The Beatles: Get Back přináší unikátní pohled do zákulisí nejslavnější kapely dvacátého století

Beatles. Jedno slovo, jeden neuvěřitelný kulturní a umělecký odkaz, čtyři geniální hudebníci. John Lennon, Paul McCartney, Ringo Starr a George Harrison vytvořili v průběhu šedesátých let společenský fenomén přezdívaný beatlemánie a jejich hudba, absorbující nespočet prvků od rokenrolu až po indické folkové melodie, dosáhla nenapodobitelné progresivity.

Přes všechny úspěchy a uznání se ale legendární kvartet ocitl na mrtvém bodě. Dokument The Beatles: Get Back od Petera Jacksona zavádí publikum právě do tohoto „stagnujícího“ období na sklonku šedesátých let. Beatles sice stále vydávali nová alba, ale poslední koncert odehráli v létě 1966. A uvnitř kapely zavládly neshody, jakým směrem se dál vydat. Vzpruhu znamenalo vystoupení v The David Frost Show roku 1968, kdy Brouci před přítomným publikem zahráli slavný single Hey Jude. To je inspirovalo k neotřelému projektu a v únoru 1969 začali v pronajatých ateliérech zkoušet na živé televizní vystoupení, v němž hodlali předvést své nové písně. Natáčel je při tom režisér Michael Lindsay-Hogg, jenž pořídil přibližně šedesát hodin obrazového a 150 hodin zvukového materiálu v rámci výroby filmu Let It Be – tedy dokumentu ze zákulisí vzniku stejnojmenného alba Beatles, které vyšlo jako poslední, přestože další album Abbey Road vzniklo až po něm.

A právě tento bohatý materiál posloužil Peteru Jacksonovi pro jeho dokumentární novinku The Beatles: Get Back, pojmenovanou podle McCartneyho písně, již složil právě v únoru 1969 a podle níž mělo být poslední album původně nazváno. Novozélandský režisér a jeho tým dostali k dispozici veškeré záznamy, které Lindsay-Hogg nastřádal, a probírali se jimi celé čtyři roky. Výsledkem je třídílná a takřka osmihodinová série, která nezvykle intimním způsobem přibližuje jeden měsíc ze zákulisí ikonické skupiny, vrcholící živým vystoupením na střeše londýnského nahrávacího studia. Jde o čistou a nesmírně vtahující dokumentární práci, kterou si asi nejvíc užijí skalní fanoušci Beatles, avšak její informační a historická hodnota dalece převyšuje obvyklé dobové koláže se vzpomínajícími pamětníky.

Pravda, právě dynamickou dobovou koláží začíná první díl série, který trvá dvě a půl hodiny (druhý pak 170 minut a třetí 138). Jackson v něm současné publikum ve stručnosti seznamuje s počátky i nejslavnější érou Beatles, datovanou mezi roky 1963 a 1966. A následně nás uvádí do základního kontextu, který jsem nastínil v předchozí části textu. Součástí materiálu je také návštěva Indie v roce 1968, z níž si členové kapely odnesli nové hudební, morální či náboženské podněty a která se několikrát připomíná v krátkých flashbacích. Tento subjektivnější přístup ovšem jinak ustupuje zcela objektivnímu pozorování, které nechává promlouvat výhradně čtveřici protagonistů a jejich spolupracovníky v nahrávacím studiu. Záběry se pomyslně noří do kalendáře a Jackson se věnuje každému pracovnímu dni v únoru 1969, jehož vrcholem je poslední živé představení kapely před oficiálním rozpadem roku 1970.

