Recenze: Saw pokračuje ve Spirále strachu, mění ale pravidla hry - z vyvražďovačky se stala detektivka

Z jednoduchého a přitom žánrově velmi efektivního konstruktu vznikla jedna z nejznámějších a nejoblíbenějších hororových sérií nového tisíciletí. Co na tom, že podobný koncept využila o sedm let dříve kanadská Kostka (1997). Teprve až Saw: Hra o přežití (2004) nastartoval nový fenomén, k čemuž bezpochyby dopomohl i jeden z nejvychytralejších šokujících konců, jaké filmové plátno pamatuje. Jednička nastavila jasné cíle - oběti musí být rozmanitě obsazené a něčím zajímavé, pasti co nejvynalézavější ve své krutosti a nesmí chybět nějaký ten dějový twist. S postupujícími díly se sice šablona obehrála, tvůrcům se ale musí nechat, že po vzoru J.J. Abramse dokázali celou dobu otáčet vyřčeným tak, aby šlo na již známé zvraty a motivy nahlížet novým úhlem pohledu (přirozeně s proměnlivou úspěšností, ale rozhodně to dokázalo udržet pozornost). Čtyři roky starý Jigsaw je posledním přírůstkem, který se vydal po vyšlapaných cestách. Spirála strachu, ač volně na původní díly navazující, to zkouší z jiného směru.

Tak předně nejsou tentokrát v centru příběhu hříšníci, ale detektiv Zeke Banks (Chris Rock). Ve sboru s ním nikdo nechce pracovat, protože kdysi naprášil prohnilého parťáka a do toho se ještě vyrovnává s odkazem svého otce Marcuse Bankse (Samuel L. Jackson), který kdysi jeho oddělení vedl. Hříšní policisté brzy začnou mizet a je na Banksovi, aby zjistil, kdo a proč jim jde po krku. Jigsaw je sice dávno mrtev, jeho morální odkaz ale žije dál.

Patřím k divákům, kteří vždy měli k sérii Saw kladný vztah. Rozhodně není bezchybná, coby žánrový přírůstek ale funguje. Jistě, je to hra. Hra s divákem a jeho očekáváním. Což nutně nedělá z jednotlivých dílů dobré nebo chytré filmy. Jde ale o ekvivalent zábavné atrakce, kterou důvěrně známe a jsme zvědaví, jaké žolíky za další zatáčkou vytáhne tentokrát (na podobném principu funguje i Rychle a zběsile). Na ploše dlouhodobé série byla nicméně nevyhnutelná únava materiálu, takže je pokus o změnu směru rozumný.

A hned zkraje chci říct, že je mi v rámci nastavených parametrů Spirála strachu hrozně sympatická. Ono totiž dává smysl zkusit chytit fenomén Saw z druhé strany. Ostatně, když si vezmeme kultovní Sedmičku Davida Finchera, ta něčím takovým i byla - měla zabijáka, který pro své oběti nachystal brutálně sofistikované pasti vycházející z jejich vlastních hříchů. Takže už z logicky věci by mělo Saw fungovat i optikou policejních vyšetřovatelů. Aby to vyšlo, musí do sebe zapadnout několik koleček - důležité je nejen obsazení hlavní role, neboť příběh tentokrát nese na bedrech jedna postava, ale též propracovaná detektivní linie. O finále, nabízející uspokojivou katarzi pro obě strany filmové rošády, nemluvě. A bohužel, přes všechnu snahu, Spirála strachu nic z toho nezvládá.

Začneme tou nejpatrnější chybou a tím je angažování v sérii staronového režiséra Darrena Lynna Bousmana, který natočil Saw 2, 3 a 4. Přestože má tentokrát Bousman k ruce odlišnou výchozí látku, vesměs ji točí stejně, jako všechny předchozí díly. Ukazují se tak nejen jeho vypravěčské limity (zběsilá klipovitost ještě celkem obstojně funguje u pastí, v rámci vyšetřování už ale působí skoro amatérsky), současně se ani nedaří nová "hřiště" organicky vkládat do děje. Tady už jsme, pravda, v rovině scénáře, ten nicméně v základních bodech detektivní žánr ctí a nějaký schopnější režisér by z něj mohl dostat minimálně průměrnou podívanou. Bousman vyšetřování nedává žádnou hmatatelnější náladu a do tohoto vypravěčského bezčasí pak bez ladu a skladu vkládá momenty odpovídající naturelu původních dílů. A nejde to dohromady. Výsledkem je podvyživená detektivka s na sílu vloženými scénami mučení hříšníků, kde se o postavy nebojíme, protože o nich nic nevíme a vyšetřování nás nezajímá, protože nenabízí dostatek vodítek.

Chris Rock, který byl mimochodem iniciátorem změny směru a je u snímku podepsán i jako výkonný producent, si navíc pro sebe ukousl přeci jen příliš velké sousto. Známý především pro své komediální role, se Rock pokouší přeformovat do role drsného detektivka devadesátkového ražení, ovšem bez všech potřebných roztomilých propriet (nekouří ani nepije), zato s přidanou hodnotou v podobě glosování situací, což sice odpovídá jeho naturelu coby herce, ale postavě už to sluší méně (minimálně v rámci toho, co by měla představovat a jak se ji film snaží postavením ve společnosti vykreslit). Pořád je ale jeho Zeke alespoň jasně definován a motivován. Ostatní postavy jsou tak slabě načrtnuté, že se téměř slévají do jedné uniformy a jejich následná vybíjená (což není spoiler) se kvůli tomu emocionálně míjí účinkem.

Snaha posunout oblíbený fenomén jiným směrem se rozhodně cení. Jakkoli má ale Spirála strachu: Saw pokračuje dobré úmysly, jejich exekuce je v nejlepším případě průměrná. Zkázu dokonává finále, kde se "překvapivý" vrah (vnímavějším divákům přirozeně již dávno odhalený) neubrání patetickému doslovnému proslovu. Poslední záběr je pak svou přehnanou snahou o epické dramatično (ve stylu prvního dílu) téměř na hraně parodie. Ve výsledku se Spirála strachu svou vypravěčskou nedůsledností nezavděčí nikomu. Hardcore fanoušky série nepotěší radikálními změnami a detektivka je to tak jalová, že se nechytá ani na průměrnou epizodu Mentalisty.

Hodnocení: 30 %