Recenze: Síla psa je návratem legendární režisérky mezi elitu, ve westernových kulisách na Netflixu

Síla psa je po dvanáctiletém tvůrčím půstu na poli celovečerních filmů prvním počinem režisérky a scenáristky Jane Campion, jejíž nejslavnější snímek Piano byl roku 2019 BBC Culture zvolen vůbec nejlepším filmem režírovaným ženou. Podobně jako před takřka třiceti lety v melodramatickém Pianu, pojednávajícím o příjezdu civilizované anglické ženy mezi osadníky novozélandské divočiny, i ve své neowesternové novince Campion vypráví prostřednictvím kontrastů, vztahovaných na kulturní, etické či charakterní aspekty.

Protagonistou filmu je drsný a zásadovýkovboj Phil Burbank (Benedict Cumberbatch), jenž s bratrem Georgem (Jesse Plemons) už čtvrtstoletí hospodaří na velkém rodinném ranči. Philovou rutinou otřese příjezd Georgeovy novomanželky Rose (Kirsten Dunst) a jejího dospívajícího syna Petera (Kodi Smith-McPhee), kteří narušují jeho kovbojské ideály svými zhýčkanými a slabošskými osobnostmi. Mezi samotářským Peterem a krutým rančerem se ovšem vytváří zvláštní pouto, které v obou mužích pomalu probouzí jejich skrývané vlastnosti.

Na první pohled z filmu nejvíce vystupuje právě osobnost Cumberbatchova nejednoznačného hrdiny. Ten je i roku 1925 tvrdohlavě přimknutý k přírodnímu životu a tradicím přežité éry Divokého západu. Je věčně zašpiněný, přičemž se odmítá koupat jinak než v řece, a to jen velmi zřídka. Nosí zvonové kalhoty a na botách ostruhy, po ruce má banjo a před svými muži vystupuje spíše jako dravá šelma se zvířecími instinkty. Zadumaně hledí do rozsáhlé kopcovité krajiny a prohlašuje, že v ní vidí více než obyčejný smrtelník(ale co přesně, to zůstává zahaleno tajemstvím stejně jako jeho osobnost). Nemilosrdně a holýma rukama provádí kastrace na svém dobytku, přičemž Campion soustředí pozornost na jeho syrovou zuřivost, když v detailním záběru rozřezává býkovi varlata. A umí také přednést mrazivý projev, kterým při prvním setkání počastuje nervózního Petera, jenž jej obsluhuje v matčině hospodě. Philovi se hnusí chlapcovo zženštilé chování a neváhá ho před všemi přítomnými muži hlasitě ponížit.

George v podání Plemonse je oproti tomu tichým a laskavým společníkem menší zavalité postavy, jenž se hezky obléká a má vštípené moderní kodexy vysoké společnosti. Rose, zhrzenou ponížením jejího syna, přichází ihned navštívit a brzy si padnou do náruče, což matku i syna přivádí na vzdálený ranč, situovaný doprostřed netknuté panenské přírody. Do panského sídla, jímž se dosud rozléhal pouze tklivý zvuk Philovy kytary, nechává George pro svou ženu dopravit piano – tedy známku přepychu, jejímž prostřednictvím Campion zároveň odkazuje ke svému slavnému filmu, v němž byl tento hudební nástroj největší vášní a vzpomínkou na domov pro hrdinku s tváří Holly Hunter.

Rose začíná hrát, ale domem se plíží Philův stín, výhružně břinkající

ostruhami a brnkající na své banjo do rytmu skladby. Campion snímá ženskou hrdinku, vyplašenou z přítomnosti hrubého a nevypočitatelného muže, skoro ve stylu duchařských hororů. Statická kamera, jejíž výhled nejprve v pravé části rámu narušuje část stěny, se k Rose pomalu přibližuje, když se pouští do hraní. Jakmile v něm ale ustane a nervózně se rozhlíží po pokoji, kamera se pomalu přibližuje a nechává tím vyniknout napjatou a tichou atmosféru celé scény.

