Dětský horor Strašidelné příběhy na dobrou noc je sice náležitě pohádkový, ale míjí své publikum

Asi osmiletý Alex vždy miloval vymýšlet a psát strašidelné příběhy. Nyní se ale rozhodl, že už to dělat nebude, a chce své příběhy spálit. Po cestě do kotelny se ale ocitne uvnitř záhadného bytu, ve kterém na něj čeká kousek chutného dortu. Alex ho sní a usne. Po probuzení s hrůzou zjišťuje, že se stal vězněm čarodějnice Natashy. Pokud chce přežít, musí jí každý večer vyprávět nový strašidelný příběh. Ráno vždy čarodějnice z bytu odchází a Alex brzy pozná, že v něm nezůstal sám. Je tady ještě kouzelná kočka/démon Lenora a asi dvanáctiletá Yasmine, která má za úkol vařit a starat se o kouzelný byt, ze kterého se nedá odejít, je nekonečný a pohybuje se po celém světě. Zpočátku není Yasmine Alexovou přítomností nijak nadšená, ale obě děti brzy pochopí, že vzájemná spolupráce jim dává šanci nejen na přežití, ale i na útěk.

Vizuálně se na Strašidelné příběhy na dobrou noc hledí jedna báseň. Temné barvy a sépiový efekt kamery napínavému příběhu sedí, stejně jako kulisy bytu vybaveného v retro stylu s tapetami na stěnách, starým nábytkem, lampami s vitrážovými stínidly atd. Všude jsou navíc stylové pavučiny. Oko diváka spočine nejen na nádherné knihovně s tisícovkami knih, mnoha patry a řadou kovových točitých schodišť, ale i na působivé noční zahradě, ve které Natasha pěstuje kouzelné rostliny, jež za nočního světla neonově září. A Netflix nešetřil ani na tricích – čarování čarodějnice, ďábelský jednorožec i démonická kočka vůbec nepůsobí uměle a stejně je to i s dalšími efekty, díky nimž vyniknou scény, v nichž Alex čte své příběhy. V tu chvíli nám totiž před očima ožijí ve stylu starých filmů a grotesek z 20. či 30. let. Obraz zrní, kulisy jsou namalované a jakoby z kartonu, obraz je převážně černobílý s prvky červené barvy a postavy mluví Alexovým hlasem.

Výpravě také není moc co vytknout. Zajímavé jsou totiž i kostýmy. Zatímco čarodějnice vypadá jako nějaká rockerka, kterou zdobí modrozelené vlasy (kvůli zmíněnému sépiovému filtru a tomu, že se snímek odehrává převážně ve tmě, nelze danou barvu přesně určit), černé dlouhé nehty, ocvočkované oblečení, temný make-up a boty na pořádně vysoké platformě; děti mají kostýmy mnohem obyčejnější. Alex nosí džínovou vestu s tematickými nášivkami, a protože Yasmine vlastně zastupuje kuchařku a údržbáře v jednom, neobejde se bez příslušných montérek.

Jelikož se jedná o hororově laděný příběh, hraje v něm velkou roli i použitá hudba, případně její naprostá nepřítomnost. Mnohdy totiž není nic děsivějšího než ticho. Strašidelné příběhy na dobrou noc využívají chytře obojí, tvůrci v čele s režisérem Davidem Yaroveskym v některých scénách sází na naprosté ticho, kdy hrdinové pouze zhluboka dýchají, v jiných se ozývají varhany a v dalších bubny v rytmu tlukotu srdce nebo tichého odtikávání hodin. Zazní ale i jedna rocková píseň a na své si přijdou i milovníci pořádného jekotu.

A sympatické jsou i herecké výkony. Krysten Ritter si svou čarodějnici vyloženě užívá a její dětští herečtí kolegové se vedle ní rozhodně nemusí stydět – na rozdíl od jiného snímku Můžeme být hrdinové nepůsobí uměle a otravně. Tím ale pozitiva filmu končí. Dostáváme se totiž k zásadnímu problému, kterým není to, že by se jednalo o špatně natočený snímek. Problémem je jeho zaměření. To mělo být jeho největší výhodou, ale stalo se tak nějak spíše jeho prokletím. Mluvím samozřejmě o tom, že se jedná o dětský horor, který je oficiálně určený pro publikum od sedmi let.

Na Strašidelných příbězích je totiž až moc vidět, jak se do něj tvůrci snažili dostat do nejvíce prvků typických pro žánr hororu a natočit tak jakýsi úvod do problematiky. Dojde tu na honičky, náležitou dávku pištění, křiku, strašidelnou tmu, poblikávající světla, děsivý smích v pozadí; vystrašení hrdinové hledají hrozbu kolem sebe a spolu s jejich pohledem se točí i kamera, aby se hledaný cíl objevil za jejich zády; nechybí hroty ostří, co se zastaví těsně před oční bulvou, odporní tvorové podobní vetřelcům ze stejnojmenné filmové sci-fi křížení s Odulou z Pána prstenů, pořádná dávka nechutného slizu, vstávání z rakve i čerstvě ze země vyhrabaní zombie, a tak bychom mohli pokračovat dál. Jenže jejich výběr jaksi neodpovídá publiku, pro ty malé to bude příliš děsivé, zvláště konec filmu (moje to nedaly, je jim deset a šest let), a pro ty, co už na horory koukají, to bude příliš dětinské. Cílová skupina je tak poměrně nejasná. Pokud mělo jít o film, pomocí kterého se děti s tímto žánrem seznámí, je to příliš, pro pokročilé zase málo.

A nijak oslnivý není ani příběh samotný. Je sice fajn, že si celý film vystačil vlastně jen se třemi herci, ale odehrává se během několika dní v jednom bytě a je pouze a výhradně o útěku. Tedy taková moderní adaptace Perníkové chaloupky kombinovaná s Příběhy tisíce a jedné noci a okořeněná prvkem z Alenky v říši divů (s jediným rozdílem, protože na Alexově koláči nebylo napsáno Sněz mě). Myslím si tedy, že z potenciálu, který tento příběh měl, šlo vytěžit mnohem víc, ať už humoru (který by příběh poněkud odlehčil, vtip totiž úplně postrádá), nebo zajímavější, dobrodružnější nápady, jak se z bytu dostat.

Hodnocení: 60 %