Recenze: Uncut Gems - John Wick naruby aneb Sandlerova kinematografická ruka v kalhotkách

Sandler nejenže odvádí v roli Howarda Ratnera, rizikem posedlého obchodníka s drahými kameny, životní výkon, ale i bez ohledu na jeho obvyklý herecký rejstřík je to prostě zážitek. A to natolik působivý, že Sandler už vyhrál ocenění od několika amerických skupin kritiků, včetně těch, které doposavad nešetřily na jeho adresu posměšky. Na cca 20 dalších cen je Sandler za Uncut Gems nominovaný a celkově tak výrazně přispěl k tomu, že tenhle film pro náročnějšího diváka si zatím přišel na nominací téměř 50.

Uncut Gems se odehrávají v tzv. “Diamantové čtvrti” v New Yorku, v průběhu několika dnů, kdy se Howard, majitel obchodu s drahými kameny, snaží uniknout různým vymahačům dluhů a zároveň pracuje na “kšeftu století", díky kterému by se měl konečně z toho srabu dostat. A vůbec se mu nehodí, že pořád něco nestíhá, někdo na něj furt huláká, někam ho tlačí, před někým musí utíkat, nebo po někom něco chtít a všechno kolem se prostě tak nějak sere. Do toho jsou židovské svátky Pesah a nasupeně se tvářící manželka očekává, že se Howard bude věnovat rodině.

Režiséři film napsali na základě vyprávění svého otce, který v Diamantové čtvrti také pracoval. Postava sebedestruktivního Newyorčana, který je ve filmu neustále v poklusu a něco drmolí, není sice založená na žádném konkrétním jedinci, ale jak tvůrci sami uvádějí, bez tátových historek o jistém Howardovi by tento film vůbec nevznikl. Roli psali už před více než deseti lety přímo pro Sandlera, který však scénář původně odmítl. Zvažovali i Harveyho Keitela a posléze Jonaha Hilla. Ale po několika letech dalšího pilování scénáře zkusili oslovit Sandlera znova, a ten na to konečně kývl. A vyplatilo se. Málokdo umí udělat charakterově pokřiveného člověka tak sympatického a charismatického, jako Adam Sandler, král nevyspělých postav vtipně ventilujících vztek nebo zoufalé frustráctví.

Jako produkční se přidali mj. Scott Rudin a Martin Scorsese, a tak bylo solidně nakročeno ke vzniku mimořádně povedeného snímku. Ten se po právu pro distribuční studio A24 (Čarodějnice, Děsivé dědictví, Humr) stal finančním králem kategorie prvního víkendu nasazení do kin, a oprávněně nyní sbírá jednu nominaci a cenu za druhou, byť se najdou i negativní ohlasy od některých diváků. Zejména těch, co šli prostě na "ten nový film se Sandlerem" a nestačili se pak divit, nebo těch, kteří chtějí od filmu větší líbivost, jasnější strukturu či pohodářství.

Ale takový Uncut Gems prostě není. Je to nervový stimulant s příběhem zasazeným do New Yorku roku 2012, který má ještě k tomu výrazný retro nádech. Na tom má zásluhu osmdesátkově působící elektronická hudba od Daniela Lopatina (brooklynský skladatel OneOhTrix Point Never), který si v soundtracku hrál se synth zvukem typickým právě pro osmdesátá léta a kombinoval ho s hlukem a zvukem moderní doby. Ale minulé dekády připomíná i barevné ladění filmu do pastelových barev, za které by se nemusela stydět ani Pomáda. Kdyby ji ovšem tak trochu poplivali Blade Runner s Johnem Wickem. A "Johna Wicka naruby" mi film připomíná. Ovšem tam, kde ve Wickovi je ústřední postavou elegantně vypadající a ladně se pohybující sex symbol Keanu Reeves, který každým pohybem propiskou zabije nejmíň sedmnáct Rusů, je v Uncut Gems Sandlerův zubatý outsider Diamantové čtvrti Howard Ratner, hazardu propadlý Žid s povoleným břichem, bandou vymahačů na krku a gamblerskou manií. Kde Wick rány rozdává, tam je Ratner dostává. Kde na Wicka obdivně zírají, tam na Ratnera pohrdlivě pokřikují. Co ale oba filmy spojuje a dává divákům podobný pocit, je ta nonstop adrenalinová jízda, vynikající a ve filmu téměř všudypřítomný soundtrack, nádherný vizuál a skvělá choreografie herců i kamery.

A právě kameru (od Dariuse Khondjiho, oscarového kamerana například filmu Sedm) hodně kritiků vyzdvihuje spolu se střihem a hudbou. Khondjiho kamera se v Uncut Gems drží většinu příběhu protagonistům blízko u obličeje a pohyblivě sleduje zmatek okolo. Režiséři se nesnaží divákovi zalíbit tím, že by mu zjednodušovali orientaci nějakým vysvětlováním. Nechávají zdánlivě volný průběh zkáze, pokřikování, vulgaritě a všudypřítomnému více či méně podprahovému křiváctví. Což je pocit, který si může autenticky dodnes zažít každý, kdo se párkrát projde po této části 47. ulice na Manhattanu.

Před několika dny jsem se šla podívat na ten obchod, který sloužil jako vizuální předloha. A ke své velké radosti jsem tam narazila na Joshe Safdieho a několik herců, kteří tam zrovna dělali promo, ukazovali kostýmy a rekvizity a odpovídali na dotazy. Vyprávěli o tom, jak hledali toho správného basketbalistu, který má na kontě dostatek herních zápasů, aby se z nich daly použít záběry, hrál na vrcholové úrovni a byl tedy dostatečně známý, ale přitom nebyl zrovna v sezóně. Někoho, kdo umí hrát, ale zároveň je ochoten si ze sebe dělat legraci. Nakonec našli takového člověka v Kevinu Garnettovi, bývalému hráči Boston Celtics, který odehrál v NBA 21 sezón a rok před natáčením Uncut Gems zrovna angažmá ukončil, a měl tedy možnost vzít roli pověrčivého a drahými kameny posedlého basketbalisty. Režisér také zmínil, kolika úpravami scénář prošel, než s ním byli oba bratři spokojení a vrhli se na natáčení. Josh je při řežii většinou u kamery, zatímco Benny nabírá zvuk. To jim umožňuje vnímat, co dělají hned z několika úhlů najednou. Pak také Josh zmínil, jak začínali, a že doporučují začínajícím filmařům prostě na nic nečekat, jít točit a učit se z vlastních chyb.

Co se mi na filmu nelíbilo? Líbilo se mi naprosto vše, takže uvedu pouze to, co tipuji, že může vadit jiným lidem. Je tam hodně nadávek. A když říkám hodně, myslím tím téměř nepřetržitý proud vulgarit. Pokud vám takové věci vadí, není to snímek pro vás. Příběh je sice vyprávěný lineárně, ale občas bez zažitých vyprávěcích postupů jako je expozice, pointa a její dojezd v jednotlivých scénách. Scénu za scénou vám tak možná bude připadat, že vás režiséři znovu a znovu házejí do hluboké vody toho všeho chaosu, hluku a hnusu a ze břehu jen potměšile sledují, jestli začnete plavat nebo půjdete ke dnu spolu se šílenými rozhodnutími Howarda Ratnera. Pod tím vším je ale promyšlené vedení, které nakonec skvěle odráží reálný chaos, hluk a hnus světa, který snímek zobrazuje.

Co se mi na filmu líbilo? Ti z vás, kteří mě lépe znají, vědí, že Sandlerovi prorokuji Oscara už nějaký rok. 2020 ještě tím rokem asi nebude, ale už k tomu má opravdu blízko. Co začal Paul Thomas Anderson ve filmu Opilí láskou, zde Sandler a bratři Safdiovi velmi úspěšně rozvíjejí. Sandler dostává prostor ukázat, že exceluje i v dramatické a více kontrolované poloze, byť jeho projev zde není zas tak odlišný od toho, jak hraje v komediích. Je akorát lépe režírovaný a má v ruce inteligentnější scénář. Hodně se mi zalíbil i soundtrack. Za vyloženě skvělý považuji na filmu i střih, který je “prakticky neviditelný”, což zvyšuje jeho působivost. Přesně odměřené a expertně dávkované řemeslo, které odváděli i všichni herci. A přesto, že film v divákovi má vzbuzovat spíš úzkost, než cokoliv jiného, je v něm i dostatek humoru a kvalitní camea. Tohle všechno dělá z Uncut Gems velmi vzrušující počin, takže přiznávám, že (nejen) ve scénách, kdy Sandler řve, že se z něčeho udělá, jsem na tom sama nebyla o moc jinak.

Pro koho film je? Celková atmosféra je díky obsahu i formě tak napjatá, že budí v člověku stres, který během těch 120 minut téměř neopadne. Takže pokud máte sklony k depresím, křehčí psychiku a došel vám Diazepam, možná to pro vás nebude ideální kino. Ale pokud rádi zažíváte intenzivní emoce a líbí se vám, když je režisér věrný prostředí, které znázorňuje, a máte rádi starší věci od Martina Scorseseheo, líbil se vám od bratrů Safdiových už Dobrý časy, hudba z Blade Runner či Akira, určitě na Uncut Gems nezapomeňte. Film je také pro fanoušky rappera The Weeknd, který se tam mihne a který spolupracoval na soundtracku. A pro všechny milovníky filmů Davida Cronenberga, Stevena Soderbergha a Paula Thomase Andersona, přeborníků ve zprostředkovávání intenzivních emocí a příběhů o excentricky působících lidech, byť někdy nemainstreamovou formou. Pokud vám tedy nevadí sledovat 2 hodiny člověka, který sám sebe vede do průseru, ale přesto mu budete na nějaké úrovni fandit a vnímat jeho životní optimismus (nebo spíš maniakálnost), rozhodně si tuhle kortizolovou jízdu dopřejte. Je to unikátní drama, krimi-thriller, komedie i gangsterka. Ale hlavně je to příběh o vášni, ať už je personifikovaná formou extrémního zájmu o basketbal, peníze, diamanty nebo rukama v něčích kalhotkách. Ať už je to vášeň sžíravá nebo samožerská, je tam. A spolu s ní i pocit, že tenhle film je opravdu výjimečný. Já jsem na něm byla v kině už několikrát a moc bych vám ho přála zažít právě na tom velkém plátně, ale vypadá to, že do ČR nepůjde. Do konce ledne ale budete mít možnost si ho pustit alespoň na Netflixu. Tak si ho užijte.

Hodnocení: 100%

Průměr hodnocení ze všech recenzí najdete ZDE