Campion nepotřebuje přehršel slov, aby vyjádřila různé emoce a pohnutky. Ve výše popisované scéně, doprovázené jen zvuky piana a banja, znázorňuje obavy zranitelné ženy, chycené do předpojaté domácnosti uprostřed širých plání, v nichž osobní touhy zanikají jako ozvěny. S podobným citem pro detail a obrazovou estetiku je ale odvyprávěný celý film, ve kterém se širokoúhlé záběry malebné krajiny mísí s často nepatrnými gesty soustředěných herců. K navození čehosi zlověstného stačí Campion záběr na Philovy boty s ostruhami, zatímco rostoucí náklonnost mezi Philem a Peterem nejlépe reprezentuje nemluvný pohyb chlapcovy ruky, opatrně se přibližující a uchopující paži svého nového učitele.

Z hlediska této jemné a detailní formy i samotného námětu jsem si v průběhu sledování vybavil několik filmových předobrazů. Spojení delších záběrů, během nichž kamera pomalu švenkuje do strany, s klavírním či smyčcovým soundtrackem lehce připomíná oscarový snímek Až na krev. Ten volil agresivnější zvukové prostředky a jeho protagonista Daniel Plainview sestupoval při těžbě ropy až do pomyslných pekel, ale jisté podobnosti jsou nasnadě. A vedle důrazu na plíživou inscenaci a herectví jde také o podobnosti tematické. V Až na krev, zasazeném rovněž do počátku minulého století, se doba mění a zlatá horečka ustupuje ropnému boomu, obchodně lépe využitelnému v rozmáhajícím se průmyslu. Plainview je sám iniciátorem tohoto přechodu a jeho adoptovaný syn je zatracen, když se nedokáže přizpůsobit otcovu pletichaření a krutosti.

V Síle psa, inspirované stejnojmennou novelou Thomase Savage z roku 1967, se tyto motivy variují – Phil Burbank žije ve westernových zásadách minulosti, které mu vštípil jeho často vzpomínaný guru Bronco, a mladý Peter se pro něj stává nepopsanou destičkou, do níž může vyrýt svůj odkaz. Historie se má opakovat, ideály se předávají dalším generacím. A zatímco v Až na krev byla lekce udílená starší generací vyloženě negativní, Síla psa si i přes tragický závěr zachovává naději, že přizpůsobení a poučení jsou možné.

Vzpomněl jsem si ale také na další málomluvné dobové dílo od zkušené ženské režisérky, jímž byla v červnu uvedená První kráva od Kelly Reichardt. Ta ukazovala vyloženě zbědovaný způsob osidlování nehostinných částí Ameriky, kde i jediná dojná kráva v širém okolí stačila k tomu, aby člověk vydělával a vystoupal po společenském žebříčku. Progres musel být vykoupen bídou a hladem, což tvoří nápadný kontrast s filmem Jane Campion. V něm se ocitáme na bohatém ranči, kde obyvatelům zdánlivě nic neschází. Hejna krav se pasou na bohatých pastvinách a rodiče Phila s Georgem patří ke znuděné společenské smetánce, bavící se po večeři poslechem klavíru.

V Síle psa se konflikty odehrávají v nitru postav s různými ideály. Phil špatně snáší přítomnost Rose, která vyzařuje ženskost a sexualitu o poznání více než jediné dvě zbylé ženy na ranči, jimiž je dvojice prakticky oděných služebných v kuchyni (mladší z nich ztvárňuje vycházející hvězda Thomasin McKenzie). To se projevuje jeho odměřeným přístupem především ve scéně, kdy z druhé místnosti slyší milostné dovádění George se svou ženou, načež nasupeně opouští dům a odchází do hluboké noci. Rose, jíž se první manžel po problémech s alkoholem oběsil, se pro změnu sama začíná oddávat alkoholu, v němž utápí tíseň z nového prostředí. Na pohled krásné westernové pláně jako by ukrývaly chladnou a děsivou kazajku, která všechny aktéry nenápadně obepíná.

