Máme tu dobře memovatelného ducha Davida Harboura. Škoda, že o něm Netflix nevyrobil lepší film

Povídka Ernest od amerického publicisty na volné noze Geoffa Manaugha je satirickým vyprávěním o duchovi, který se stane senzací sociálních sítí. Rodina, jež ho najde, rozhodně nevolá manžele Warrenovy ani Krotitele duchů, místo toho přízrak hned natočí na mobil a postupně z něj udělá virální senzaci.

Dokonce i duchovo jméno má co dělat s masmédii – lidé ho pojmenovali Ernest, protože se prý podobá herci Ernestu Borgninovi. Příběh vypráví o hypermediálním světě, kde fakt, že po světě chodí duch mrtvého člověka, nevzbuzuje skutečný údiv, ale stává se krátkodobou kuriozitou, na níž si každý chce přihřát svou sebeprezentační polívčičku. Samotný Ernest se stává spíš obětí mediální ždímačky než hrozivým monstrem.

Filmová adaptace s názvem Máme tu ducha tenhle motiv nějakou dobu rozvíjí, ale pak ho pohřbí pod nános dalších dějových posunů, které většinou stihne nějak rozehrát, ale jen málokdy uspokojivě uzavřít. Žádný z nich navíc není nijak objevný nebo podnětný. Film začíná jako duchařský horor a pak postupně sklouzne přes mediální satiru někam k duchařské variaci na E. T. Mimozemšťana s prvky teenage romance a nakonec prakticky odnikud vykouzlí thrillerové finále.

Děj je stejnou měrou roztěkaný a mdle konvenční. Děje se toho hodně, ale všechno už jsme mnohokrát viděli v lepším podání. Tady to navíc nedrží moc pohromadě. Je sice hezké, že scénář dá teenagerskému hrdinovi Kevinovi stejně starou parťačku Joy a nechá mezi nimi přeskočit jiskru, ale Joy v samotném ději nemá žádnou jinou funkci než doprovázet Kevina.

Spisovatelka, paranormální vědkyně a spolupracovnice tajných služeb Leslie Monroe má naopak roli cekem zásadní, ale od začátku je to dost rozháraná postava – neúspěšná spisovatelka paranormálních románů, která je zároveň špičková vědkyně pracující s vládou. Rasové menšiny jsou tu také spíš prostě zastoupené konkrétními jedinci než vysloveně reprezentované svými kulturami a životními styly.

Největší problém celého filmu je ale ústřední postava ducha Ernesta, který ve filmové verzi nemá tvář Ernesta Borgnina, ale podobu herce Davida Harboura. Ten se sice v hlavní roli snaží, co může, ale bohužel tu většinou nemá moc co hrát. Ernest je ve filmu němý (nikdy se nedozvíme proč) a kvůli ztrátě paměti nemá vlastně žádnou osobnost. Vlastně je to trochu E.T. – až na to, že namísto roztomilého mimozemšťánka vypadá jako poloprůhledný čtyřicátník s přehazovačkou. Harbour se tuhle pozici snaží důstojně herecky obhájit ze všech sil a pomáhá si především mimikou vypůjčenou od mistrů němé grotesky, např. Stana Laurela.

V nejlepších komediálních momentech (kterých není moc) má nakročeno k tomu stát se dobře memovatelnou komediální postavičkou. Častěji se ale jeho Ernest hroutí pod nákladem protichůdných nároků, které na tuhle rozplizlou postavu scénář naložil – má být podle potřeby komický, děsivý i dojemný, a to všechno beze slov a většinou i bez velké opory v ději samotném. To, že mu sekundují uznávané komičky Jennifer Coolidge, Erica Ash a Tig Notaro, mu moc nepomáhá, protože žádná z nich nedostala šanci předvést nic výraznějšího než variaci na stereotypní postavy extravagantní moderátorky, ustarané matky/manželky a upjaté vědkyně.

Víc bychom určitě čekali i od režiséra a scenáristy filmu. Christopher Landon má za sebou vtipnými nápady nadupanou zombie komedii Skautský průvodce zombie apokalypsou a dva filmy, které překlápí zápletky rodinných komedií do hororových poloh – vyloženě sofistikovanou slasher verzi Na Hromnice o den více uváděnou jako Všechno nejhorší a parafrázi Mezi námi děvčaty s názvem Slečna bestie. Mnohem raději bych od něj viděl hororovou verzi například Malých géniů (které mnoho žebříčků považuje za nejhorší rodinný film všech dob) než tuhle neslanou nemastnou selanku. Skoro to vypadá, jako by si, podobně jako většina tvůrkyň a tvůrců, když mají natáčet pro Netflix, schválně hodně snížil laťku a ještě k ní vyrazil vycházkovým tempem.

Landon pořád umí natočit scénu s hororovou atmosférou, akční pasáž i komediální výstup, ale v tomhle filmu jako by rezignoval na veškerou osobitost. Jestliže ve svých starších filmech dokázal přiznat inspiraci osmdesátkami či devadesátkami, ale posunout ji do současnosti, pak v Máme tu ducha zůstal trčet pár let před koncem milénia. Na to, že jde o film zčásti zaměřený na současná online média a sociální sítě, se v něm jejich estetika vlastně téměř neobjevuje.

Landonova novinka vypadá jako trochu levnější rodinný film z devadesátek. Nebýt pokročilých digitálních efektů u samotného Ernesta, tak je zcela zaměnitelný s útulně ponurými, ale tradiční rodinnou láskou patřičně prohřátými časoprostory filmů jako Casper nebo Strašidelný dům. Ve filmu navíc bezdůvodně a trochu nepatřičně hraje především stará hardrocková hudba, i když pro žádné nostalgické sentimenty tu jinak není prostor. Jen málo podobných snímků (a také dosud žádný Landonův) navíc trvalo nesoudných 127 minut.

Netflix bývá často označovaný za internetovou verzi televize nebo videopůjčovny. A Máme tu ducha opravdu asi nemá větší ambice než být oddechovým rodinným filmem „na nedělní odpoledne“. To je kategorie, která měla v recenzích vždycky dost pejorativní nádech, který na nový Landonův film perfektně sedí. Je to přesně ten typ snímku, u kterého je hranice mezi „filmem, u kterého máme chuť vypnout“ a „filmem, který máme chuť vypnout“ hodně tenká.

Devítidílný seriál The Last of Us, jenž je dostupný na HBO Max, vychází ze slavné stejnojmenné videohry. Povyšuje žánr postapokalyptického zombie hororu z pouhé akční vyvražďovačky na psychologické drama. Obsazení ani celkové provedení nemohlo být lepší.