Recenze: Billie Eilish: The World's a Little Blurry - Hudební fenomén nové generace pořádně zblízka.

Životní dráha Billie Eilish dokládá pravdivost fráze, podle níž si může svůj sen splnit opravdu kdokoli a za jakýchkoli podmínek. Pravda, dnes devatenáctiletá rodačka z Los Angeles nikdy nevyrůstala jako obyčejné dítě ze sousedství. Její svobodně smýšlející rodiče ji nikdy neposlali do školy a sami jí poskytovali vzdělání především v oblasti hudby, která se stala osvobozujícím filtrem jejích emocí a často temných myšlenek. Důležitou oporu našla ve svém starším bratrovi Finneasovi O'Connelovi, jenž se svou kapelou vystupoval a skládal hudbu už v době, kdy jedenáctiletá Billie teprve začala psát vlastní písně. Spolu se zavřeli v pokojíčku, a když bylo Billie 13 let, složili a vydali její první single s názvem Ocean Eyes. Skladba zaznamenala úspěch na SoundCloud, kde mladá zpěvačka získala první stovky posluchačů. O necelých pět let později už měla na Spotify stovky milionů přehrání, její koncerty se vyprodávaly po celém světě a v náručí třímala hned pět cen Grammy pro nejlepšího nového interpreta, album roku, píseň roku, nahrávku roku a nejlepší popové vokální album.

Nezbývá než obdivovat prozřetelnost dokumentaristy R.J. Cutlera, který se do domácnosti Billie Eilish nachomýtl s dostatečným předstihem a necelý rok po fantastickém úspěchu na Grammy nyní představuje takřka dvouapůlhodinový pohled do zákulisí vzniku debutového alba s názvem 'When We All Fall Asleep. Where Do We Go?'. Intimní dokument zavádí diváka do soukromí vycházející superstar a odkrývá nevídaně skromné zázemí, v němž zpěvačka tráví s rodinou většinu času a kde vznikaly budoucí globální hity vyloženě 'na koleni'. Jak ale předznamenává už název Billie Eilish: The World's a Little Blurry (Svět je trochu rozmazaný), Cutler se snaží prozkoumat také temnější stránky ojedinělé osobnosti, které sama Billie ventiluje v podobě svých textů a často depresivních videoklipů. Zpěvačka se nezdráhá vynést na veřejnost svůj osobní deník, do něhož si v rané pubertě zapisovala a někdy přímo zakreslovala své pocity, sloužící jako inspirace pro pozdější skladby. Ukazuje se, že má velkou vizuální fantazii a talent pro přenášení fyzických tvarů či barev do melodií a slov. Zároveň se však vrhá světlo na její deprese a poněkud neutěšené vnímání okolního světa, který dokáže vnímat empatičtěji a upřímněji než většina jejích vrstevníků.

Cutler odhaluje Billie jako (ne)obyčejného dospívajícího člověka, který si bere k srdci názory ostatních a soustavně na sebe klade vysoké nároky. Úzkosti, které ji dříve doháněly vinou nízkého sebevědomí a ústily až do sebepoškozování a myšlenek na sebevraždu, se nyní projevují zejména ve vztahu k jejím fanoušků. Ty Billie nevnímá jako anonymní masu obdivovatelů, ale jako součást sebe samé, bez níž by nemohla být úplná. A nadevše ji trápí, když fanouškům nemůže odevzdat své maximum - například vinou stále se obnovujícího poranění kotníku, kvůli němuž musela několik koncertů spíše prosedět s protézou. Dostává se však také na frustraci plynoucí z neúnavné pozornosti ze strany veřejnosti a z nemožnosti okamžitě neuposlechnout přání většiny. "Nemůžu mít jedinou klidnou chvilku po mém vystoupení. Nemůžu mít jediný moment, kdy si řeknu 'víte co, nechci to dělat'," posteskne si Billie rodině v reakci na komentář na sociální síti, který ji obvinil ze špatné nálady a otráveného vystupování během setkání s organizátory po koncertě. "Jednou se mi to stalo a tady je výsledek, už o tom píšou. Musím se pořád usmívat, a když přestanu, tak mě nenávidí a myslí si, že jsem hrozná. To není fér."