Nečekejte tedy jeden zvrat za druhým, nýbrž trpělivě odvíjený příběh o mnohoznačném místě, do něhož se otiskují osobní šrámy aktérů, a o lidech, kteří jej obývají. Campion dokáže vzbudit atmosféru, která v lehkých náznacích připomíná i tísnivé Kubrickovo Osvícení. Záběry na vysoká skaliska, obklopující izolovaný ranč, vytváří kulisu, která je stejně vtahující jako nepředvídatelná. Jenže zde se vypráví o poznání jemněji a mysteriózní nádech, spojený se zádumčivou exteriérovou inscenací, nikdy nepřechází v iracionální horor. V interiérech a při dialozích se naopak soustředíme na emoce a musíme pronikat do postav, místo abychom si od nich drželi odstup a čekali, co šokujícího či nečekaného se přihodí.

V klamání tělem je Campion vůbec precizní jako málokdo. Naznačuje cestičky, jimiž se může příběh s několika různorodými a zranitelnými protagonisty vydávat, k čemuž ji stačí jen měnit hlediska postav a přepínat mezi různými tóninami vyprávění, od mysteriózní až po melodramatickou.Vždy ale zůstává jaksi nad věcí a místo přímých odpovědí předkládá jen další hádanky a interpretační výzvy. Kromě metaforické výpovědi o přechodném období, zdůrazňované užíváním zmiňovaných kontrastů mezi hrdiny, můžeme vysledovat také pro režisérku typický konflikt maskulinity a feminity. Ten je patrný v postavách Phila a Rose, topících se ve vzájemné a zbytečné nevraživosti, a souvisí také s herectvím obou představitelů. Kirsten Dunst je křehkou vdovou a novomanželkou se slzou na krajíčku, která se strachuje o svého syna a mimo domov ji přepadají migrény. Benedict Cumberbatch pak vybočuje ze svých obvyklých úloh podivínských intelektuálů a jeho působivá kreace spojuje nevypočitatelné divošství s pronikavým charismatem, před nímž se i ostřílení muži stahují do kouta. Pokud si má snímek vybojovat účast na oscarovém klání, pak právě Cumberbatch by měl stát v první linii.

Ve spleti osobních motivů se ale přeci jen najdou ty, které míří do ztracena. George je důležitou figurou pro navození kontrastu s Philem, avšak ve druhé polovině vyklízí pozici a je příliš cítit, že jeho účast už zkrátka nemohla být dále opodstatněna. Campion ukončuje příběh způsobem, který má podporovat interpretační hloubku a zapadnout do neokázalého vedení pozornosti, orientované na duševní a historicky zakořeněné pohnutky postav. Vzhledem k tomu, že v průběhu filmu nabízela tolik potenciálně atraktivních linií a hrátek s žánry, je trochu zklamáním, že nakonec do světa posílá „jen“ přemýšlivé metaforické sdělení, které ani nekouše, ani neštěká. Pro mnoho diváků a divaček bude ostatně nepochopitelné už to, proč snímek nese název Síla psa. Vodítka k pochopení jsou rozeseta mezi řádky, ale úplně spolu nerezonují a občas vůbec nejdou dohromady. Jen krásné záběry a filosofující postavy k tomu vždy nestačí.

Přesto i proto je Síla psa vysoce osobitým a netradičním projektem, který vystavuje westernové prvky zase trochu jinému autorskému zrcadlu. Na začátku roku se něco podobného povedlo také Paulu Greengraasovi, jehož Zprávy ze světa Divoký západ demytizovaly a vykreslily jako nedílnou etapu rozvrácených Spojených států. Snímek Jane Campion pro změnu vystavuje rozvrácené lidské duše specificky zaškatulkovanému prostředí, v němž se hrávalo podle určitých kovbojských pravidel. Příběh Phila Burbanka je důkazem, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Naslouchat jeho radám a vzít si z nich poučení, ať už psychologické, nebo historické, je ale zatraceně přínosné a podnětné.

Hodnocení: 85%