Nejoslavovanější film roku je plný zvratků a odporných boháčů, s nimiž se nemazlí

Když jihokorejský Parazit vyhrál čtyři Oscary, pro filmaře to byl jasný signál. Příběhy o kapitalistické společnosti, v níž chudí zobou zbytky z podlah boháčů, jsou ve světě ponořeném do konformismu a pozérství baštou pro intelektuální publikum, které se rádo směje lidské ješitnosti a tleská vychytralosti nuzného služebnictva.

Švédský režisér Ruben Östlund patří díky filmům jako Vyšší moc a Čtverec k čelním kritikům moderního úpadku a ve své novince s názvem Trojúhelník smutku nechává filipínský personál uklízet hektolitry zvratek a výkalů, které po sobě zanechají movití turisté na výletní jachtě. Podobně jako v Parazitovi využívá několika odlišných žánrů, tentokrát ke znázornění paradoxní nátury marxistického učení, které vyzývá k beztřídní společnosti a současně inspiruje ty nejtvrdší formy společenské totality. A dokud v příběhu rozděleném do tří kapitol nezačneme hledat šokující sdělení, jde o nápaditou a napoprvé zábavnou hříčku.

Jde o příklad sebeuvědoměle vyprávěného snímku, který své záměry a postoje nejprve otevřeně deklaruje na protagonistech, jimiž opovrhuje, a následně zcela změní kulisu a chce publikum nechávat přemýšlet. Nejprve sledujeme mladý milenecký pár živící se modelingem, který se nekonečně dlouho dohaduje nad tím, kdo a proč měl zaplatit účet v luxusní restauraci. Každý přitom dává okázale najevo, že mu o peníze nejde, i když opak je samozřejmě pravdou.

Pro dvojici krásných lidí, která žije jen ze svého vzhledu a v práci je lidmi z castingu ponoukána shlížet na ostatní s opovržlivým výrazem, je vše pouze netečná hra a otázka principu. Musí si neustále dokazovat dominanci nejen jeden na druhém, ale především na všech ostatních – během luxusní výletní plavby, již se posléze účastní, musí být dívka Yaya (Charlbi Dean) na všech fotkách určených pro followery naprosto perfektní a vyzývavá. Její přítel Carl (Harris Dickinson), s nímž tvoří pár pouze proto, že jeho atraktivní vizáž jí může zajistit větší prestiž a více followerů, na ni žárlí a na výhodnou partii si jen hraje – schválně si se zájmem prohlíží zásnubní prsten za 28 tisíc euro, přestože se předtím dohadoval i kvůli účtu v restauraci.

Zážitková plavba je těchto povrchních individuí plná a snaživě se usmívající personál, jemuž v očích blyští eurové bankovky s vidinou spropitného, je ochotný sám sebe degradovat na poslušné otroky. Bohaté osazenstvo je přehlídkou snobství a autoritářské elity, která se ale křečovitě snaží vytvářet atmosféru rovnocennosti. Pracující například přinutí jít se vykoupat a sjet do vody po klouzačce, přičemž pod taktovkou Östlunda to vypadá, jako kdyby cvičené opičky bavily znuděné platící zákazníky.

Film opouští dialogovou břitkost a realistické situace na úkor gradování satiry. Pokud jste si někdy elitářskou vrstvu představovali jako prasata v Orwellově Farmě zvířat, která se rochní ve vlastních zvratcích a výkalech, pak vám Östlund udělá radost. Slavnostní večeře na rozbouřeném moři se zvrhne ve festival zvracení, kde si bohatí chtějí zachovat tvář a cpou do sebe gurmánské chody a šampaňské – a to navzdory mořské nemoci a nutkání házet šavli na všechny strany.

„Komunisté čtou Marxe, ale antikomunisté ho chápou,“ se smíchem sděluje ruský oligarcha a kapitalista Dimitry (Zlatko Buric) kapitánovi lodi (Woody Harrelson) a jejich výměna slavných politických výroků vrcholí v opileckém kázání o hyenismu demokratické civilizace, které přes mikrofon vysílají do celé poblité a pokálené lodi. Östlund dožene svou kritiku třídní pyramidy v rádoby beztřídní společnosti, v níž z vrcholu putují směrem dolů pouze fekálie a skryté pohrdání, na maximum. A kdyby v té chvíli skončil a drze nechal publikum v záchvěvech smíchu, odporu i uvažování, mohlo jít o jednu z nejzábavnějších filmových alegorií.

Jenže režisér a scenárista v jednom se chce svou nabytou převahou nad publikem opájet a pro poslední kapitolu si odskočí někam mezi Pána much a infantilní komedie Ztroskotaná láska či Trosečníci s Madonnou. Všechny stanovené společenské hranice v této modelové situaci na opuštěném ostrově mizí a příběh zdlouhavě a zbytečně dokresluje to, co už v prvních osmdesáti minutách vyřkl se vším všudy.

Po všem dříve viděném už film nebereme tolik vážně a postavy chápeme jako karikatury. Humor se v poslední části, která by za normálních psychologických podmínek byla survival dobrodružstvím, omezuje na opakované vtípky, které značí totéž – boháči jsou mimo svou komfortní zónu směšní a k ničemu a dosud utlačovaná dělnická třída přebírá žezlo, jelikož ovládá výrobní sílu (v tomto případě lov ryb či rozdělávání ohně).

Konec parafrázuje Parazita i na úrovni jednotlivých záběrů a nadějně rozehraný a nepředvídatelný příběh se rozplizne v nepřekvapivé formální cvičení. Ani ne tak z pohledu stylu, který se spoléhá jen na kontrasty mezi vycíděným luxusním prostředím v první a nehostinnou divočinou ve druhé polovině. Režisér si pohrává spíše se samotnou satirou, která je nějak automaticky považována za intelektuální a jejíž hranice, stejně jako hranice vkusu festivalového publika, Östlund testuje začleňováním fekálního humoru jako od party kolem Setha Rogena.

Mnoho diváků a divaček bude z Trojúhelníku smutku nadšeno a vzhledem k ojedinělosti výše popsaného přístupu k tomu, co lze ještě považovat za intelektuální satiru, bych si jej nedovolil nikomu nedoporučit. První polovina byla i pro mne příjemným zjevením s uvolněnými herci a výtečným komediálním načasováním. A nikoli se špetkou, nýbrž s hrstmi pichlavých, byť nijak objevných postřehů o dnešní společnosti, v níž se k totalitním stavům sklouzává mnohem snáze, než si obyvatelé mnoha částí světa připouští.

Filmové dílo je ale složené ze začátku, prostředku i konce, a když vám veškeré argumentační střelivo dojde moc brzy, musíte být hodně zázračný režisér. A tím Östlund v porovnání s rafinovanějším Bongem Joon-ho, jehož Parazit zapracoval své myšlenky do poutavějšího vyprávění, bohužel není. Trojúhelník smutku je ostatně po jeho konceptuálních dílech úkrokem k lidovějšímu mainstreamu, kvůli čemuž je zřejmě snadnější vše prokouknout.

Nový životopis o zpěváku Elvisovi Presleym má 160 minut, ale trvat by mohl klidně i déle. Je to film o rychlém vzestupu a pomalém pádu. Formálně je mnohem nápaditější než nedávná úspěšná, ale nudná Bohemian Rhapsody.