Asociální dívka, starost o klima a deprese. Dokumentární film I Am Greta nahlíží do duše světoznámé ekologické aktivistky

Vše začíná roku 2018 před budovou švédského parlamentu. Je krátce před volbami a patnáctiletá Greta Thunberg trpělivě vysedává nedaleko vchodu - kolemjdoucí si mohou vzít papíry s odůvodněním její osamělé demonstrace a po jejím boku je opřená cedule s nápisem Skolstrejk för klimatet (Školní stávka pro klima). Zde ji také začal filmovat režisér a kameraman Nathan Grossman, jenž původně plánoval třítýdenní natáčení, ústící v krátký artový snímek o dětské aktivistce. Ani jeden tehdy netušil, že společně stojí na startu celoroční hektické revoluce, na jejímž konci už znal zarputile apelující Gretu celý svět - za tu dobu se z neznámé školačky s aspergerovým syndromem stal hnací motor globálního hnutí za záchranu klimatu s dvěma nominacemi na Nobelovu cenu míru a s titulem Osobnost roku v prestižní anketě časopisu Time.

Vzhledem k okolnostem se tak výsledný dokument může předběžně jevit jako oslavný chorál o nezlomné bojovnici, která dokázala v krátkém časovém období vyburcovat protestní hnutí mládeže doslova po celém světě a v současnosti přepočítává přes deset a půl milionu sledujících na instagramu. Tvůrci jsou ale dostatečně uvědomělí, aby poznali, že hlavní téma dokumentu a vlastně i celého ekologického hnutí není záležitostí k oslavování. I Am Greta přejímá jednostrannou perspektivu mladé aktivistky, které se divák dostává do soukromí stejně, jako se o to pokoušel i Nathan Grossman. Greta se před kamerou postupně otevírá i v emocionálnějších polohách a dává najevo, že žádná účast na prestižních summitech pro ni neznamená osobní vítězství, nýbrž jen další frustraci nad ignorováním alarmující situace, nad politickou nečinností a nad ztrátou poklidného života ve vší své domácí rutině.

Většina lidí tedy logicky namítá, že ji nikdo do podobných akcí nenutí a že

měla zůstat ve škole se svými vrstevníky. Dokument ostatně takové ohlasy nevylučuje a hned v úvodu diskutuje osaměle protestující Greta s postarší kolemjdoucí, podle níž je klíčem ke změně především kvalitní vzdělání a z něj plynoucí uvědomělost. Proti tomu však existuje jednoduchý argument, který se i samotná Greta snaží využívat ve svůj prospěch - čas. Už úvodní montáž přírodního znečišťování a odvetných klimatických bouří naznačuje, že nám čas kvapně dochází, a vůbec celý dokument lze vnímat jako doplňkové generační prohlášení k nedávnému opěvovanému alarmu David Attenborough: Život na naší planetě. V něm ekologický guru na sklonku života zhodnotil neblahý vliv lidstva na zemské klima v posledních 80 letech a nabídl cesty, jimiž by snad ještě šlo definitivnímu kolapsu zabránit. I Am Greta přemosťuje celou akutní záležitost do těch sfér, na které legendární přírodovědec apeloval, a do toho logicky rozvíjí příběh toho mladého člověka, který prosbě o záchranu ekosystému zkrátka naslouchal nejpečlivěji.

Otázkou jistě zůstává vliv Gretina otce, jenž svou dceru všude doprovází a jehož roli dokument oklešťuje na ohleduplnou podporu spíše asociální dívky, kterou pouze starost o klima vyprošťuje z depresí a z negativních účinků vrozeného onemocnění. Je však nevyhnutelné, že dokument nezachází příliš do hloubky a neodhaluje kdovíjak překvapivá fakta - stojí totiž na ideologicky hutné barikádě mezi senzační osobností (ve smyslu mediální senzace), která je zároveň patnáctiletým dítětem s rodiči po boku, a jejím revolučním posláním, jímž spousta lidí opovrhuje právě kvůli její složité osobnosti, zázemí bohaté rodiny a kvůli tomu, že sama jasné cesty k nápravě na rozdíl od neporovnatelně zkušenějšího Attenborougha nenabízí. A z těchto motivů je složité uhňácat osudovou generační výpověď, která by jednak burcovala uvědomělost mladých lidí (v čemž ostatně vidím jediný reálný dopad celého hnutí) a zároveň obhájila stanoviska zkoumaného subjektu, která se stala skoro přes noc terčem konspirací a milionů nenávistných interpretací.

A přestože nám dokument svou standardní formou nic moc nového nesdělí a divák se musí spolehnout na interpretaci režiséra více než ve zmíněném Životu na naší planetě, jenž byl dlouhodobě otestovaným svědectvím o jasných faktech, může být nakonec silným a inspirativním dílem. Ovšem pouze v případě, že lidé upustí od slepého odsuzování a pokusí se alespoň porozumět tomu, že to ta Greta přece nemyslí špatně a že její počínání, jemuž podle všeho z celého srdce věří, asi není jen odrazem náhlého popudu a snobského předvádění se.

Sám nesouhlasím s jejími útoky na zkušené státníky, kteří samozřejmě dobře ví, jak složité je prosadit zásadní změny v současné globální mašinerii napjatých mezinárodních a obchodních vztahů, ale nejsem zde, abych soudil samotnou Gretu (jak činí mnoho uživatelů například v komentářích k filmu na CSFD) - vyjadřuji se primárně k formě dokumentu, jenž její celoroční aktivitu pokrývá. A v tomto ohledu oceňuji dlouhodobou práci dokumentaristů, přehlednost natočeného materiálu a z něj plynoucí a klíčovou možnost porozumění - to sice není vůbec zaručené a nedostáváme ani jednoznačný tvůrčí argument, ani dostatek objevných vodítek, které by nás ke Gretě Thunberg mohly empaticky přiblížit a neopíraly se přitom o již známá fakta, ale interpretační prostor se přesto nabízí. Osobně si nemyslím, že posílat výhružky smrtí mladé dívce jen proto, že její starost o budoucnost planety přechází v její osobní i mediální obsesi, je v pořádku - a stejně tak je naprosto v pořádku věnovat takto viditelné osobnosti obšírnou (byť bohužel nepříliš autorskou) dokumentární pozornost. A že se to celé viditelně přiklání na stranu mladých aktivistů, tomu se vzhledem k tématu, obklopujícímu ohroženou blízkou budoucnost naší planety, nelze moc divit - podobně jako faktu, že Gretě často nemilosrdně spílají ti, kdo do budoucnosti vidět nechtějí a žijí si spokojeně.

Hodnocení: 65%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE