Recenze: Mank přináší mnohem víc než jen náhled do zákulisí 'nejlepšího amerického filmu všech dob'

David Fincher možná platí za jednoho z nejlepších režisérů současnosti a všechny jeho filmy velebí jak kritici, tak diváci, ale práce pro televizi mu už delší dobu není cizí. Úspěšné seriály Domek z karet a Mindhunter se ostatně opírají o jeho tvůrčí schopnosti a Fincher nedávno o další čtyři roky prodloužil svou lukrativní spolupráci s Netflixem, kde si nyní premiéru odbyla také jeho životopisná novinkaMank. Jde o roky odkládané zpracování už archivního scénáře Davidova otce Jacka Finchera a pojednává o legendárním scénáristovi Hermanu J. Mankiewiczovi, jenž je společně s Orsonem Wellesem podepsán pod scénářem k Občanu Kaneovi - tedy k filmu, který značná část kritické obce považuje za vůbec nejlepší a formálně nejprogresivnější, jaký kdy v Hollywoodu vznikl.

Film o filmu. Tento oblíbený žánr se v souvislosti s životopisem slavného scénáristy ihned vybaví jistě každému. Občan Kane je navíc pojmem, jehož vznik a soudobé přijetí vydají na pořádně hutný a dramatický příběh - dnes uctíván, ve své době musel film čelit drtivé nepřízni tehdy možná nejmocnějšího muže Ameriky, jímž byl mediální magnát William Randolph Hearst. Ten se s Mankiewiczem dobře znal a ptáčkové mu rychle donesly, že proslulý scénárista se sklonem k alkoholismu píše pro 'zázračné dítě' Wellese (bylo mu tehdy pouze 24 let) příběh, jenž až příliš nápadně evokuje jeho životní dráhu. A dělal všechno možné proto, aby snímek smetl z povrchu zemského, popřípadě aby eliminoval jeho reklamu a z ní plynoucí návštěvnost, což se mu zčásti skutečně povedlo. Pokud chcete být svědky tohoto příběhu a mít možnost náhledu do zákulisí samotného natáčení, pak si pusťte výborný televizní snímek RKO 281 z roku 1998, kde si Mankiewicze zahrál John Malkovich a Wellese Liev Schreiber. Mank totiž obdělává docela jiné pole motivací, a to v retrospektivním, dlouhodobém a velmi osobním rámci - v mnohém opravdu podobném tomu, jaký aplikoval sám Občan Kane.

I v případě, že jste Wellesovo veledílo dosud neviděli (což doporučuji okamžitě

napravit), s velkou pravděpodobností víte, že retrospektivní životopisnou linii v něm rámuje investigativní pátrání po významu jediného slova, které umírající novinový magnát Charles Foster Kane pronáší na své smrtelné posteli - Poupě. Celý příběh je scénáristcky dokonalým a naprosto revolučním obchvatem kolem duše člověka, jenž získal bohatství a moc, ale ztratil svou duši, přičemž se postupně směřuje za kýženým psychologickým cliffhangerem. Proč to píšu? Protože Mank v mnohém funguje podobně, aniž by dával svou inspiraci Občanem Kanem a jeho uctívání okázale najevo.

Mankiewicz (Gary Oldman) je krátce po autohavárii roku 1940 ubytován na odlehlém ranči, kde sepisuje své vrcholné dílo pro přítele Orsona Wellese (Tom Burke), jemuž dalo skomírající studio RKO absolutní tvůrčí svobodu. Série flashbacků, počínající rokem 1930, následně diváka provádí desetiletím ve znamení tuhé hospodářské krize, prvních i pokročilých záblesků nacistické hrozby, šetřivých filmových studií a také nedotknutelného boháče Williama Randolpha Hearsta (Charlese Dance), v jehož osobě Mankiewicz zpětně nachází své tvůrčí Poupě.