Nejen při tomto povzdechnutí lze s protagonistkou dokumentu plně

sympatizovat. Dojem určité bezprostřednosti, který souzní s otevřenou povahou zpěvačky, hraje prim také v jiných částech, kdy jsme svědky celkem všedních záležitostí ze života pubertální dívky. Billie popisuje svou dřívější chronickou náklonnost a lásku k Justinu Bieberovi, které sice jako muž vůbec nerozumím, ale globálního rozsahu této 'nákazy' jsem si dobře vědom. Jindy divák sleduje, jak si zpěvačka pročítá otázky do autoškoly nebo jak s rostoucím smutkem telefonuje své první skutečné lásce, která ji spíše soustavně odbývá. Cutlerovi se daří vykreslit Eilish jako upřímnou holku, jež nic moc nepředstírá a často je v rozpacích z toho, kam až její hvězda tak náhle vystoupala. A takové hledisko zůstává zachováno i při prvním dojemném setkání Billie s Justinem Bieberem nebo při rozhovoru s Katy Perry a jejím snoubencem - až poté je roztržité Billie vysvětleno, že šlo o Orlanda Blooma neboli 'toho herce z Pirátů z Karibiku', o čemž sama neměla ani ponětí.

Ač se může výše popsaný dokumentaristický přístup jevit jako pozitivně zkreslující, manipulativního ohýbání reality se režisér dle mého nedopouští. Navzdory mnoha záběrům ze samotného skromného domova, který rodina stále nevyměnila za sídlo odpovídající slavné popové hvězdě, sleduje Cutler svůj předmět zájmu spíše z odstupu. Billie zřídka promlouvá přímo do kamery a jen málo prostoru je věnováno domácím videím z raného dětství. Zabraňuje se tak sice subjektivnímu zkreslování a nasazování růžových brýlí, ale na druhou stranu citelně schází autorská iniciativa, která by už přirozeně zajímavou zpěvaččinu osobnost lépe konfrontovala s její minulostí a životními postoji. Jednou z hlavních poznávacích znamení Eilish je její nepřehlédnutelná, pro mnohé skoro mimozemská image, kterou ale dokument obchází takřka bez povšimnutí. Divák sice dostane přístup k řadě osobních detailů a vzpomínek, nad nimiž však režisér většinou pouze kvapně přelétává a příliš je nerozvíjí. Nevysvětlen zůstává také vliv rodičů, kteří v průběhu spíše trousí komentáře o údělu dospívání či prvních lásek, avšak většinou stojí v pozadí. A podobně upozaděn zůstává například i Tourettův syndrom, jímž Billie trpí a k čemuž se doznala již roku 2019, kdy byl dokument ve výrobě. Značný důraz je oproti tomu kladen na reportáže ze zákulisí a záběry z koncertů, které už tak přetaženou stopáž jen bezcílně natahují - pětiminutová sekvence z pódia výpovědi nijak neprospívá, stejně jako dvouminutový záběr na mlčící Billie v jedoucím autě. V součtu můžete minimálně půl hodiny strávit žehlením prádla a nepřijdete přitom o podstatné informace, což není pro žádný dokument zrovna dobrou vizitkou.

Portrét přirozeně vrcholí na loňském předávání cen Grammy, kde Billie a jejího bratra hned pětkrát doprovázel bouřlivý potlesk přítomné hudební smetánky. Rozjařená a teprve osmnáctiletá holka, která se stále potýká s nervozitou během svých koncertů a největší radost jí udělaly úspěšně složené řidičské zkoušky, se ocitá na vrcholu. Stejně jako před deseti lety Justin Bieber nebo Katy Perry. Jako nejmladší interpret v historii nahrává píseň k nadcházející bondovce Není čas zemřít a nic nenasvědčuje tomu, že by mohla v budoucnu polevit. Drogám se podle všeho vyhýbá a vlastní temné pohnutky zmírňuje prostřednictvím své muziky, která promlouvá k milionům jejích vrstevníků. Navzdory své neobyčejnosti je Billie Eilish možná opravdu obyčejným člověkem, který cítí úplně stejně jako každý zranitelný teenager - kdo ostatně tvrdí, že během svého dospívání nezažíval návaly pochybností o sobě samém a své budoucnosti, tak pravděpodobně lže. Dokument se sice nechává unášet k nahodilým scénám, které nijak neprohlubují základní příběhovou kostru, a nezachází příliš do hloubky, ale své poslání bezesporu plní. Fanoušci Billie budou nadšeni a neutrální diváci, mezi něž se řadím i já, si udělají vlastní a celkem jasný obrázek.

Dokumet Billie Eilish: The World's a Little Blurry je dostupný od 26.2. 2021 na službě Apple TV+.

Hodnocení: 65%