Recenze: Marťanské lodě klouzají po povrchu a nad rámec závažného námětu toho příliš nesdělí

Název Marťanské lodě si většina lidí spojí s něčím, co má svůj původ v dalekém vesmíru. Současně jde o velmi ironické pojmenování příběhu, jehož hrdinové se potýkají s problémy vyvěrajícími z nich samotných a srozumitelnými pro všechny, které někdy přepadly či přepadají vnitřní úzkosti a strach.

Protagonisty celovečerní prvotiny režiséra a hudebníka Jana Foukala jsou dva mladí lidé, kteří mezi nezávaznými radovánkami nacházejí první záblesky opravdové lásky a zodpovědnosti, jež vážný vztah s blízkým člověkem doprovází. Martin (Martin E. Kyšperský, jenž ztvárňuje sám sebe ve svém autobiografickém příběhu) je muzikant ležérní povahy a sukničkář, jemuž randění s jednou dívkou nijak nebrání navázat vztah také s psychoterapeutkou Eliškou (Eliška Křenková). Potkali se na koncertě a zajiskřilo to mezi nimi natolik, že se i Martin přenese přes počáteční lhostejnost a začne si s Eliškou malovat radostnou budoucnost. Ta se ale vytrácí kvůli nedostatku komunikace a dívčiným psychickým problémům, jež nelze jen tak jednoduše vyléčit.

Snímek byl natočen podle stejnojmenné básnické knihy, kterou napsal právě Martin Kyšperský společně s Alenou Černou. A ačkoli nevím, do jaké míry v ní Kyšperský, neherec, textař a frontman kapely Květy, popisoval své vlastní zkušenosti a prožitky, ve filmu si evidentně sype popel na hlavu. Postava Martina totiž není vedle komplikované Elišky někým, kdo si zaslouží sympatie a empatie publika. Snímek nám místo toho hned v úvodu odkrývá jeho „přelétavost“ a bolest, jakou tím působí oběma zamilovaným ženám. Nakonec se rozhodne pro Elišku, jíž se přitom po první vášnivé noci dva týdny neozval, a milostný trojúhelník se rozpadne při návštěvě kina, kdy se všichni náhodně potkají. Martin, doprovázející Elišku, řeší situaci s ledabylostí a sebejistotou, ovšem obě dívky zanechává v slzách. Elišku si získá až tím, že se za ní vypraví do Norska, kam poté odjela.

Tento úvod a kolize děje odhalují, že cílem tvůrců není sladká romance s happy endem, jaké známe z řady hollywoodských příběhů. Martin s Eliškou spolu začínají bydlet a vše mají před sebou – jezdí na výlety, Eliška se angažuje v partnerově kapele a společně také navštěvují lékaře, kteří se marně snaží přijít na kloub Eliščiným dlouhodobým zdravotním komplikacím. Navzdory romantickému nádechu, který Foukal podporuje výběrem hezkých lokací a jejich snímáním v „magických hodinách“, kdy světlo provádí s okolní krajinou divy, se mezi oběma hrdiny rozprostírá propast, jež se jim nedaří překlenout.

Ani jeden z nich pro to ostatně příliš nedělá. Pro Elišku je ona propast

semeništěm jejích tělesných potíží, z něhož tryskají melancholické monology o sebevraždě a o tom, že se smrtí se vytratí všechny životní těžkosti. („Ale i všechno to krásné!“ odvětí nasupeně Martin, když oba stojí na kolejích, kde tolik lidí dobrovolně končí své životy.) Pro Martina je naopak smyslem života, jenž nevědomky vytváří jeho odstup od Elišky, muzika – nejemotivnější chvilka mezi partnery ostatně nastává v kabaretu, kde Martin ventiluje své pocity prostřednictvím upřímné písně.

Snímek, který sotva splňuje parametry celovečerního formátu (má pouhých 77 minut), se bezesporu vyznačuje řemeslnou jistotou a působivým audiovizuálem, který s přehledem obstojí vyšším evropským standardům. Ve vší své pohlednosti, pečlivosti a snaze o psychologickou srozumitelnost se z něj ale často vytrácí životnost a tlukoucí srdce aktérů nahrazují duté údery na srdce publika, které vždy po chvíli odezní a k žádné výrazné reakci nevedou. Příběh se postupně převrací v sérii úsečných rozhovorů a v takřka úplné přimknutí na perspektivu ústřední dvojice (žádnou roli ve filmu například nehrají jejich rodiče), které kvituji, neboť odpovídá básnickému základu a vyprávění o dvou vzájemně se ovlivňujících duších. Úplně to ale nevyvažuje dost jednoduchý scénář, v němž neustálá variace totožných scén (na koncertech, koupalištích, v přírodě) vyznívá spíš únavně.

To samozřejmě souvisí s tím, že není těžké odhadnout, kam příběh směřuje a jak musí skončit. To by nevadilo, kdyby publikum zůstalo pohlcené ve vývoji titulního vztahu tak, jak se to tvůrcům dařilo v úvodní půlhodině. Jenže mezi Kyšperským a Křenkovou to bohužel nejiskří tak, jak by se bývalo slušelo – jednak za to může nepříliš koherentní příběh, který, snad po vzoru básnické předlohy, spíše trousí útržky motivů a nálad a mezi protagonisty se mu nedaří vytvořit hmatatelnou chemii. Problém vidím také v rozdílné kvalitě hereckých výkonů, kdy emocionální Křenková výrazně zastiňuje svého mužského kolegu, jenž se raději nepouští do žádných dramatických výstupů.

Namísto noření se do problematického vztahu se tedy sledující motá v rozhovorech o sluneční soustavě („Pluto už tam není,“ ozývá se Martin poté, co jej Eliška vyjmenovala společně s ostatními planetami. „Proč ne? Ptal se ho někdo?" opáčí dívka) a jiných „povznášejících“ tématech, která asi mají vést k přemýšlení, nicméně odvrací pozornost od základní psychologické roviny. Ta navíc zůstává jednoduchá a v závěru víceméně nerozvedená – očekávané se prostě stane a soustředění pozornosti na jednoho z dvojice úplně vymazává sílu osobní linie toho druhého. „Je to celé o jejich vztahu,“ může znít pochopitelná námitka. No dobrá, ale co naplat, když vývoj onoho vztahu, tak dobře nastíněného a komplikovaného, zůstane u několika metafor a náhlých změn nálad, které nic moc neřeší?

Ačkoli v české kinematografii upřímně oceňuji každý pokus o psychologii a znázornění problematičtější stránky lidského soužití, Marťanské lodě zůstávají kdesi na půl cesty. Postavám se věnují se zájmem a neskrývaným respektem, ale bohužel nepronikají melancholickým oparem v podobě příjemné hudby a několika metaforických dialogů. Nezasazují ani podnětné myšlenky o psychologických aspektech vztahů, které se v dnešní době (stejně jako dříve) podceňují. Mnoho podnětů je přitom silných a vyznívá přirozeně, od herectví Elišky Křenkové, přes vynikající práci s hudební složkou až po závěrečný záběr, jenž v sobě spojuje neoddělitelné symboly zrození, života i smrti. Jde o film hodný pozornosti, ovšem parametry „skvělého“ snímku probleskují jen místy, o to více pak hořkne rozporuplný a vyprázdněný výsledek.

Hodnocení: 65%