Stejně jako byl Občan Kane o Kaneovi, je Fincherův film v první řadě o sarkastickém scénáristovi, který svou duši zaprodal alkoholu a provokování autorit záměrně - Jack Fincher našel v jeho ironické upřímnosti ideálního průvodce vypjatou americkou etapou a scénář vystavěl jako důmyslné pátrání po 'skutečném Kaneovi' skrze ztracenou společenskou identitu, již Mank retrospektivně odkrývá. Přítomná i vzpomínková linie se pravidelně střídají a informativně se vzájemně soudržně podporují, přičemž se odvíjí se zdánlivou bezkonfliktností - vše se děje velmi trpělivě a často vyjde najevo až s odstupem času, kam vlastně jednotlivé motivy a rozhovory směřují. A tím Mank skutečně nádherně oživuje to klasické hollywoodské období, v němž se absolutně všechny formální aspekty a volby podřizovaly vyprávění příběhu.

Ten David Fincher, který nás už tolikrát napínal jako strunu od kytary a otevřeně zobrazoval bestiálnost lidí a chaos společnosti, náhle pomalu vypráví o jedné složité etapě a o člověku, který z lidí uměl přečíst víc než kdokoli jiný. A jelikož je Fincher samozřejmě velký cinefil, vložil do předobrazu Občana Kanea množství kinematografické sebereflexe, jaká se už často nevidí - už jen titulkové uvádění retrospektiv ve stylu samotného scénáře evokuje onu spojitost s flashbacky naplněným Kanem. Přesvědčivé retro kulisy Fincher pro změnu vyplňuje silným zadním nasvícením a často také využívá Wellesovu dominantu, tedy inscenaci do hloubky pole.

Styl ale většinu času spíše nevystupuje do popředí (obzvláště pak v porovnání s tím, jak revolučně ve své době působil v Občanu Kaneovi, kde platí za inspirativní dodnes) a podporuje plynulost vyprávění - výraznou odchylkou od současných standardů jsou snad ještě často užívané zatmívačky, jimiž se odděluje značná část scén. Jinak je to ale opravdu vyprávění, které dominuje - po nějaké době se může jevit jako neobjevné a mechanické a ano, pro mnoho diváků asi i nudné, ale v součtu zanechá dojem. Sama hlavní postava ve filmu tvrdí, že do dvou hodin nelze napasovat celý život, ale lze zanechat takový dojem. A Fincher společně se svým zesnulým otcem nám tímto dílem rozhodně dokazují, že Občana Kanea a především osobní historii a vývoj motivací jeho hlavního scénáristy lze skutečně považovat za mnohem více, než jen řadový film.

Mank je unikátním náhledem na spletitou síť událostí, která v hlavě pronikavě inteligentního scénáristy dlouhodobě formovala jeho kinematografické poupě. Odhaluje nám komplikovanou osobnost takovou formou, jejíž podobnosti se slavným filmovým předobrazem fungují jako promyšlené kontradikce - styl se v lecčems podobá, ale totožné výjevy mají opačné významy (bezvládná ruka pouští skleněnou kouli s umělým sněhem × lahvinku s alkoholem, zlověstný obraz opuštěného temného zámku × majestátní stavba v pozadí romantické procházky zahradou), zatímco Mankiewicz, byť rozvíjen především skrze flashbacky, neztrácí svým konáním vlastní duši, nýbrž ji možná i nechtěně nachází.

U ostatních aktérů asi úplně nefunguje psychologie, což mě mrzí hlavně v případě fantastické Amandy Seyfried, a Mank bude se svým cinefilně sebereflexním přístupem odsouzen k oblibě u podstatně užší sorty diváků, než je u Davida Finchera zvykem. Pokud vás ale opravdu zajímá jak Občan Kane, tak i americká třicátá léta a půvabné černobílé kompozice, můžete narazit na zlatý důl. A v očích širší veřejnosti (kolik lidí se na takto specifickou látku podívá, na to jsem sám zvědavý) se Hermanu Mankiewiczovi snad konečně dostane většího kreditu kolem legendy Občana Kanea - tedy filmu, považovaného většinou diváků za jednostranně autorský projekt Orsona Wellese (čímž nechci nijak snižovat jeho geniální režisérský přínos). Ale film o filmu? To překvapivě až na hodně vedlejší koleji.

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE