Recenze: Cruella je pastvou pro oči i pro uši. Neumí se ale rozhodnout, čím chce vlastně být

Po tragické smrti své matky se mladá, chytrá a kreativní podvodnice Estella (Emma Stone) pokouší prosadit ve světě módy. Spřátelí se s dvojicí zlodějíčků (Joel Fry, Paul Walter Hauser), kteří se jí snaží pomoci dosáhnout jejího cíle. Jednoho dne se Estelle podaří zaujmout pozornost velké módní ikony, baronky von Hellman (Emma Thompson). Jejich vztah se však vyvine směrem, jenž Estellu donutí přijmout svou temnou stránku - stává se drsnou a pomstychtivou Cruellou.

V posledních zhruba deseti letech se v Hollywoodu rozjel trend, že se vedlejší postavy různých výrazných padouchů dočkávají vlastních snímků, v nichž se stávají ústředními protagonisty. Už to potkalo některé komiksové zlosyny (Joker, Harley Quinn), ale třeba také zlou královnu ze Šípkové Růženky (Zloba: Královna černé magie, Zloba: Královna všeho zlého). Ale zatímco u některých charakterů tento nápad smysl určitě dává (viz zmíněná Batmanova nemesis), v případě jiných ale už tak úplně ne. A právě mezi takové patří postava Cruelly.

Reálně si totiž nedokážu moc představit, že by někdo měl potřebu či přímo touhu vidět nákladnou, produkčně špičkově ošetřenou origin story zrovna této postavy, která je sama o sobě velmi jednorozměrná a její původ není zahalen lákavým tajemstvím, jako třeba v případě Jokera. Ten nosnost a atraktivitu svého charakteru prokázal např. už jen tím, že před vznikem vlastní sólovky s Joaquinem Phoenixem byl za posledních třicet let ve filmu ztvárněn třemi velmi odlišnými způsoby (a v podání typově rozdílných herců). Jeho činy, motivace či životní filosofie (vycházející ať už z komiksů či filmů) dávají filmařům obrovské možnosti, jak pojmout nejen jeho origin, ale vlastně i celý životní příběh (vesměs totéž by se jistě dalo tvrdit i o jiných zásadních komiksových zloduších s komplexní charakteristikou). Zato v případě mnohem banálnější Cruelly o podobném potenciálu silně pochybuju. Už jen proto, že v dětem přístupné Disneyovce jen těžko můžete mít ve středu pozornosti ryzí (a děsivou) antihrdinku, jež by mohla cílovému publiku dávat špatný morální příklad (a strašit je ve snech). Samotný výchozí koncept tedy smysl příliš nedává.

Nedomyšlenost nápadu stvrzuje především (ne)naplnění hrdinčina osobnostního vývoje, jelikož z hodné a sympatické Estelly se na konci nestane zlá, zákeřná psychopatka Cruella, jež by chtěla nelítostně mordovat roztomilé pejsky pouze pro své pofidérní módní výstřelky. Mimochodem, nepochybně pozoruhodný je způsob, jímž tvůrci divákům vysvětlili Cruellinu budoucí extrémní averzi právě vůči dalmatinům. Popravdě se sám doteď nemůžu rozhodnout, jestli mi ve své absurdnosti a ujetosti připadá geniální, nebo naopak úplně debilní.

Osoba, jíž na konci vidíme, je cílevědomá, emancipovaná žena s hodně osobitou (až burtonovskou) image. Je možná trochu divoká, lehce punkově odvázaná a duševně nalomená, ale určitě ne groteskně záporná. Vzhledem k tomu, že má snímek zatím dobré ohlasy, se už nyní začalo oficiálně plánovat pokračování. Je tedy možné, že v některém z dalších dílů se oné "původní" Cruelly nakonec přeci jen dočkáme. Jen si nejsem zrovna jistý, zda má někdo zapotřebí kvůli proměně jedné sotva průměrně zásadní popkulturní postavy sledovat více než jen jeden film...

Váhat naopak vůbec nemusím nad castingem a výkony dvou ústředních oscarových hereček. Obě do svých rolích pasují bez problémů a náležitě si je vychutnávají. Jen se nemohu zbavit dojmu, že skutečnou Cruellou je zde náramně ďábelská a bezcitná baronka Emmy Thompson... Ucházející jsou i ostatní herci, ti ale nemají tolik prostoru vyniknout (snad s mírnou výjimkou dua Cruelliných sympatických nohsledů). A to včetně tradičně charismatického Marka Stronga v roli barončina pomocníka.

Co lze dále filmu bez váhání přičíst k dobru, je také neskutečně šťavnatý písničkový soundtrack. Na tom se sešly dobové hity od legendárních hudebních veličin jako The Rolling Stones, Nina Simone, Nancy Sinatra, The Clash, Queen, The Doors, Bee Gees, Blondie apod. K tomu zde zazní i některé super slavné písně v cover verzích (Come Together, Whole Lotta Love, I Wanna Be Your Dog aj.). Takto neuvěřitelná sešlost sice může brzy začít působit snad až příliš okázale či jako zjevná snaha dodat snímku styl a tempo, zarytí fandové klasického rocku si na takovouto pastvu pro uši ale stěžovat jistě nebudou. A to bez ohledu na to, o jak moc velkou sázku na jistotu ze strany studia šlo.

Ocenit si zaslouží i celková výprava v čele s punkrockovou stylizací Londýna 70. let. Přehlédnout nelze ani skvěle provedené výstřední kostýmy a masky, za něž si tvůrci nepochybně odnesou mnoho ocenění, popřípadě alespoň nominací na ně.

Naopak největší a nejjednoznačnější výtku směřuju k naprosto šílené stopáži. Cruella má neuvěřitelných 134 minut, přičemž jsem přesvědčen, že by se její (nikterak složitý či bohatý) děj dal bez větších problémů sestříhat do délky o půl hodiny kratší, aniž by z výsledného filmu vypadlo něco nepostradatelného. Právě značně nadměrná metráž pak měla za následek, že můj zájem o film navzdory skvělé hudbě, velmi rozpohybované kameře, jež předvádí jeden divoký nájezd za druhým, a výborným herečkám v hlavních rolích chvílemi dost významně upadal (čti "nudil jsem se").

Gillespieho snímek je zkrátka dílem plným rozporů. Některé jeho dílčí aspekty v podstatě nejde nepochválit, protože za nimi stojí spousty schopných a talentovaných lidí. Současně má ale i několik nezanedbatelných problémů, které požitek z něj dost snižují. Kvůli očividnému vysokému rozpočtu a kvalitnímu hereckému obsazení se na Cruellu příjemně kouká a díky hudbě se fantasticky poslouchá, ale poněkud nesourodé a problematické pojetí titulní postavy v kombinaci s nepřiměřenou délkou z ní dělá spíš analyticky pozoruhodný omyl nežli neoddiskutovatelnou výhru. Komerčně na tom špatně ale bezpochyby nebude.

Hodnocení: 60 %