Get Back primárně funguje jako dokument o dokumentu, přičemž jeho působivost tkví už ve zcela odlišných motivacích Lindsayho-Hogga a Petera Jacksona. Roku 1969 bylo účelem celé akce spíše vytvoření nové a zpočátku nespecifikované atrakce, jejímž prostřednictvím by Beatles po monotónním tvůrčím procesu pookřáli. Kamery a mikrofony v ateliéru měly zachytit tvůrčí proces kapely a zároveň předkládat narativní film, směřující k veřejnému vystoupení. Přemýšlelo se o televizní show, ale také o koncertu poblíž Tripolis u mořského pobřeží. A byť už tehdy existovalo mezi hudebníky jisté napětí a po smrti manažera Briana Epsteina roku 1967 Beatles hledali svou tvář, o možném rozpadu skupiny asi nikdo z tvůrců nepřemýšlel. Mělo jít naopak o nový začátek.

K rozpadu ale následně došlo a události před vystoupením na střeše studia

Apple byly s odstupem vnímány jako labutí píseň Beatles, rozklížených neustálou a nechtěnou přítomností Lennonovy přítelkyně Yoko Ono a uměleckými neshodami. Skládání a nahrávání alba, které bylo z Get Back nakonec přejmenováno na Let It Be, mělo být podle některých vyjádření dokonce nepříjemným peklem. A tehdy přichází na scénu Jackson se svým čtyřletým projektem. Vzešel z něj unikátní časosběr, který desítky hodin materiálu zredukoval na pouhých osm a zachoval přitom naprosto přirozený a kontinuální tok událostí, lépe řečeno interakcí hudebníků během období, které bylo mnohými chápáno jako zlomové. Get Back je tedy pátráním, které se spoléhá na to nejvýmluvnější – tedy na takřka nepřetržité a autentické záběry a interakce svých „subjektů“.

A navíc, s několika nutnými výjimkami, nerecykluje jediný záběr, jenž se už objevil ve finálním osmdesátiminutovém sestřihu Hoggova dokumentu Let It Be. Jackson použil pouze původně vyřazený materiál, snímaný z alternativních úhlů kamery, čímž podtrhl protichůdnost a časovou prodlevu obou filmařských vizí. Zatímco Lindsay-Hogg svým osekaným Let It Be dodal divákům jen krátký vzruch, který nijak neuváděl na pravou míru spekulace o napětí a konfliktech, Jackson hodlal fanouškům předložit pravdivý, nezkrácený a nepřikrášlený obraz únorových událostí.

Jackson místy užívá nutné stručné mezititulky, které osvětlují rozsáhlejší kontext či seznamují se zainteresovanými lidmi. Díky tomu nejsme ochuzeni o jméno a postavení jediného přítomného aktéra – od členů kapely přes režiséra a kameramany až po policejní úředníky, kteří v závěru řeší rušení klidu během střešního vystoupení. Tento dokumentární aspekt pomáhá sledujícím, aby se v souvislostech plně orientovali a mohli se soustředit na to nejdůležitější, tedy na reálné archivní záznamy zkoušejícího a diskutujícího kvarteta. Většinu z dlouhé stopáže opravdu zabírají promyšleně sestříhané momentky z ateliéru a z nahrávacího studia Apple, během nichž kapela vyhrává nejen nové písně, ale i některé klasické hity či skladby od jiných interpretů.

Jistě, McCartney, Lennon, Starr i Harrison celou dobu věděli, že jsou nahráváni, ovšem Hogg v některých chvílích neváhal použít i skryté kamery či odposlouchávání, což Jacksonovi poskytlo nezaměnitelně intimní a cenný materiál. Příkladem budiž hlavně soukromý rozhovor Lennona s McCartneym, v němž John vyjadřuje rozpaky nad některými rozhodnutími Paula, stavícího se do pozice opravdového lídra skupiny. Pokud ale čekáte dlouho ukrývané zobrazení vzájemné nevraživosti a hádek, dokument vás naštěstí zklame. Je zřejmé, že Jackson si prošel veškerý dostupný materiál píď po pídi a vytvořil ohromně komplexní jednoměsíční portrét, v němž excesivní vystupování aktérů neexistuje, nahrazují jej o poznání subtilnější podněty. Společně s kapelou se převážně usmíváme a okamžitě jsme nakaženi hudebním entuziasmem čtyř géniů, schopných složit zásadní hit doslova „na koleni“. Neustále přítomná Yoko Ono rozhodně není nežádoucím vetřelcem, nýbrž jakousi neoddělitelnou polovičkou Johna Lennona, která za celou dobu pronese jen pár slov. A její občasné vřeštění do mikrofonu doprovází nadšené bubnování McCartneyho.

