Recenze: Seriál Ledová archa vychází ze strhujícího postapokalyptického námětu, s nímž si úplně neví rady

Ledová archa je seriálovou adaptací grafické novely Le Transperceneige od francouzského spisovatele Jacquese Loba, která se už roku 2013 dočkala hvězdně obsazeného filmového zpracování od oscarového filmaře Bonga Joon Ho. Její námět zasazuje poslední drobky lidské populace, zdevastované nástupem nové doby ledové, do futuristické vlakové soupravy s názvem Snowpiercer, která disponuje nevyčerpatelným zdrojem energie a jako moderní Noemova archa převáží rovněž různorodé zvířecí druhy. Jejím strůjcem je geniální inženýr a miliardář Joseph Wilford (Sean Bean), jehož aura božského spasitele již sedm let udržuje vrtkavý řád v tisíc vagónů a patnáct kilometrů dlouhém kolosu, za jehož mrznoucími stěnami panují propastné sociální rozdíly, udržované intrikami, lží a násilím.

Ačkoli jsem komiksovou předlohu nečetl, dovoluji si celkem sebejistě konstatovat, že rozhodující síla originálního příběhu nespočívá ani tak ve vizionářském estetickém uchopení, jakožto spíše v metaforických záměrech, zabalených do atraktivní futuristické formy. Takovou interpretaci alespoň podporuje zmiňovaná filmová verze od osobitého jihokorejského režiséra, která vyprávění o vzpouře společenské spodiny důmyslně podřizuje postupnému objevování fikčního světa své 'Ledové archy'. Neprivilegovaní a hladoví zadáci v čele s Chrisem Evansem se v průběhu snímku probojovávali stále luxusnějšími vozy a třídami, přičemž ona nejsvrchovanější a nejpřednější osoba Wilforda (Ed Harris) byla jádrem dvousečného sdělení o konfliktu zodpovědnosti (za zachování lidské civilizace) a mocenské krutosti. Bong Joon Ho diváka jako vždy netlačil k jednoduchým interpretacím, zajímavě mísil žánrové vzorce a zároveň soustavně vedl pozornost i zvědavost směrem dopředu.

Seriálová verze, jejíž první série dorazila na Netflix již v průběhu minulého roku,

se tento symbolický námět snaží přepracovat do komplexní charakterové studie s co možná nejrealističtějším kontextem. Mezi pasažéry nejvyšších tříd se sedm let po odjezdu a po devatenácti okruzích kolem glóbu začíná rozmáhat napětí a nejistota, neboť jsou objevována mrtvá těla s uříznutými genitáliemi. Vedoucí správy vlaku Melanie Cavill (Jennifer Connelly) pověří Andreho Laytona (Daveed Diggs), bývalého detektiva a jednoho z černých pasažérů, kteří zadní část vlaku násilně obsadili během výjezdu, aby sérii vražd vyšetřil a znovu sjednal cenný pořádek. Layton ovšem poslání přijímá s postranními úmysly. Ostatní zbědované 'zadáky' nehodlá nechat napospas diktátorskému režimu a zažehává osudovou revoluci, která otřese se sociální strukturou vlaku a odhalí spiknutí ohledně obávaného i uctívaného fantoma Wilforda.

A právě legendami opředený 'Velký bratr', použijeme-li slovník George Orwella, je v průběhu první desetidílné série jediným motivem, který si udržuje a dokonce stupňuje záhadnou pověst. Zatímco ve filmu číhalo tajemno za dveřmi každého dalšího vagónu a divák zcela přijal hledisko těch nejzadnějších obyvatel vlaku, seriál od samého začátku rozprostírá pozornost napříč celou soupravou a představuje aktéry všech 'sociálních' vrstev a profesí. Seznamujeme se s nuznými nevolníky v posledních vozech, s údržbáři a ochrankou, s lékaři i se smetánkou v první třídě a dvojicí inženýrů v lokomotivě. A úvodní epizody, během nichž se jako protagonista vyprofiluje vyšetřující Layton, vnášející perspektivu utlačovaných zadáků do luxusních částí vlaku, mají veskrze upovídaný charakter Vraždy v Orient expresu. Detektivní pátrání je ovšem pouze dočasnou tvůrčí záminkou a příběh kvapně odbočí ke zdlouhavému omílání té motivační či morální linie, která byla ve filmu pouze částí podnětného sdělení - k mocenské krutosti, popřípadě k potlačování lidských svobod za účelem slepé víry ve striktní Wilfordův řád.

Jediným zpočátku nečitelným aktérem, v němž se chladnokrevné udržování pořádku mísí s pocitem zodpovědnosti za cestující, tedy za poslední naději lidstva, je vysoce postavená Melanie. A ruku v ruce s hereckým nadáním Jennifer Connelly jsou to právě její scény a její emotivní linie se ztracenou dcerou, které pozvedají první sérii nad spíše nezáživný a nepřekvapující průměr. Ty a také zmiňované tajemno kolem osoby Wilforda, jehož neznámý osud je úzce spjat s minulostí Melanie, která mu pomáhala celý vlak sestrojit. Centrem akce je ovšem výhradně Layton, neposkvrnitelný klaďas prosazující demokracii, a jím vedená vzpoura, která svádí dohromady spoustu chabě prokreslených postav, mezi nimiž divák těžko hledá vřelé sympatie. Mnoho z nich navíc mění své postavení vysloveně za pochodu, přičemž jen minimálně lze v tomto směru hovořit o pozitivní nepředvídatelnosti scénáře.

Zatímco film tak skvěle funguje jako sociální metafora s akčním přesahem a důrazem na mnohovýznamovou pointu, seriál hraje s divákem od začátku otevřenou partii s relativně jasně rozvrženými motivacemi a jasně definovanými stranami konfliktu. To se definitivně potvrzuje ve druhé sérii, kdy se na scéně konečně objevuje dlouho očekávaný Wilford - a zatímco celou první sérii jeho postava udržovala zvědavost coby šedá eminence ve stylu filmu, v další části bohužel zaujala tu nejzápornější představitelnou pozici. Sean Bean pravda vysokým očekáváním s přehledem dostává a svým charismatem snadno převyšuje všechny ostatní včetně odstrčené Melanie. Jenže s jeho odhalením a černým vykreslením se opět oslabuje potenciálně nosný motiv freudovské psychoanalýzy a vnitřního konfliktu ega a superega v osobě 'zboštělého' zachránce i tyranského diktátora. Druhá série je díky zapojení ryzího antagonisty bezesporu akčnější a více adrenalinová, přičemž pod povrchem bují rovněž zajímavé myšlenky o neudržitelnosti demokratické správy a příklonu k nábožensky motivované propagandě. Wilford je částí Laytonem osvobozených cestujících stále vnímán jako nedotknutelný spasitel, což je image, kterou si sám dlouhodobě pěstuje. Výpověď a emocionální dopad takových konfliktů jsou však stále poněkud jalové a prázdné a druhá série v mnohém jen duplikuje a lehce pozměňuje postupy té úvodní.

A přitom je patrné, že se tvůrci opravdu snaží o realistický rukopis, který se oprostí od metaforické nátury námětu a diváka více upoutá k dílčím situacím a aktérům. Flashbacky tak místy vysvětlují i klimatické události, které vedly k realizaci Noemovy archy, a značná část dějových komplikací vychází z technických problémů či možností vlaku. A jelikož obyčejný divák má jen málokdy rozsáhlé znalosti z oblasti inženýrství a strojírenství (natož pak z toho futuristického), tvůrcům se opravdu daří vyvolávat dojem jakési autenticity a věrohodnosti celé kulisy. Samozřejmě jen za předpokladu, že je sledující ochoten přijmout představu patnáctikilometrové soupravy, která donekonečna krouží po nerekonstruované a zamrzlé trati. A jisté zjednodušování se projevuje také v omezené různorodosti interiérů, kterých se navzdory opakovaně vzpomínané tisícovce vagónů moc nevystřídá, popřípadě v občas neúměrně rychlém pohybu postav napříč rozsáhlým vlakem. A vyloženě na facku je zde poslušně následovaný seriálový trend tmavé stylizace, kvůli němuž musíme tři čtvrtiny stopáže soustředěně mžourat očima, abychom rozeznali, co postavy vůbec provádějí.

Ledová archa je momentálně v závěru své druhé sezóny a otevřený konec navnazuje na další nevyhnutelné série. Osobně však propadám pochybnostem ohledně toho, zda má takto pojatá forma, nekladoucí žádné intelektuální či interpretační výzvy, ještě čím překvapovat. První série se spoléhala na nečitelnost jednoho z hlavních aktérů a oddalování nástupu okázale dogmatizovaného fantoma, druhá bavila celkem prostými atrakcemi a soustavnými zvraty z ranku 'zásahy na poslední chvíli'. Ohlášená třetí část by musela nabídnout více než ideologický souboj liberála z nuzných poměrů s všehoschopným aristokratem a diktátorem, v což samozřejmě upřímně doufám. Současné zklamání z promrhaného potenciálu to však už nezažene.

Hodnocení: 60 %