda polovičaté režie, která tomu všemu nedokázala dát patřičnou údernost. Zůstala podívaná, lehce zaměnitelná s kteroukoli lepší epizodou Krajních mezí. To není nutně málo. Ale potenciál tu byl jednoznačně větší a to víc bezzubý (ehm) výsledek zamrzí.

Hodnocení: 65%