Všechny staré nože: Nový thriller míchá intriky, osudovou romanci a trauma z 11. září

Agenti CIA Henry Pelham (Chris Pine) a Celia Harrison (Thandie Newton) byli před několika lety součástí jednotky, která se ve Vídni pokusila zabránit teroristickému útoku. Operace nedopadla dobře. O dekádu později je Henry pověřen, aby incident znovu prošetřil. Nové důkazy naznačují, že tehdy kdosi prozradil teroristům klíčové informace. A jednou z podezřelých je i Celia.

Všechny staré nože režiséra Januse Metze (výborné sportovní drama Borg/McEnroe) je dalším snaživým exkluzivním přírůstkem do války streamovacích platforem. Zatímco Netflix v poslední době sází spíše na výbušná témata, kde často nechybí krev, Prime Video to kousky jako Jack Ryan a Reacher zkouší o něco komornější cestou. I Všechny staré nože do tohoto mustru zapadají. Navzdory sexy špionážní zápletce jde o velmi pomalý thriller oldschoolového střihu, v němž absentuje akce, který sází výhradně na dějové zvraty a herecké výkony a v němž se 90 % času mluví.

Strukturou jde v podstatě o sérii výslechů, které vede Henry se svými podezřelými, kdy je nám postupně odkrýváno, co se tehdy stalo. Snímek neklame tělem. Přestože zpovědi svádějí k zavádějícím informacím, o blafování tu nejde. Bavíme se o konkrétních dílech skládačky, jimiž je celkový obraz postupně doplňován, dokud se nedostane k finálnímu verdiktu. Nechybí politický podtext, ale má spíše jemně doplňující charakter.

Je vidno, že má scenárista Olen Steinhauer (špionský seriál Berlínská mise) s podobnou tematikou zkušenosti a pracuje s ní velmi důsledně. Ostatně, při psaní scénáře vycházel z vlastního stejnojmenného románu, který bude s největší pravděpodobností ještě podrobnější. Zatímco však knihy i seriálový formát poskytují svým autorům (pokud o to stojí) dostatek prostoru i pro zázemí postav, v případě celovečerního projektu je třeba být úspornější a vychytralejší. A tady bohužel Steinhauer víceméně selhává.

Samotná hra s hledáním pravdy je dostatečně spletitá a srozumitelná. Pracuje ovšem s hrdiny, kteří jsou nám cizí. Mohou prožívat ta nejsilnější dramata, ale pokud k nim nemáme blízko, je to vesměs jedno. Henry a Celia jsou skutečnou páteří příběhu, víme o nich ale příliš málo. U Celie, která je spíše podpůrným charakterem, by to tolik nevadilo. Henry je ale vyprázdněná figurka bez řádné expozice, jejíž následné vnitřní drama je sice zajímavé, ale emociálně se publika nedotýká. Pokud ano, je to čistě pro nasazení obou herců. A ani s největším vypětím sil nemohou zamaskovat prázdnotu svých postav, o kterých víme vlastně jen to, že se kdysi strašně moc milovaly. Nemluvě o tom, že jejich chemie není zdaleka tak silná, jak by bylo třeba.

Je mi to líto už proto, že dějově to Steinhauer opravdu nemá vymyšlené zle. Správně odkrývá vodítka, zbytečně nemate a ve finále mu všechna potřebná kolečka zapadnou na správné místo. Namísto emociálně zničujícího zúčtování je ale konec v současné podobně jen chytře promyšlenou fabulí.

Nejednou jsem si během sledování filmu říkal, co by s něčím takovým svého času udělali třeba Harrison Ford a Roman Polanski. Ale je rok 2022 a navzdory tomu, že jsem se nenudil, nemůžu Všechny ostré nože příliš doporučit. Bavily mě jako konstrukt. Jako osudový film o vztahu dvou lidí, kteří možná –⁠ a možná ne –⁠ byli stvořeni jeden pro druhého, už tolik ne.