Kdo mi jde po krku: Angelina Jolie prchá před nájemnými vrahy a mohutným lesním požárem

Tak jako nedávní Hrdinové ohně, také novinka režiséra a scenáristy Taylora Sheridana Kdo mi jde po krku zasazuje svůj příběh mezi odvážné hasiče, kteří čelí zdánlivě nezkrotným lesním požárům. Jenže zatímco protagonisté povedeného snímku z roku 2017 bojovali primárně s žhnoucími plameny, Sheridan vytváří z daného prostředí kulisu pro jeho typický a drsný neowesternový námět. Hlavním strůjcem událostí je dvojice chladnokrevných zabijáků Jack (Aidan Gillen) s Patrickem (Nicholas Hoult). Ti mají za úkol zneškodnit soudního účetního Owena Casserlyho (Jake Weber), jenž má v držení usvědčující důkazy proti jejich zaměstnavateli, mafiánskému hlavounovi Phillipovi (Tyler Perry). Casserly si je vědom nebezpečí a se synem Connorem (Finn Little) odjíždí hledat útočiště u svého švagra Ethana (Jon Bernthal), jenž je šerifem v malém městečku uprostřed montanské divočiny. Zabijáci ovšem útěk překazí, Owena zneškodní a rozpoutají obrovský lesní požár, který má odvrátit pozornost místních a pomoci jim potají dopadnout prchajícího Connora. Ten se spolčí s hasičkou Hannah (Angelina Jolie), která si trauma z minulosti léčí na odlehlé strážní věži, a společně musí čelit stále naštvanějším vrahům i stále mohutnějším smrtelným plamenům.

Kdo je obeznámen s tvorbou Taylora Sheridana, ten jistě souhlasí, že jeho projekty nesou lehce rozpoznatelnou autorskou stopu. Texaský rodák ve svých předchozích dílech dokázal zajímavě obejmout problémy současné Ameriky a jím sepsané příběhy, zasazené do tradičních žánrových prostředí, kde se čas pomyslně zastavil, podávaly vedle vzrušující akce také naléhavé výpovědi o nemožnosti tyto problémy překlenout. Americko-mexické hranice se například vybarvily jako nelítostná země nikoho, kde se nenásledují platně zavedená pravidla, v oceňovaném thriller Sicario: Nájemný vrah. Severská detektivka Wind River pro změnu hloubavě řešila dnešní postavení původních obyvatel a chlapácké westernové drama Za každou cenu předvedlo neromantizovanou podobu moderního divokého západu. Kdo mi jde po krku se svým zasazením rovněž řadí k atraktivním látkám, s nimiž šikovný tvůrce zvládne vystoupit z šedivého průměru. Příběh je ovšem tentokráte překvapivě prázdný, až naivně přímočarý a postrádající přidanou hodnotu, na niž jsme byli od Sheridana automaticky zvyklí.

Rád bych napsal, že režisérova novinka je vyprávěním o zkroušené hasičce se

sebevražednými sklony, která nachází svůj životní impulz ve výpomoci zranitelnému a pronásledovanému chlapci. Taková kostra, byť není sama o sobě nijak objevná, by alespoň držela výše nastíněné události pohromadě a vytvářela potřebné emocionální pouto. Jenže tato linie je v Sheridanově scénáři pouze jednou z několika, které se v průběhu devadesátiminutového filmu rychle prolínají, a zkušený tvůrce divákovi vysloveně odpírá požadovanou katarzi. Angelina Jolie je pochopitelně pasována do úlohy hlavní hvězdy a její postava má být tou nejvíce propracovanou. To ale za prvé není nijak složité, neboť o ostatních aktérech se nedovíme skoro nic, a za druhé to neznamená, že by ji Sheridan skutečně zajímavě vykreslil. Její minulé trauma, vycházející z nepovedené záchranné mise, se znázorňuje osekanými snovými flashbacky a její první výrazná akce spočívá v otevření padáku na korbě jedoucího jeepu - jde o digitální moment jako z béčkového akčňáku, který předznamenává pozdější nezranitelnost Hannah a takřka úplnou absenci realismu, o nějž se Sheridan dříve alespoň sympaticky pokoušel.

Hannah následně ze scény často mizí na úkor prchajícího otce se synem, dvojice zabijáků i Bernthalova šerifa, jenž čeká dítě se svou ženou Allison (Medina Senghore). Ti všichni dostávají více prostoru, než by bylo zdrávo a než střídmá stopáž unese. Postavy nás vlastně ani nezačnou zajímat, což je nešťastné především u Hannah s Connorem a nejmarkantnější u nájemných vrahů, které přitom s bravurou ztvárňují Aidan Gillen a Nicholas Hoult. Právě obsazení známými hereckými tvářemi značně usnadňuje práci poněkud línému Sheridanovi, jenž zkrátka rezignoval na snahu o psychologický či sociální přesah a rozhodl se servírovat povrchní akční story s nevyhnutelně rozdanými kartami. Dá se dokonce říci, že pokud si přečtete stručný úvod děje, pak vás při sledování od začátku do konce nemůže absolutně nic překvapit.

Umím si přitom představit, že knižní předloha z pera Michaela Koryty bude záživná a čtivá. Námět je sám o sobě atraktivní a skýtá spoustu možností, jak protagonisty tvarovat v životu nebezpečných situacích. Sheridan si však evidentně vybírá jen akční pozlátko a postavy jsou bezkrevné podobně jako mechanické vyprávění, které připomíná některé klasické westerny pouze v jejich často naivní přímočarosti a čisté definici dobra a zla. Pravda, jako svižná oddechovka na nedělní odpoledne pak Kdo mi jde po krku nefunguje věru zle a samou nudou si nehty asi okusovat nebudete, jenže výsledná odosobněná podoba s až odporně romantickým závěrem zkrátka nenaplňuje přítomné tvůrčí ambice a potenciál.

Snímek se dá v součtu dobře charakterizovat přívlastkem nijaký - navzdory atraktivním přírodním scenériím není dobrodružný, navzdory slibovanému útěku hořícím lesem před zabijáky nevyznívá jako bolestivý či napínavý survival a navzdory hvězdným hercům nenabízí postavy, na jejichž scény bychom se mohli dopředu těšit. Kdo mi jde po krku je možná řemeslně na výši a udržuje diváckou pozornost jednoduše a dynamicky rozvíjeným konfliktem, avšak pocitu zklamání se nelze vyhnout v takřka žádném ohledu. Film, kde hrstka postav se zbraněmi pobíhá po lese vedle ohromného požáru, jehož si nikdo jiný podle všeho nevšímá, očividně postrádá vyšší nároky. A ruku v ruce se skutečností, že nedisponuje jedinou opravdu zapamatování hodnou scénou, ztrácí rovněž nárok na jakékoli nadprůměrné hodnocení.

Hodnocení: 50 %