Retro recenze: Monstrum - Devastace New Yorku a tradičních diváckých jistot

Pod producentskou záštitou J.J. Abramse spojili své síly tehdy nikterak renomovaní tvůrci Drew Goddard (Chata v horách, Zlý časy v El Royale) a Matt Reeves (Úsvit a Válka o planetu opic) a zámořské obecenstvo zamířilo v houfném počtu do kina na snímek, o kterém vlastně nikdo příliš mnoho nevěděl. Samotný originální název Cloverfield nic moc neprozrazuje a přítomnost destruktivního monstra výrazně neindikovaly ani náznakové trailery, které sázely hlavně na znázornění chaosu skrze autentickou formu třaslavé ruční kamery.

Proč o tom vůbec píšu? Protože takto chytrá a tajemná reklamní kampaň naprosto souzní a vystihuje formální a žánrové uchopení samotného filmu. Představme si diváka, který si Monstrum zapne a vůbec netuší, do čeho jde (což ale za prvé není možné kvůli českému názvu a za druhé, pokud takovým divákem přesto chcete být, tak veškeré recenze včetně této před prvním zhlédnutím vynechejte a vraťte se k nim až poté) - divák 'Cloverfieldu' očekává found footage zaostřené na katastrofické události a jistě počítá s nějakým hororovým a nadpřirozeným vysvětlením, neboť v éře po Záhadě Blair Witch se found footage etablovalo výhradně jako strašidelný nadpřirozený styl. Český divák 'Monstra' oproti tomu čeká akční monster-movie optikou found footage a těší se především na epické scény s velkou potvorou. A ačkoli je jasné, že tvůrci nemohli tušit, že nějaký evropský distributor zcela překroutí název filmu a vyzradí tím důležitou součást děje, Monstrum až neuvěřitelně funguje na obou výše zmíněných rovinách, byť zcela jiným způsobem a s jinými dominantními prvky, než kdokoli předem očekává.

Naprosto skvělé a ozvláštňující je samotné skloubení katastrofického filmu a

monster-movie s onou autentickou obrazovou formou. Princip vyprávění a prezentace monstra, které skutečně ve filmu je, a jeho destrukčního vlivu je totiž postaveno na tom, že ono monstrum je zcela vedlejší figurou, kterou si divák příliš neužije. Celou dobu se komunikativnost a vědění diváka drží s hlavními hrdiny, přičemž jeden z nich samozřejmě drží kameru a vše odhodlaně natáčí. Úvodních 18 minut je převážně věnováno rozlučkové párty a ustavuje jeden důležitý vztah mezi dvěma aktéry, který se po náhlém propuknutí chaosu posune na pozici hlavní motivace a prvotního cíle hrdinů. Zatímco v klasickém monster filmu bychom se kochali záběry na rozdováděnou stvůru v ulicích Manhattanu (kde jinde), zde ji jen párkrát letmo zahlédneme skrze objektiv kamery a hrdinové se nesnaží přímočaře uprchnout či konstruktivně vyřešit situaci, nýbrž nejprve zachránit kamarádku (ano, jednu z oněch dvou postav z párty) i za cenu toho, že se vydávají enormnímu nebezpečí.

Monstrum tak primárně následuje vzorce katastrofického filmu a diváka záměrně opakovaně neuspokojuje - to však v žádném případě neznamená, že by nešlo o inteligentní a napínavou filmařinu. Ba naopak, náznaková forma nahlížení na obludného vetřelce ohromně navyšuje napojení na postavy a ruku v ruce s velmi pravidelnou změnou lokací (z párty do otevřených ulic, poté do metra, do zdravotnické základny atd.) se udržuje permanentní napětí. Nikdo neřeší původ monstra a boj armády je součástí obrovského chaosu, z něhož zdánlivě není úniku. A co víc, Reeves z režisérské sesle udržuje celý tento chaos jako mediální prezentaci, čímž znovu obhajuje použití ruční kamery a zametá výtky typu 'proč tu kameru nezahodí' pod koberec. Monstrum totiž vidíme vždy objektivem něčí kamery - ať už té v rukou 'hrdiny kameramana', nebo například z televizních záznamů, které kameraman natáčí místo toho, aby odběhl a natočil nedaleké dění naživo. Film tak krásně reprezentuje i posedlost mediálním světem a moderní mód lidského vnímání, který vyžaduje události raději nahrát nežli prožít.

A takovým snímkem také Monstrum je - nahraným záznamem znepokojivých událostí, které si zachovávají svou působivost a děsivost o to víc, že očekávaný sci-fi artikl funguje jako vedlejší odlesk jednak žánrové vyhraněnosti (která napoprvé znemožňuje divákům správně odhadnout schéma vyprávění a díky níž je dění nepředvídatelné), jednak celé společnosti a její fascinace samotným záznamem, který zkrátka nemůže být vždy spolehlivý a předvídatelný (vizte závěrečný únik vrtulníkem a jeho osud). Vynikající hrátka se žánry a jejich propojováním skrze koncept found-footage a v jednotlivostech nesmírně kreativní a napínavá podívaná, bez jejíž inspirace by Gareth Edwards o pár let později možná nenatočil Godzillu tak, jak ji natočil (někteří nad tím možná pláčou, já však jásám).

Hodnocení: 90%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE