Recenze: The Mauritanian - hon na teroristy po 11. září v dramatu podle skutečných událostí

The Mauritanian se profiluje jako justiční drama, které se silně vztahuje k 11. září 2001 a zobrazuje politickou štvanici na 'nepřátele státu'. V této pozici se po útocích na Světové obchodní centrum mohl ocitnout v podstatě každý občan ze severní Afriky či Blízkého východu, u něhož byly zpozorovány jen trochu podezřelé konexe a aktivity. A jednou z černých ovcí se stal také Mohamedou Ould Slahi (Tahar Rahim) z Mauritánie, jemuž byl prokázán kontakt s jedním z organizátorů 11. září a skončil v nelidských podmínkách ve věznici Guantánamo. Nedostatek důkazů a absence řádného právního procesu však upoutá pozornost zkušené advokátky Nancy Hollander (Jodie Foster), která se společně s mladší kolegyní Teri Duncan (Shailene Woodley) rozhodne inteligentního a anglicky hovořícího Slahiho zastupovat. Proti ní je postaven vojenský prokurátor Stuart Couch (Benedict Cumberbatch), jehož úloha státního žalobce se opírá o osobní zkušenost - při nárazu letadla do obchodního centra totiž zemřel jeho blízký přítel.

Snímek režíroval známý Kevin MacDonald, jenž zvládá politicky angažované příběhy na výbornou - stačí vzpomenout na drama Poslední skotský král, které vyneslo Oscara Forestu Whitakerovi, nebo na investigativní thriller Na odstřel, odkrývající spiknutí ve vysokých politických sférách. Mauritanian měl být tedy sázkou na jistotu. Filmy o pošlapávání lidské svobody a zpětném úderu spravedlnosti publikum dlouhodobě zajímají a kvalitně napsaná soudní dramata, vycházející ze skutečných událostí, jsou bezpečnou kulisou pro talentované scenáristy a herce. I proto je tedy překvapivé, že ambiciózní novinka Kevina MacDonalda vypadá jako rychlé spotřební zboží pro streamovací služby, které z oněch 'bezpečných kulis' reálného námětu těží pramálo zajímavých scén a podnětů.

Divák nemusí mít žádný přehled o skutečných událostech, aby už po zhlédnutí traileru nebo po prvních pěti minutách filmu pochopil, za jakým poselstvím a k jakému cíli bude příběh směřovat. Slahi je v očích svých právních zástupců obětí naštvaného systému, který chce rychle vidět hlavy na špalcích, a takové hledisko nevyhnutelně přijímá i pasivní sledující. A nejprve ho podporuje také žalobce Couch v podání Cumberbatche, který má ztělesňovat právě ten subjektivně motivovaný systém, který při hrozivých teroristických činech utrpěl osobní újmu a nyní prahne po pomstě. Karty jsou rozdané pro napínavou soudní přestřelku, k níž ovšem překvapivě nedojde. Příběh se místo toho vyvíjí jako retrospektivní odkrývání Slahiho života a jeho utrpení v americké vazbě, k čemuž jsou užívány vizuální flashbacky - ty odhalují divákovi stále více informací a MacDonald je koncipuje jako přehrávání textových dokumentů, které si oba právníci při shánění důkazů pročítají.

Takové schéma není špatné a MacDonaldovi lze připsat k dobru, že četné

vzpomínkové pasáže odlišuje užitím zúženého formátu obrazu, čímž zabraňuje naprostému chaosu v komunikaci s divákem. S přihlédnutím ke srozumitelnosti se však nelze zbavit pocitu, že Mauritanian nikdy neopouští brázdy standardního a tendenčního snímku na dané téma, které přitom skýtá velmi komplexní síť motivací. To by se dalo omluvit, pokud by se vyprávění drželo výhradně perspektivy justiční oběti a snažilo se o vyvolání silných diváckých empatií. Na Shaliho je však převážně nahlíženo racionální a chladnokrevnou optikou advokátů, kteří se ohánějí americkým právním systémem a do příběhu nevnáší žádné emoce, přestože k tomu některé zvraty přímo vybízí. "Zrádče!," vykřikne na rozpolceného Couche jeho nadřízený, když si vyslechne jeho pochybnosti o nedostatku usvědčujících materiálů proti uvězněnému 'teroristovi'. Tím ovšem úloha státního žalobce v příběhu víceméně končí a jeho rostoucí dilema už scénář nijak nezužitkuje. Kýžený konflikt se odehrává výhradně v minulosti, která nám odhaluje falešné doznání Shaliho pod takřka inkvizičním fyzickým nátlakem. Investigativní pátrání v současnosti však postrádá hloubku a jeho vykonavatelé jsou navzdory známým hereckým tvářím vykresleni černobíle.

Cumberbatch samozřejmě nehraje zápornou postavu, ovšem nemá dostatek prostoru, aby svůj názorový přechod nějak rezolutně zvýraznil. Foster se staví do pozice protagonistky, ovšem v součtu jen pomáhá vybarvovat Shaliho, jenž má být jádrem příběhu a jeho sdělení. Pravdu o jeho (ne)vinně se nám MacDonald snaží dlouho zatajovat, ale ocitá se přitom ve slepé uličce. Snímek by totiž nikdy nemohl fungovat, kdyby Shali nebyl sympatickou figurou - nehledě na to, že by pak protiřečil skutečnosti. Nejvíce vtahující je tak vyprávění v úvodní části, kdy se s postavami teprve seznamujeme a záležitosti se vkládají do kontextu. A ačkoli se díky častému střídání časových linií nebudeme nudit po celé dvě hodiny, to chirurgicky přesné a očekávatelné zaklapnutí všech vytyčených motivů do rutinní skládačky je spíše zklamáním. Schází ostřejší dialogy, méně tendenční tvůrčí argumenty i silnější finále, které je neadekvátně pozitivní a zjednodušující - jako kdyby celá další hodina hutného dramatu byla stlačena do deseti minut.

The Mauritanian je další z mnoha hollywoodských poct ukřivděným osobnostem, jejichž význam zasáhl hluboko do politických a nakonec i společenských sfér. S podobným konceptem ostatně pracoval třeba Aaron Sorkin ve svém nedávném soudním dramatu Chicagský tribunál, které se letos řadí k oscarovým favoritům. Vyprávění o domnělém nepříteli státu však v tomto případě rychle opouští zajímavý historický kontext a proměňuje se v chladné vylíčení nespravedlnosti, jaká byla celých 14 let na nevinné lidské bytosti vykonávána. Filmu podráží nohy nepříliš zajímavé postavy a princip investigativní komunikace, který často staví Mohamedou Ould Slahiho do pozice pouhého objektu, na němž je neospravedlnitelné selhání systému reprezentováno. Nechybí řemeslná kvalita a dobří herci, ale více než průměrná biografie z toho tentokráte nevzejde.

The Mauritanian bude k dispozici na Amazon Prime Video od 1. dubna 2021.

Hodnocení: 60%