Get Back je dílem, jemuž je navzdory občas přehnané délce potřeba vnímavě naslouchat. A skládat si příčiny pozdějšího rozpadu jen z přátelsky vedených dialogů, stejně jako z pečlivě zmapovaného vývoje celého měsíčního procesu. Nemožnost shodnout se na přesném budoucím směřování má za následek zrušení plánovaného vystoupení, které bylo původně hlavním deadlinem kapely a tedy i Jacksonova dokumentu. Představení na střeše je v podstatě nouzovým řešením, ovšem kvarteto Brouků, doplněné přítelem a klávesákem Billym Prestonem, si jej náležitě užívá. A když se objeví titulek hlásající, že šlo o vůbec poslední živé vystoupení slavné kapely, nostalgická nálada dosahuje vrcholu. A společně s ní také melancholie, která s vědomím blížícího se konce doprovází podstatnou část dokumentu. Všichni Brouci si společné chvilky evidentně vychutnávají, ale ve vzduchu a z některých vyjádření je cítit, že tato spolupráce už přinesla veškeré ovoce a každý člen se touží hudebně vyjadřovat po svém.

Na celém projektu je úžasné už to, že si sledující permanentně připadá, jako by byl s Johnem, Paulem, Georgem a Ringem v jedné místnosti. A prožíval s nimi nejen dohadování se nad správnou tóninou a rytmem skladby (to ocení hlavně hudebně zdatnější publikum), ale i verbální vtípky, pojídání marmeládových sendvičů a samozřejmě také obavy, co se bude dít dál. Místy schází klíčové záznamy, které by zcela vysvětlily některé události. Týká se to například dočasného odchodu George Harrisona, jenž se odmítal dále účastnit zkoušek, takže ho kapela musela dvakrát navštívit v jeho domě. A to protože nesouhlasil s Lennonem a McCartneym, kteří prosazovali živé vystoupení na úkor dokončení nového alba, ovšem tyto motivace dokument úplně nestíhá pokrývat. Většinou ale sledujeme hladce návazný obraz ze zákulisí, který musí být pro zapřísáhlé fanoušky darem z nebes.

Nelze se nepozastavit také nad perfektně vyžehlenou obrazovou i zvukovou stránkou, s jejímž restaurováním si dal Jacksonův tým spoustu práce. Obraz je sytě barevný a čistý, tudíž padesátiletá díra není absolutně patrná. V tomto ohledu Jackson podle všeho navázal na svůj minulý dokument Nikdy nezestárnou, v němž působivě restauroval černobílé záběry z první světové války a převedl je do autentických dobových barev. Snímek přeci jen nebyl vystavený na informační bázi a spoléhal hlavně na mistrné technické provedení. Get Back oproti tomu přináší intimní a zároveň rozsáhlý příběh postav, které poznáváme jednak prostřednictvím jejich reakcí na neustálé zádrhely a komplikace, jednak prostřednictvím jejich vášně pro hudbu.

