Recenze: Pig - Nicolas Cage přišel o prase a je z toho nečekaně intimní alternativa Johna Wicka.

Herecká dráha Nicolase Cage je dobře známým terčem obdivného uznání i ironických posměšků. Dříve nejhvězdnější herec své generace zabředl v poslední dekádě do pomyslného módu živoucího meme - v převážně tristních projektech většinou ztvárňuje Nica Cage ve vší maniakální parádě a s důrazem na zábavné přehrávání a hysterické záchvaty. Občas se ale upíše filmu, který má osobitější ambice. A jedním z nich je také celovečerní debut režiséra a scenáristy Michaela Sarnoskiho s všeříkajícím názvem Pig, tedy Prase.

V něm se Cage převtěluje do kůže bývalého elitního šéfkuchaře Robina Felda, jenž po smrti své ženy pobývá hluboko v lesích pouze ve společnosti prasete, vycvičeného na hledání lanýžů. Skromně vybavenou chatku však jedné noci přepadnou neznámí útočníci, kteří Felda zbijí a jeho zvířecího společníka odcizí. Zhrzený muž se za pomoci jeho obchodního partnera Amira (Alex Wolff), jenž od něj kupuje a dále prodává lanýže, vydává do nejbližšího města a neváhá proniknout až do podzemního podsvětí, aby získal své milované prase zpět.

Na první dobrou se Pig jeví jako další svérázný Cageův projekt, v němž se herec s chutí vydá na cestu pomsty po vzoru Johna Wicka. Akční zabijácká stezka Keanu Reevese je ovšem až tím posledním vhodným přirovnáním, které se po zhlédnutí filmu nabízí. Režisér Sarnoski totiž do centra takřka každé scény staví svého zádumčivého a málomluvného protagonistu a v prvé řadě odhaluje jeho psychiku a tragickou i tajemnou osobní minulost, která je hnacím motorem a středem zájmu vyprávění.

Četli jste opravdu dobře - Nicolas Cage se v tomto případě zcela oprošťuje od zmiňované maniakální polohy a Robin Feld je v jeho podání skutečně zádumčivým a melancholickým hrdinou, jenž s sebou vláčí hluboce zakořeněnou bolest. Po ztrátě milované ženy se celých patnáct let vyhýbá kontaktu s lidmi a zevnějškem připomíná bezdomovce, jehož tvář navíc po úvodním přepadení a krádeži zdobí ošklivé podlitiny a šrámy. Neutěšená či zanedbaná vizáž pravda bývá v posledních letech hercovým hallmarkem, ovšem zde jednoznačně doplňuje onen tragický i tajemný rozměr postavy, proti vlastní vůli nucené ke kontaktu se starými známými a k oživování své minulosti.

Jediným dalším člověkem, s nímž se Feld v lesích stýkal, byl právě Amir, jenž

si jednou týdně ve svém luxusním voze přijel pro zboží a přivezl osamělému trosečníkovi zásoby. Jeho nablýskaný žlutý sporťák je v úvodu filmu do očí bojícím protikladem k prostředí a životnímu stylu, které Feld dobrovolně přijal za své. A zároveň je předzvěstí toho, kam bude příběh dále směřovat. Od skupinky dalších překupníků a lovců lanýžů se Feld s Amirem dozví, že možný podezřelý se nachází v blízkém Portlandu, kam také dvojice vyrazí - jeden z mužů perfektně oblečený a učesaný, dbající na svou pověst a dobré jméno, druhý neupravený a pomlácený, jenž dobrou pověst i jméno dávno zatratil.

Rychle však zjišťujeme, že jméno Robin Feld má v portlandských ulicích a především v potravinářských a restauračních kruzích značnou váhu. Na pohled zbědovaný muž, s tichou zatvrzelostí pátrající po svém odcizeném praseti, přichází do styku s různými lidmi, kteří zanechali v jeho 'předchozím' civilizovaném životě nějakou stopu. Jednou je to šéf ilegálního zápasnického klubu v tajných podzemních prostorách, kam se Robin s Amirem infiltrují brzy po příjezdu do města, později šéfkuchař ve vyhlášené restauraci, jehož Feld kdysi zaměstnával a vyhodil jej.

