Thriller V zajetí mysli chce být novou Sedmičkou, nezvládá se ale vyrovnat ani jejím kopiím

V případě thrillerové novinky V zajetí mysli se tvůrci rozhodli, že inspirace jednou klasikou by byla málo, a tak tu máme i ozvěny Mlčení jehňátek (1991) s Jodie Foster a Anthonym Hopkinsem. Posuďte sami: město terorizuje sériový vrah a policie si neví rady, neboť oběti jsou naaranžované ve stylu vraha, který si říká Umělec (John Malkovich) a momentálně sedí v cele smrti, kde odpočítává poslední hodiny. Dvojice detektivů ho musí požádat o pomoc, přičemž nováček Mary Kelly (Melissa Roxburgh) je tou, s níž je ochotný mluvit, zatímco její zkušenější parťák (Martin Lawrence) se snaží vyrovnat s vlastní minulostí. A přirozeně má nestabilní povahu.

Ozvěny slavných předchůdců jsou nepřehlédnutelné, a to jsem nezmínil zdaleka všechny žánrové vzory. Kdyby se sestavoval seznam potřebných ingrediencí pro podobný druh podívané, snímek V zajetí mysli by většinu kolonek vyplnil. Což nemusí být nutně ke škodě. Určitá míra klišé může být divácky příjemná, protože nám umožňuje snáz se orientovat v ději i v postavách.

Bohužel i v nejlepších momentech je tenhle kousek ve stínu slavnějších předchůdců, a to nejen těch zmíněných špičkových, ale i lepších béčkových imitací (Anděl smrti, Vraždy podle Jidáše). Nikdy, ani v jeden jediný moment, film nezíská osobitý tvar. Pokaždé jen vytváří echo již vyřčeného. Což sice v praxi znamená, že má některé solidní vypůjčené základy, ale musíte být naprostý žánrový diletant, aby vás dokázaly opravdu překvapit.

A protože tu rozpočet podle všeho nebyl největší (oficiální výše ovšem zveřejněna nebyla), prakticky celý film se odehrává za dne a hezkého počasí, což tomuhle žánru také úplně nepřidává. Dostat do ruky podobnou látku lepší režisér, možná by z toho něco bylo. Mauro Borrelli (těžko koukatelné béčko Mimozemská invaze s Wesleym Snipesem) ale příběh patřičně neprodá. Případem nás provede bez energie či zajímavě vystavěných scén, konflikty nemají patřičnou energii a to platí i pro scény s vrahem. Jde o naprosto rutinně odvedenou práci na úrovni průměrné televizní kriminálky, což je ale vzhledem k předchozí Borrelliho tvorbě vlastně pochvala.

Nejvíc se slabé vedení odráží na finále, kdy pointa, jakkoli sporná, by pod správným režijním uchopením možná nějaký dopad měla. Není to tak, že by bylo závěrečné odhalení vyloženě šokující. Ale má něco do sebe a je přesně na hraně mezi geniálním a pitomým, kdy o výsledném dojmu rozhodne vypravěč. Což tady nevyšlo.

Něco málo by mohli zachránit herci, ale i zde se bavíme o nevzrušivém průměru. Je bez debat netradiční vidět Martina Lawrence (Mizerové) v nekomediální roli, výrazný dojem ale nezanechá. To samé platí pro jeho parťačku Melissu Roxbhurg. Nejvděčnějším elementem obsazení je John Malkovich, což ale nejspíš málokoho překvapí. A stále se bavíme o pouhém odlesku jeho záporáckých vrcholů (Con Air, Ripleyho hra).

Také mám pocit, že v případě podobných kousků je chybou zobrazovat scény vrahových aktivit, neboť je tím dopředu eliminovaný prvek překvapení, když pak vidíme jeho výsledné dílo (které by navíc sneslo šťavnatější podobu). Není jediný důvod, proč za film platit v kině. Kriminálek na podobné téma vzniklo bezpočet, mnohé jsou výrazně lepší a většina je legálně k dohledání online.

Nicméně sluší se dodat, že tenhle nováček není žádné hrůzostrašné peklo. Jen skrznaskrz průměrná televizní kriminálka, která je zajímavá pouze tím, že v ní Lawrence hraje úplně první ryze dramatickou roli ve své třicetileté kariéře. Nic dalšího za zmínku nestojí.

Málokterý zločin v dějinách láká tolik pozornosti jako atentát na prezidenta JFK, jenž se odehrál 22. listopadu 1963. Režisér Oliver Stone o tom již v roce 1991 natočil hraný film. Od té doby přibylo mnoho nových informací…