Hudba Beatles a písně jako Don't Let Me Down, Get Back či Two Of Us hrají v dokumentární sérii takřka v jednom kuse a bezvadná zvuková stránka jim svědčí. Jackson se o práci se zvukem rozpovídal v nedávném rozhovoru pro Variety: „Restaurování je pro mě tou nejvíce vzrušující věcí. V oblasti audia jsme dosáhli několika zlomových úspěchů. Vyvinuli jsme stroj s umělou inteligencí, který se naučil rozpoznávat zvuky kytary, basy a dokonce i lidského hlasu. Ten počítač jsme naučili, jak zní John a jak Paul. Všechny samostatné zvukové složky jsme poté mohli oddělit a bylo možné například slyšet jen vokály. Můžete vidět Ringa, jak bije v pozadí do bubnů, ale vůbec je neuslyšíte. To nám umožnilo vše remixovat opravdu čistě.“

Výsledkem je audiovizuálně pohlcující obrázek, jemuž nechybí ani dostatek zajímavých a vtahujících podnětů pro ty diváky a divačky, kteří toho o Beatles zase tolik neví. Už samotný čas strávený ve společnosti slavných hudebníků způsobí, že ke každému protagonistovi rychle přilnete a budete si připadat, jako byste jej dobře a dlouho znali. Na začátku každého dílu se objevuje upozornění na dospělou mluvu, které ale působí až zbytečně – všichni Brouci, ač oficiálně v pracovním a formálním procesu, vystupují jako sympatičtí a slušní přátelé ze sousedství a za celou dobu zazní maximálně třikrát slovo fuck. Je to o to více zarážející, že žádnému z hudebníků nebylo v té době ani třicet let (nejmladšímu Harrisonovi dokonce jen 26). Pokud jste v dnešní době rodičem a své dítě toužíte podrobit hudebnímu vzdělání, popřípadě v něm probudit vášeň pro muziku, Jacksonův dokument bude perfektně fungovat jako nezávadné a inspirativní seznámení se s těmi nejlepšími možnými vzory.

A méně obeznámené publikum potěší Get Back rovněž přítomností několika dalších hudebních osobností, o nichž se už tolik nemluví. Zmíněného klávesáka Billyho Prestona zvažuje Lennon přijmout jako „pátého Brouka“, přičemž americký muzikant dodal vznikajícímu albu opět novátorský a neotřelý zvuk. A osobně mě zaujala také krátká účast tehdy jednadvacetiletého Alana Parsonse, jenž ve studiu vykonával podřadnější činnosti a který byl později frontmanem populární rockové kapely Alan Parsons Project.

Výjimečné talenty Beatles zkrátka přitahovali a neméně výjimečná je také tato dokumentární série, která by neměla uniknout pozornosti žádného hudebního fanouška. Dá se samozřejmě namítat, že některá hudební čísla se v Jacksonově opulentním sestřihu opakují až příliš, ovšem osobně bych si nedovolil spekulovat, jak by šlo takto rozsáhlý projekt s jeho intimními tvůrčími záměry ukočírovat lépe. The Beatles: Get Back je skutečně tou nejdůstojnější labutí písní nejproslulejší mainstreamové kapely minulého století, z níž zůstali naživu pouze dva členové – Paul McCartney a Ringo Starr, kteří posloužili v rolích producentů.

Neangažovaný objektivní divák se možná bude místy nudit, ale pozorný sledující musí ocenit množství autentických a významných dialogů, které i mezi řádky formovaly závěrečnou etapu jedné nesmrtelné hudební mánie. A hlavně v závěru vystupuje do popředí také dramatická zručnost Petera Jacksona, který koncert na střeše sestřihává jako jeden velký komplexní příběh, aniž by upustil od archivních záběrů a nastaveného pozorovacího formátu. Vyhrávající kapela možná tuší, že jde o jejich poslední společné vystoupení, kolemjdoucí lidé se na ulici užasle zastavují a odpovídají na dotazy redaktorů a dva nešťastní strážníci se pokouší náhlý hluk zastavit, ovšem selhávají na celé čáře. I oni nakonec jen otupěle zírají na slavné kvarteto, jehož hudba proniká hluboko pod kůži i po půl století. Díky Peteru Jacksonovi se jí nyní můžete nasytit, což mohu vřele doporučit.

Hodnocení: 90 %