Pro tato setkání, během nichž bývalý hvězdný šéfkuchař sbírá stopy, vedoucí k pohřešovanému praseti, je ale detektivní motiv až podružný. V prvé řadě se divákovi vybarvuje záhadný protagonista, jenž od začátku filmu prochází systematickou obměnou prostředí. Nejprve jsme jej mohli spatřit ve skromném dřevěném příbytku v lesích, načež se dostává do Portlandu a prvním místem, kam zamíří, je skryté gangsterské podsvětí. Jakoby si divák měl myslet, že právě tato kulisa byla pro Feldovu minulost charakteristická. V ilegálním ringu se Robin nechá bez odporu zbít, jen aby obdržel nápovědu a další stopu ve svém pátrání. Jeho jednostranný pěstní boj tak není ozvěnou toho, co sám dříve prováděl, nýbrž potvrzením jeho neskonalé touhy získat zpět jediného milovaného společníka.

Následně se navíc kulisy mění a děj se přesouvá do luxusních bytů a restaurací, které už odráží skutečnou minulost protagonisty. Amir po prvotním nepřátelství vyznává Robinovi svůj obdiv a vzpomíná, jak byli jeho rodiče nadšení poté, co kdysi navštívili Feldovu restauraci a ochutnali jeho jídlo. Vyprávění tedy po nečekané odbočce do undergroundové společnosti zpomalí a pomyslně 'zevšední' - necílí totiž na pravidelné zvraty, nýbrž na soustředěný vývoj svého hrdiny, postavený na dialozích a obměnách prostředí. Stopy vedou až k mocnému obchodníkovi, k jehož obměkčení využívá Feld svou minulost konečně také aktivně - pamatuje si totiž, jaké jídlo u něj kdysi jedl, a společně s Amirem mu jej pečlivě připraví a naservírují.

Pig v součtu vůbec není filmem o dosažení hmotného cíle, který hrdinu motivuje k tomu, aby se vydal na cestu. Je to naopak typický příklad snímku, který používá právě motivy cesty a pátrání jako počátek i cíl svého sdělení. Je to příběh o hledání sebe sama v pozůstatcích minulosti, s níž se protagonista musí vyrovnat a na konci se rozhodnout, zda na ni přes všechnu bolest ještě může navázat, popřípadě začít žít znovu.

A jako takový je Sarnoskiho debut soustředěný a vyspělý, leč ne úplně objevný a inspirativní. Otevřené vyznění filmu je vzhledem k průběhu a výše popsaným tvůrčím záměrům smysluplné a zřejmě správné, ale 'díru v hlavě' opravdu nezanechá. To by k němu nesměla druhá polovina doklouzat až tak rozvláčně a nesmělo by být místy tak moc nápadné, co chce autor ve vší melancholii a náznacích říci. S potěšením ovšem mohu napsat, že jakoukoli neatraktivní scénu tentokráte pozvedává Nicolas Cage, jenž si zase jednou osvojil metodické herectví a Robina Felda tvaruje nejen zanedbanou vizáží, nýbrž také jemnými výrazovými nuancemi a svým přirozeným charismatem, nezaháněným do hysterických extrémů. Je to dost možná jeho nejlepší výkon za dlouhá léta, při jehož sledování jednoho zamrzí, že to 'takhle' nejde Cageovi pořád.

Pig je rozhodně velkým překvapením letošní filmové nadílky, neboť coby 'film s Nicolasem Cagem' od neznámého režiséra splňuje ty skoro nejvyšší parametry kvalitní a autorské festivalovky. Slavný herec po letech zase ukazuje, že hrát opravdu umí, a Michael Sarnoski si zaslouží uznání za originálně vystavěný příběh, byť rámovaný nepříliš rezonujícím sdělením. Jde o přemýšlivý a pomalý snímek s několika překvapivými momenty, který by si širší distribuci ve světových kinech určitě zasloužil. Popřípadě by jistě zabodoval na blížícím se karlovarském festivalu.

Hodnocení: 75%