Sci-fi seriál Mandalorian se i ve druhé sérii všemi silami snaží zakrýt mělký obsah
Loňská první série Mandaloriana byla milým překvapením, a to i přesto, že se tvůrci (v čele s Jonem Favreauem) rozhodli vsadit mnohem víc na epizodickou strukturu s prostými (pod)zápletkami, než na komplexní, plně souvislý příběh, jenž by se okázale snažil svět a mytologii SW významně obohatit. A velmi podobně je tomu tak i v letošní druhé sezóně.
Trailer:
Hlavní zápletkou nadále zůstává Mandalorianova snaha dostat tajemné dítě ("Baby Yodu") do bezpečí, tj. k Jediům. Většina epizod ale nabízí totožnou výchozí (a vlastně i závěrečnou) situaci: "Mando" (Pedro Pascal) se svým malým společníkem dorazí na nějakou planetu, kde má být někdo, kdo mu poradí, jak najít rytíře Jedi. Vždy, když nesourodá dvojice dotyčnou osobu nalezne, ta po nich výměnou za informaci vyžaduje pomoc při splnění nějakého obtížného úkolu (někoho někam dopravit, něco dobýt/zlikvidovat apod.). Mando svou část dohody splní, dozví se, co potřebuje, přesune se se zeleným mrňousem na další planetu a začne hledat další potřebný kontakt...
Toto banální základní schéma druhá řada jede nepřetržitě prvních pět epizod, v šesté a sedmé pak dojde k velmi mírnému dějovému posunu, jenž ovšem na principu fungování daného vzorce nic zásadního nezmění, a až poslední (!) osmá epizoda se plně věnuje ústřednímu tématu...
Takovýto popis asi nezní moc lákavě. Daná struktura také rozhodně není silnou stránkou seriálu a nelze se tak divit divákům "rozmazleným" soudobými ambiciózními sofistikovanými televizní projekty, že Mandaloriana zavrhnou jako uměle natahovanou banalitu, která kvůli svému mělkému obsahu patří někam do 90. let minulého století. Nemělo by se však zapomínat na to, že Mandalorian je (stejně jako filmové Star Wars) primárně podívanou pro celou rodinu (čili i pro malé děti), takže vyčítat mu absenci dospělejšího, hutnějšího a rafinovanějšího děje, jenž by si případně kladl za cíl reflektovat i některá hlubší a složitější témata (jak to právě činí mnoho dnešních seriálů), je oprávněné jen do určité míry. Minimálně z hlediska velmi širokého cílového publika je tak volba převážně epizodické struktury a i ono (na první pohled poněkud zoufalé) opakované uchylování se k vedlejším "questům" dostatečně přijatelné. Obzvlášť pak s přihlédnutím k tomu, jak skvěle jednotlivé epizody vypadají a jak příjemně a smysluplně střídmé stopáže mají...
Mandalorian je a má být především odpočinková zábava, která staví na prvotřídní audiovizuální stránce, divácky snadno srozumitelných charakterech a velmi pozvolném a nenásilném rozšiřování celosvětově oblíbeného univerza, které za dobu své existence dokázalo expandovat už na pravděpodobně všechny myslitelné platformy (kino, televize, knihy, herní konzole atd.). A v podstatě každý díl dokáže nabídnout alespoň rámcově atraktivní premisu, z níž vždy posléze vyplyne minimálně jedna solidní velká akční scéna (v případě druhé epizody skoro až hororová).
Do této řady se navíc podařilo obsadit nejednu novou známou hereckou tvář, která svou účastí (byť obvykle spíše symbolickou) dokáže dané epizodě přihodit nějaké to procento k hodnocení navíc. Osobně mě nejvíce potěšili asi Timothy Olyphant a Rosario Dawson (jejíž postava už má odklepnutý vlastní seriál), lehce mě naopak zamrzelo poněkud vlažné využití mého oblíbence Michaela Biehna, a.k.a. jediného pravého Kylea Reese, popřípadě desátníka Hickse.
No a pak je tu ještě jedno naprosto speciální cameo, které by se v žádném případě nemělo vyzrazovat předem, neboť se jedná o stěžejní scénu (nejen) této série, těžkotonážní fan-servis a možná i největší letošní "geekgasm", který většinu fanoušků hvězdné ságy nejspíše rozbije na atomy. Jednoznačně však s přehledem zastíní vše, co do té doby tento seriál nabídl. A ještě k tomu nastolí divákům otázku, jakým směrem se jeho děj v příští sérii vydá. Já už teď každopádně vím, že u toho chci příští rok opět být!